Čtyřiadvacátého září uplynulo čtrnáct dní od mé první cesty a já zase, už asi počtvrté, vyrážím za uprchlíky. Díky prvnímu článku a jeho šíření už na to nejsme s Nikolou samy. Přijeli lidi z celé republiky. Monika z Trutnova, Zuzka z Prahy, Ondra z Brna, Petr ze Vsetína… celkem asi pět aut, které jsme v Brně naložili až po střechu. Oblečení, plínky, léky, vody, hračky a drogerie… s každou další cestou jsme zkušenější a naše sbírka je efektivnější. Spoustu věcí nám tentokrát poslal i nadační fond Pro radostný život. Je to radost…Ve 21.30 vyjíždíme směr Tovarnik. Přes Bratislavu, Budapešť, Szeksárd. Téměř k cíli dojíždíme nad ránem. Je zima a mrholí. Všude nás odmítají ubytovat, a tak nakonec zakotvíme v Aljmaši. Je pátek ráno, 25. září. V penzionu vykládáme své osobní věci a okamžitě vyrážíme do terénu.
Děti mezi ploty
Dojíždíme k chorvatsko-srbské hranici u Tovarniku. Zamřížované antony každou chvíli přivážejí další a další uprchlíky. Jsou jich stovky a pak asi i tisíce. Zase o kus více unavení, o další nemoc bohatší, vyčerpaní, zoufalí. Je zima. Dívám se jim na nohy. Zdaleka ne všichni mají značkové tenisky, jak mnohokrát proběhlo médii. Někteří mají sandály, totálně promočené. Jiní skutečně mají tenisky, se třemi pruhy, a o dvě čísla menší… Chorvatští policisté jsou nervózní. Je jich málo a slouží hodně. Nikdo to tady nemá snadné.
Vystupujeme z aut a snažíme se zorientovat, co a kde je potřeba. Uprchlíci už nemají volný pobyt jako v Maďarsku. V úzkém koridoru mezi dvěma železnými ploty se pomalu sunou k hranicím. Na místě není skoro žádná pomoc. Jedna dodávka muslimské společnosti z Edinburgu a pak Antifa. Přicházíme k plotu a jsme odehnáni. Vracíme se. Znova a znova. Nakonec celníci rezignovaně „zavřou oči“. Jdeme blíž a dáváme dětem banány, sušenky, čaj. Dospělí děkují a odevzdaně stojí ve frontě do tábora, kterému se mi ani tábor říkat nechce. Lágr je to. S ostnatým plotem a v něm místy 220 V.
Jsme u hranic až do večera. V lágru se svítí. Z amplionu zní zřejmě pokyny. V arabštině. Vracíme se na ubytování. Projíždíme kolem pole. Všude samí uprchlíci. Nestojí, nesedí, ale dřepí. Obehnáni policisty. Nerozumím ničemu. Do Aljmaše přijíždíme někdy v noci. Nemám pojem o čase. Spolknu jeden Neurol. Nikdo to tady nemá snadné.
Češi v čele
Hraniční přechod Bapske. Zima, opět mrholí, všechno je rozbahněné. Autobusy jeden za druhým přivážejí uprchlíky. Srbové jsou otrávenější než Chorvati, ale situace je celkově mnohem přehlednější. Naštěstí už pár dní před námi dorazili Češi a z místa chaosu vytvořili poměrně funkční systém, ve kterém jsou uprchlíkům poskytnuty alespoň základní potřeby. Voda, deky, oblečení a hlavně jídlo. Mají totiž před sebou cestu do tábora. Ano, do toho tábora…ostnatý drát, šedivé stany…vzbuzuje to ve mně zvláštní asociace.
Češi jsou ale skvělí, jsem strašně pyšná. Probíhá organizační meeting, kterému velí Tonda. Ty půjdeš tam, ty odneseš tohle. Češi, vzdáleni od sebe někdy desítky metrů, jsou na svých stanovištích vybaveni vysílačkami a vzájemně se instruují, ještě navíc s naším úžasným situačním smyslem pro humor. Každou chvilku slyším Zdeňka: Tady kukuřice, tady kukuřice! A já si myslela, že na organizaci jsou Němci!
Vydáváme další jídlo, sháním kelímky, vysílačky, zázvor… Chovám v náručí děti, aby si jejich mámy aspoň chvíli odpočinuly. Ruce už mají úplně vytahané. Do toho všeho potkávám opět ten stejný manželský pár jako v Röszke. Říkají mi, že odtud šli do Horgoše, pak do Tovarniku a teď je autobus někde nabral a přivezl do Bapske. Šílenství! Pořád jsou na cestě a motají se ze země do země. Kdyby to prý věděli dřív, radši by zůstali v Sýrii. Takhle ztratili všechno. Dceru s vnuky, kteří nepřežili cestu na člunu, domov, který je teď v nedohlednu, svůj dům, svůj „starý“ život…všechno je pryč.
O pár hodin později o kousek dál nový život vzniká. Ve stanu v lágru se tu noc narodilo jedné Syřance miminko. Mám radost i strach zároveň. Ženy jsou stále hubenější a ztrácejí mléko. A pak nemají jak novorozeňata kojit, o nějakém vyvařování lahviček nemůže být ani řeč. Počítaly totiž s tím, že touto dobou už budou někde u Mnichova… Dostává se ke mně informace, že těhotné Syřanky stále častěji na cestě potrácejí. Na poli. V kukuřici. Někdy i v pátém měsíci. Vybavím si ultrazvuk se snímkem mého posledního syna. V pátém měsíci měřil asi kolem 20 cm a vážil zhruba čtvrt kila. Neumím si to představit…
Opět někdy v noci přijíždíme do penzionu. Za poslední tři týdny jsem najela 5824 kilometrů… a to nepočítám bloudění. Nevím, jak dlouho to vydržím. Chtěla bych mít energii dvacítky, ale nemám.
[ctete]22708[/ctete]
Nevíme nic…
Hraniční přechod Beremend-Baransjko Petrovo Selo. Na maďarské straně vojáci a obrněné transportéry. Na chorvatské jeden autobus za druhým přivážejí uprchlíky. Rozdáváme zbylé zásoby. Rovnou do autobusů, když nás nechají. Uprchlíci jsou zmatení a zřejmě už na pokraji svých sil. Odevzdaní osudu, sklopené hlavy, svěšená ramena. Proč je vezou zase do Maďarska, ptají se nás. Nevíme. Loučíme se a vracíme se zpátky, do země, kde uprchlíci nejsou. Zatím. Kde není ani válka. Zatím…
