Vláda Petra Fialy FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Teď se všichni mohou utěšovat, že evropské volby nejsou totéž jako volby sněmovní. Samozřejmě, nejsou. Jenže to, co sledujeme, ta schopnost některých proruských stran mobilizovat, a propadák koaličních stran, zejména Pirátů a STAN, to je opravdu závažná zpráva. Zpráva, jež by měla být posledním varováním, že spoléhat se na opakování zázraku roku 2021 by mohlo být velkou chybou, na kterou doplatíme všichni.
Kateřina Konečná nebo Filip Turek, to jsou osoby, které dokázaly mobilizovat a probudit to nejnebezpečnější v naší společnosti. Dokázaly to lépe než Tomio Okamura, jenž zjevně už vyšel z módy (a na jehož úkor se také hodně sbíraly hlasy). Propadák SPD může být jediným, z čeho lze mít alespoň malou radost, ale to je trochu málo.
Kromě absolutního debaklu jménem Okamura, v jehož případě navíc Ivan David přeskočil Petra Macha, je tu zásadní neúspěch Pirátů. Do Evropského parlamentu se dostala pouze Markéta Gregorová, jediná zástupkyně. V takovém případě by bylo namístě, aby Ivan Bartoš zvážil svou rezignaci. A nejen to – všichni Piráti by možná měli konečně přestat s dětinskými přestřelkami levicového a středovějšího křídla, protože i to jim soustavně ubírá podporu.
Hnutí STAN. Pouze 8,7 procenta. Tohle má být úspěch strany s potenciálem ve vysokých dvojciferných číslech? Možná by bylo příště lepší přestat spoléhat na jednu osobu, která má přinést pozornost, ale nenese žádný politický vzkaz. Možná by bylo konečně dobře dělat politickou stranu, a nikoli sdružení „osobností“, protože to nikam nevede. Mobilizace se nepovedla, debaty Víta Rakušana se minuly účinkem a musí konečně dojít k sebereflexi.
Pak je tu koalice SPOLU. Výsledek přes 22 procent je takové sdělení nic proti ničemu, šest europoslanců nebude interpretováno jako propadák. Není to propadák. Jenže i preferenční hlasy a úspěch jednotlivých europoslanců by měl tomuto uskupení napovědět, že za každou cenu strkat dopředu neviditelné lidi nikdy k výhře vést nemůže. Zejména ODS se to prostě nepovedlo, Veronika Vrecionová ani Ondřej Krutílek nemohli nikoho mobilizovat, protože prostě nejsou známí. Tady šlo jenom o politické dohody za každou cenu, a to je chyba.
Motoristé s Přísahou si vymohli tolik prostoru v médiích, že úspěch v podobě dvou mandátů není až tak velkým překvapením, jak se může zdát. Stejně tak komunistka Konečná dokázala jak ovládnout sociální sítě, tak také efektivně na svoji stranu dostat voliče při debatách po celé zemi. Není to zase tak složitý recept a není jasné, proč na něco takového nedokážou vládní strany také přijít.
A nakonec hnutí ANO. 26 procent není nic oslnivého, ale je to vítězství, což Andrej Babiš potřebuje. To nejhorší, co sedm mandátů pro ANO znamená, je to, jací lidé se tam dostali. Začíná to marností bez jazykové výbavy jménem Klára Dostálová, pokračujeme přes oddané europoslance a další členy až po dotační kamarádku Janu Nagyovou. Je to ostuda, přesněji řečeno bude to pět let ostudy.
Je možné plácat se po ramenou, že se nic neděje. Utěšovat se, analyzovat, vymýšlet důvody. Pokud ale vládní strany nedokážou své voliče mobilizovat a pokud jim nedokážou vysvětlit, že je nutné chodit k volbám a zabránit ruské tsunami, odevzdají Českou republiku kolaborantům a populistům. Je to na nich. Moc času už nezbývá.
