„Nemyslím si, že by prezident a dnes již bývalý premiér zmoudřeli, ale určité nadějnější směřování po volbách vnímám a mám z něj radost,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 evangelický farář Pavel Klinecký. Šestašedesátiletý teolog je známý také z pořadu České televize Uchem jehly, který bezmála deset let moderoval. Celý život působil v Praze, nyní posledních pět let na severu Čech v městečku Třebenice. V rozhovoru prozrazuje, jak se on a jeho komunita vyrovnává s covidem a psychickým tlakem téměř dvouleté krize, popisuje, jak probíhají Vánoce, ale i to, jak vzpomíná na Václava Havla.

Co pro Vás znamenají Vánoce?

Když se řekne Vánoce, každý si představí narození Spasitele Ježíše. Přiznávám, že mně to nestačí, ptám se dál, co je na narození Ježíše důležité. Sestupuji hlouběji: Ježíšova přítomnost na světě znamená potvrzení, že na světě je Boží láska. Ježíš je ovoce Boží lásky, Ježíš je „Boží láska mezi námi“. To je poselství Vánoc, Velikonoc i celého křesťanství. Ale o Vánocích to symbolicky začíná: Boží láska je tady, nepřijde až jednou, někdy. Už je tady, i když to tak mnohdy nevypadá.

Jaké tradice dodržujete u Vás ve farnosti? Jak tady svátky probíhají?

Já jsem zdejší tradice zdědil. Na Štědrý den není „půlnoční“ ani „večerní“, všichni už chtějí být doma. Ale dopoledne se konaly bohoslužby s vánočním divadlem dětí. Moje manželka založila a vede dramatický obor ZUŠ Lovosice a přišla na výborný nápad: děti z kroužku společně s dětmi ze sboru nacvičí velkou vánoční hru s písněmi, které píše náš syn. Protože třicet dětí přivede hodně přes sto diváků, nevejdeme se do modlitebny a bohoslužby se konají v sále na radnici. Ten je plný, sousedé to přijali jako vánoční kulturní akci ve městě. Proč ne? Pojal jsem to jako civilní bohoslužby, jsou tu modlitby, čtení z Bible, vánoční písničky, požehnání, všechno ale v podobě přijatelné i pro člověka, který do kostela nechodí. A ujalo se to! Loni nám do toho hodil vidle covid, letos se ještě uvidí. Ale připraveni jsme! Jinak máme bohoslužby na Boží hod vánoční i na Štěpána. Na Nový rok konáme společné bohoslužby se sborem Petra Chelčického z Lovosic – to jsou baptisté. Bohoslužby konáme normálně, jen přijímání (Večeři páně) jsme museli upravit; nepijeme ze společného kalicha, máme individuální kalíšky.

A Vánoce u vás doma?

Od doby, když odešly děti, jsme s manželkou sami. První věc: nedáváme si dárky. Co potřebujeme, pořídíme v průběhu roku. A jsme sami. Kdyby se našel někdo, kdo je sám a chce přijít, klidně budeme mít Vánoce ve třech, už se to stalo. Jinak samozřejmě klasická večeře, bramborový salát bez majonézy, manželka umí senzačně vařit. Po večeři se posadíme a posloucháme gregoriánský chorál. Pak jdeme na procházku po městečku. Vánoce ve dvou jsou krásné, jsme vděčni, že můžeme být spolu. A myslíme na ty, kteří nemohou…

Dále čtěte

Dvojčíslo Týdeníku FORUM je tady. S exkluzivní anketou mezi ministry a Betlémem jako dárkem

Poslední číslo Týdeníku FORUM tohoto roku je tady. A díváme se v něm do budoucnosti s ministry nové vlády, kteří…

Jak prožila vaše místní komunita dobu covidu? Nesměli jste vídat, dělal jste bohoslužby na dálku…

Má to svá negativa. Jádro lidí zůstalo, ale covid některé odnaučil pravidelnosti. Ne že bychom ztratili členy, ale přestali docházet pravidelně. Zjistili, že i bez bohoslužeb a sborového života se dá docela dobře žít. Desítkám lidí posíláme napsaná kázání. Když byl úplný lockdown, zařídil jsem si malé domácí studio a vyráběl audio verzi, takové „rozhlasové bohoslužby“, jakých jsem v Praze připravil desítky pro přímý přenos.

