Ve stínu hlasování proti Maďarsku (hlasování o rezoluci směrující k aktivaci článku 7 Smlouvy o Evropské unii), které před několika dny proběhlo v Evropském parlamentu, přednesl svůj tradiční projev o stavu EU odcházející předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Kdo očekával rozloučení ve velkém stylu či proslov shrnující nějaký politický odkaz, musel být zklamán. Juncker místo toho přednesl jednu ze svých nejhorších řečí. Jak obsahově, tak strukturálně.
Projev z povinnosti
Chaotičnost Junckerova vystoupení byla až zarážející. Místy to připomínalo četbu špatné powerpointové prezentace: Co odrážka, to jedna věta. Co věta, to jiný problém a směr.
Někteří snaživí či nadprůměrně empatičtí analytici vytknuli jako hlavní poselství projevu myšlenku, že občané EU již nemohou považovat za samozřejmou stabilitu a bezpečí. Spíše než tato poněkud omšelá banalita ale celou řečí prostupoval zmíněný chaos, klouzání po povrchu a vytahování ideové veteše – například skok od řecké krize k podpoře politiky dalšího rozšiřování EU. Dále výzva k odstranění rozdílů mezi severními a jižními státy Unie či mezi Východem a Západem. Nebo volání po větší jednotě bloku, nejlépe dosažené do evropských voleb v polovině roku 2019. Nic konkrétního, nic zajímavého.
Jinými slovy, tak špatný a bezobsažný projev předseda Komise už dlouho nepřednesl. Zatímco v minulých vystoupeních prezentoval konkrétní myšlenky a nápady, pravda, mnohdy výsostně diskutabilní, rozlučková výroční zpráva místy vypadala jako výtvor přednesený z povinnosti. Juncker tak vlastně nakonec mohl být rád, že jeho řeč zastínilo pozdější hlasování europoslanců o Maďarsku a debata, kterou následně vyvolalo.
Takhle to nepůjde…
Unavený a vyčpělý předseda Evropské komise – ano, přesně tohle je ten nejsilnější dojem, který letošní zpráva o stavu EU zanechala – ale přeci jen něčím zásadním posloužil: Politikům, kteří se hlásí k evropanství a evropské integraci, by mělo být jasné, že v podobném stylu rezignovaných veteránů na čelných pozicích evropských institucí už nelze pokračovat.
Na druhou stranu, zisk srdcí Evropanů ale nezajistí ani obratní technologové unijní politiky. V tomto kontextu budou zajímavé debaty o tzv. vedoucích kandidátech, tedy o politicích, které evropské politické strany v příštích týdnech navrhnou za své potenciální předsedy nové Komise. Jména, která zejména z největších stran (Evropské lidové strany, socialistů či liberálů) nakonec vzejdou, totiž hodně napoví o tom, do jaké míry dokáže unijní politický mainstream překročit svůj stín a přijít s někým, kdo vystoupí za hranice bruselského světa.
Faceliftovaný či omlazený Juncker by totiž bylo to poslední, co by budoucnosti evropské integrace přineslo něco prospěšného.
