Významný slovenský novinář Eugen Korda poskytl Svobodnému fóru rozhovor, ve kterém líčí, jak se potkal s nátlakem na objektivitu zpravodajství. Z jeho slov vyplývá, že na Slovensku je jasný politický tlak na informování veřejnosti. Svou úlohu v něm, podle Kordových slov, hraje i český ministr financí Andrej Babiš.
V České republice vlastní ministr financí dva největší nebulvární deníky, myslíte si, že je to normální?
Samozřejmě, že to není normální. A problém je i v tom, že na Slovensku je také majitelem několika novin a podle všeho vlastní i slovenského premiéra Fica a některé členy vlády. Vždyť už dříve pronikly na veřejnost informace o tom, že pan Babiš sponzoroval volební kampaň strany Smer a dnes je za to velkoryse odměňován daňovými úlevami pro jeden z nějvětších slovenský podniků, který patří do jeho podnikatelského portfolia.
Mohla by podobná situace jako u nás s ministrem Babišem nastat i na Slovensku, nebo byla někdy taková tendence od vládnoucích politiků?
Na Slovensku taková situace už nastat nemůže, protože už dávno nastala. Většinu vlivného tisku má v rukách finanční skupina Penta a pan Babiš. Televize kontrolují také podnikatelé blízcí vládě. TV JoJ vlastní skupina J&T, zpravodajskou televizi vlivný podnikatel Ivan Kmotrík a veřejnoprávní rozhlas a televizi má pod kontrolou vládní strana Smer, která tam dosadila svého ředitele. Jedině televize Markíza si zatím zachovává nezávislost.
Potkal jste se někdy s politickým nátlakem na Vaši osobu, ve smyslu nezveřejňování informací, které jste získal?
Samozřejmě, že se mi to stalo. A ne jednou. Například, v době kdy jsem pracoval v TV Nova zaútočil tehdejší premiér Vladimír Mečiar na jednoho reportéra z tehdy začínající televize JoJ. Ta patřila Vladimíru Železnému a sídlila v budově bývalých filmových ateliérů a ty vlastnila rodina V. Mečiara. Mladého reportéra jsem poslal na natáčení já, protože jsem v té době neformálně vedl i zpravodajství této televize. Celý incident se podařilo zaznamenat. Nejdřív se mě pokoušeli lidé od předsedy vlády uplatit za to, aby se materiál vůbec nevysílal. Když viděli, že to nepůjde, zkusili to přes pana Železného a tehdejšího ředitele TV JoJ Richarda Rybníčka. Musím říct, že díky Pavlu Zunovi, šéfredaktorovi zpravodajství TV Nova se je nakonec podařilo přesvědčit o tom, aby Mečiarovi neustoupili a reportáž byla nakonec odvysílána.
Byl jste deset let jediným zahraničním reportérem naší nejúspěšnější komerční televize, měl jste vždy svobodu, při výběru Vámi zvolených témat?
Měl jsem to „štěstí“, že jsem v této televizi pracoval v době, kdy se na Slovensku odehrávaly události neslučitelné s demokratickým chápáním výkonu moci. Tajná služba nechala do zahraničí unést prezidentova syna, novinářům vybuchovala auta, sledovali je agenti a snažili se je kompromitovat. To všechno vzbuzovalo v české veřejnosti nejen zájem, ale i odpor. Musím říct, že za celých deset let jsem měl absolutní svobodu výběru témat a nikdo mi nepřikazoval, co a jak mám točit. Samozřejmě, občas jsem musel vyrobit reportáž na objednávku. Většinou však šlo o čistě komerční záležitosti – například reportáže z koncertů, či divadelních představení českých umělců na Slovensku. A to je třeba chápat i v kontextu té doby, kdy krátce po rozdělení nebylo celkem zřejmé, jak se naše kulturní vztahy budou vyvíjet. Kdybych měl tedy hovořit o tom, zda jsem v TV Nova mohl působit svobodně, tak moje odpověď je jasná. Tohle období patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem v mojí novinářské branži zažil.
Šel byste dnes pracovat do média, které je pod mocenským vlivem?
Moje odpověď je jednoduchá – nešel. Ale dnes jsem už vlastně penzista a nejsem existenčně závislý na platu. Takže, upřímně řečeno, nevím, jak bych se zachoval, kdybych byl před podobnou volbu postaven před několika lety. Spíš si však myslím, že bych se raději rozhodl živit jiným způsobem, než psát to, s čím moje svědomí nesouhlasí. A v dnešní době, bych se pravděpodobně snažil uchytit na nějakém podobném projektu, jakým je portál, pro který vzniká tento rozhovor.
Slovensko se podle Reportérů bez hranic umístilo jako 20. mezi 180 sledovanými zeměmi v ratingu svobody slova. Věříte takovým výzkumům? Např. ČR se umístila před Německem, Francií a Velkou Británií, což je zvláštní.
No, mně to taky přijde divné. Neviděl jsem totiž, podle jakých parametrů byl ten žebříček sestavovaný. Nemyslím si však, že svoboda tisku se dá měřit jen kvalitou zákonů, které práci novinářů regulují, ale i atmosférou, kterou do novin, televizí a rozhlasu vnášejí jejich majitelé. A tady vidím obrovský problém. Nakonec o tom svědčí i průzkumy, jejichž cílem bylo zmapovat, jak se chovají noviny, které si koupil pan Babiš. A opravdu to není veselé čtení. Sám jsem byl pravidelným čtenářem Lidovek. Dnes vidím obrovský úpadek jejich zpravodajství a komentářů a jsem z toho smutný. Pečeť Babišova charakteru se nesmazatelně zapsala do historie těchto novin a je otázkou, kdy a zda vůbec se ke své původní kvalitě vrátí.