Před rokem a půl jsme spolu mluvili a vy jste v rozhovoru zmínil, že se mimo jiné modlíte za prezidenta a premiéra, aby byli moudří. Jak to dopadlo? Byli moudří?

Nemyslím. Ale když se za něco modlím a ono se to vyplní, neřeknu si „ano, dobře jsem se modlil!“ a naopak. Taková kauzalita v modlitbě neplatí. A prezident a bývalý premiér? Nemyslím, že by zmoudřeli, ačkoliv prezident asi prožil situaci, kdy stál v branách, kudy se vychází ze života. To často lidem život posouvá někam dál. Vnímám jisté nadějnější směřování po volbách s radostí, i když to není jednoduché, jak vidíme na situaci Pirátské strany, v dění kolem Českého rozhlasu a podobně.

Blížíme se dvěma letům trvání covidové krize. Lidé hledají útěchu a pomoc, podporu. Jak je možné lidem pomoci?

Neplatí univerzální recept. Každý je v jiné situaci, má jiné „vstupy“ do svého příběhu. Někdo je unavený a naštvaný, protože moc sleduje sociální sítě, jiný má problémy v rodině, někdo se zdravím. Někdo se musel rozloučit s blízkým nebo i s nejbližším. To chce vždy jinou odpověď a jiné řešení. Nikdy není dobré říkat „tohle byste měl, tohle byste neměl“. Většinou stačí s tím člověkem spoluprožívat, spolunést jeho situaci. Pomodlit se s ním. Snažím se připomínat a přibližovat širší kontext života. Co aktuálně prožíváme, není vše. Ještě je tu jiný rozměr, další součást reality, která není vidět očima. Ona „vertikála“, „duchovní rozměr“, k realitě patří. Součástí života je Boží blízkost s člověkem. I když se neprojevuje tak, jak bychom si přáli. Vidíte, jsme zase u Vánoc.

Je to tak, že vše, co se děje, má nějaký smysl a děje se to kvůli něčemu?

Nevěřím, že Pánbůh všechno řídí, jako by říkal „tohohle člověka nechám žít a tohohle zabiju.“ Nevím, proč je na světě utrpení. Věřím ale, že Pán Bůh to ví a že má vše pod svým patronátem. A že ty věci mají smysl. Což nezdůvodňuje trápení, vím. Je to těžké, lidem v obtížné situaci bych to říkal velmi opatrně. Ale když jste se ptal, jestli má všechno svůj smysl, tak ano. Má.

Jak se srovnáváte s touto situací vy? Prožíváte to, co se děje, vše působí na vaši rodinu a zároveň jste tím, po kom chtějí ostatní pomoc. Kde berete sílu?

V tomto smyslu jsem absolutně upřímný a otevřený. Co říkám druhým, také sám prožívám. Přes všechny bolesti, které vidím a kde se snažím pomáhat, hmotně nebo prakticky, je se mnou jako s celým světem Boží láska. Tu „pěnu dní“, každodenní bolesti a problémy vnímám, ale nechci se v ní utopit. Říká se, že v Adventu se člověk má ztišit, uzavřít do sebe, někteří si dávají půst od sociálních sítí a od zpráv. Nevidím to jako nejlepší cestu. To je vnitřní emigrace. Je důležité číst noviny, sledovat dění, ovšem nedostat se pod hladinu, vynořovat se a vnímat Boží lásku.

Před pár dny jsme si připomněli deset let od úmrtí Václava Havla. Co pro vás znamenal Václav Havel a listopad ’89?

