Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na jaře představil pět scénářů vývoje EU. Jedna z variant, které načrtl, zní „méně, ale lépe“ a znamená návrat některých pravomocí z bruselského centra zpět do rukou členských států. Tentýž politik na podzim předeslal vytvoření pracovní skupiny, která by o návratu kompetencí jednala. A ta teď skutečně začíná vznikat. Je tedy důvod tři dny se radovat a volat sláva nad tím, že Evropské komisi konečně došlo, že integrace ve stylu „více a rychleji“ není správná cesta? Bohužel spíše ne. Jako už tolikrát, i v tomto případě případná očekávání výrazně předbíhají tušenou realitu výsledků.

Za prvé, čistě politicky a mocensky: Varianta „dělejme méně, ale lépe“ není tou, kterou Evropská komise a její předseda prosazují. Juncker explicitně přiznal, že preferuje vlastní vizi budoucí evropské integrace, která by byla hlubší, centralizovanější a unifikovanější. Scénář menší, leč efektivnější spolupráce s tímto obrazem příliš nekoresponduje. Aktuální pracovní skupinu má přitom vést místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, jehož myšlenkové nastavení se od toho Junckerova příliš neliší.

Sovy do Athén

Za druhé, důležité je, kdo by měl o případném návratu kompetencí diskutovat. Ve skupině by měli zasednout zástupci Výboru regionů a reprezentanti platformy COSAC sdružující národní parlamenty členských států a Evropského parlamentu. Jelikož by každou skupinu aktérů měla zastupovat trojice delegátů, dohromady by se o klíčové otázce reformy EU mělo radit něco přes deset lidí. Na tak velké a zásadní téma je to směšně malá sestava. Ve skupině navíc zcela scházejí zástupci národních vlád či Rady EU (instituce, která reprezentuje perspektivu členských států). Koordinační platformu, jako je COSAC, lze při veškeré úctě vydávat za jejich hlas jen s velkou dávkou fantazie.

Za třetí, hlavním úkolem nové pracovní skupiny je nosit sovy do Athén – dělat něco, co už probíhá na jiných úrovních EU a co empiricky spíše nefunguje. Konkrétně by totiž skupina do poloviny června měla přezkoumat, jak by se daly v EU lépe uplatňovat zásady subsidiarity a proporcionality. To je oblast, kterou má konstantně monitorovat Výbor regionů, respektive národní parlamenty. Jenže Evropská komise například výtky národních parlamentů většinou okázale ignoruje, protože aktérem, který dodržování subsidiarity prozkoumává je… samotná Evropská komise! Jeden z hráčů zápasu je zároveň jeho rozhodčím.

Bohulibý záměr nestačí

Za čtvrté, hlas skupiny bude samozřejmě pouze poradní. Stejně jako v případě desítek podobných konzultačních mechanismů, jichž Evropská komise umně používá, aby legitimizovala své aktivity. Dospěje-li k něčemu, co se bude vedení Berlaymontu líbit, získá Komise cennou munici pro „své“ varianty budoucího vývoje evropské integrace. A pokud ne, mávne nad zprávou rukou, jako už tolikrát předtím.

Předpovědi a rychlé soudy se u politických komentářů zpravidla nevyplácejí, ale u mechanismů a těles, jako je právě vznikající skupina, jde o výjimku potvrzující pravidlo. Pokud skupina opravdu vznikne, stane se tak naprosto zbytečně. Navzdory svému bohulibému úkolu.

Politického systému EU by mnohem více prospělo, kdyby Evropská komise brala vážněji v potaz systém včasného varování, tedy mechanismus, jehož prostřednictvím národní parlamenty kontrolují evropské legislativní návrhy. A pokud by Komise chtěla opravdu seriózně diskutovat o rozvržení pravomocí mezi centrem a členskými státy, musela by pro takovou příležitost vytvořit mnohem reprezentativnější a legitimnější platformu, než představuje nový Timmermansův tým.