Listopad mě kromě nadšení přivedl k pokání. Já i spousta ostatních jsme skočili komunistickému režimu na lež, že bude trvat „na věčné časy a nikdy jinak“. Nevěřili jsme, že by totalita mohla padnout. Václav Havel byl klíčovou figurou tohoto dění. Nebyl světec, měl své chyby. Ale v danou dobu byl na svém místě, udělal, co udělat měl a udělal to správně. I když teď spousta generálů po bitvě říká: „Neměl se dohodnout s Čalfou, měl důsledně dekomunizovat společnost“, je to otázka. Mám za to, že to nemohl udělat lépe. Nebylo snadné, zařídit odchod komunistů z vlády, zrušení vedoucí úlohy strany, stažení armády zpátky do kasáren, rozpuštění Lidových milicí… S přibývajícím časem nejvíc oceňuji myšlenky, které uložil do svých textů. Havel byl myslitel v nejlepším slova smyslu, nejen dramatik, ale i filozof. Promýšlel věci do hloubky i do šířky. Byl filozofem osobního i společenského a světového dění. Kdo neví, o čem mluvím, doporučuji přečíst alespoň „Moc bezmocných“. To mám ještě ve strojopisu, svázané v plátně, zkrátka samizdat, jak vznikal, když nemohly vycházet knížky.

V jaké situace vás listopad ’89 potkal?

V těch dnech se v Praze na Vinohradech konal synod, nejvyšší shromáždění naší církve. Byl jsem tam jako zvukař, to mě vždy bavilo. V pátek večer běžel synod již druhý den, jednání mělo končit kolem desáté večer. A najednou tam přišli přímo z Národní třídy zbití, špinaví, zkrvavení studenti, členové církve i jejich přátelé. Přišli říci vrcholnému shromáždění církve, že toto je skutečnost, k níž církev má říci své slovo. Přišli se zeptat, co mají dělat. Přišli zkrátka se svou církví sdílet tuhle vážnou věc. Jednání synodu bylo přerušeno, synodní senior šel telefonovat na vládu, ostatní shromáždění se modlilo, zpívalo reformační písně.

Druhý den jsem byl na procházce na Václavském náměstí. Potkával jsem debatující skupinky lidí. Pamatuju redaktora Svobodného slova, který říkal: „Uvidíte, zítra u nás vyjde článek, kde bude pravdivě napsané, co se stalo. Už to nikdo nezastaví.“ Nelhal, bylo to tam. Když jsem psal nedělní kázání, rozhodl jsem se, že vypnu toho autocenzora, jehož měl každý farář v hlavě, pokud nechtěl ztratit „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“. Při bohoslužbách jsem pak otevřeně mluvil i o tom, co se stalo na Národní třídě. Myslel jsem si, jak jsem odvážný… a později jsem se dozvěděl, že tenhle pocit dostala spousta mých kolegů. V neděli 19. listopadu tak zaznělo z mnoha kazatelen, co se stalo v Praze a že je třeba se probrat. Jako by najednou všichni vypnuli svůj autocenzurní strojek a začali mluvit otevřeně. Všichni to tak cítili.

Že už se může…

Ne úplně, nevěděli jsme, jak to dopadne! Spíše jsme cítili: teď musíme říci pravdu, ať to stojí, co to stojí. Ať mně třeba zakážou farářovat, odvedou mě v klepetech, k tomuhle mlčet nemohu, chci-li zůstat sám svůj.

Pak jsem chodil na Václavák každý den. I s nejstarším synem. Ve středu nás v metru oslovila cizí dívka, chodila od jednoho cestujícího k druhému a se slzami v očích prosila, ať na demošku nechodíme, že před Prahou stojí tanky. Řekl jsem synovi, že tentokrát musí domů, nemusel bych ho ohlídat. Poslechl a já šel na Václavské náměstí sám. Až po letech jsem se dozvěděl, že středa byla skutečně zlomový den, milice i armáda stály před Prahou a jestřábi byli připraveni protesty rozstřílet. Což se díky Havlovi a umírněným komunistům nestalo. Jo, mohlo to dopadnout jinak, byli tu někteří ochotní ke všemu.

A ještě si vzpomínám, že v pondělí jsem se stal účastníkem drobné dopravní nehody. Šel jsem to vyřídit na stanici Veřejné bezpečnosti na Pankráci. Tam dlouhá chodba, po stranách vchody do kanceláří a spousta lavic po celé délce chodby, po obou stranách. Všechny obsazené milicionáři v šedočerných uniformách, seděli mlčky jeden druhého, v rukou samopaly, pažby opřené o zem. Dívali se do země, ještě dnes je mám před očima. Začalo mně být horko, tušil jsem, že se něco chystá. Naštěstí to dopadlo jinak.

A to jsem netušil, kolik práce nás ještě čeká v příštích letech a desetiletích!