Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / Americký prezidentský kandidát Donald Trump vystupoval proti NATO už od okamžiku, kdy se poprvé vrátil z cesty po SSSR. Zálohou pro případ nefunkčnosti amerických bezpečnostních záruk pro Evropu měla být podle Emmanuela Macrona Francie nabízející sdílení vlastního jaderného arzenálu. Teď však reálně hrozí riziko, že evropské země nebudou moci spoléhat ani na jedno, ani na druhé.
Bez ohledu na pokusy bagatelizovat Trumpův nepřátelský postoj k NATO vágními řečmi o „změně důrazů“ americké zahraniční a bezpečnostní politiky by Evropa měla vzít vážně možnost, že se napříště nebude moci spoléhat na vojenské angažmá Spojených států.
Než Trump provedl nepřátelské převzetí Republikánské strany, byl by samozřejmě podobný scénář nemyslitelný. Mezi oběma americkými stranami existoval základní konsensus v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, který rozhodně nezahrnoval úvahy o demontáži amerických aliancí.
Tyto časy jsou však pryč. Americkým prezidentem se může stát člověk schopný „povzbuzovat“ Rusko k útoku na země, které podle něj nevydávají dost peněz na obranu. Podle prosakujících informací je Trumpovým plánem uzavřít s Putinem dohodu o Ukrajině a maximálně omezit americké angažmá v Evropě.
Pokud se prezidentské debaty propíšou do voličských preferencí a Trumpovi se podaří vrátit se do Bílého domu, Evropa bude muset zajistit svou bezpečnost v prvé řadě vlastními silami. Úvah na toto téma už samozřejmě proběhlo médii více, žádná však nezněla reálně. A co hůře, po žádné nenásledovala rozhodnutí schopná proměnit slova v činy.
Tentokrát však opravdu není času ani příležitostí nazbyt. Během půl roku se pilíře evropské bezpečnosti, jak fungovaly od roku 1949, mohou začít před očima drolit. Pokud na jejich místo hned nepřijde něco aspoň přibližně stejně pevného, rychlost a rozsah nepříznivých změn v Evropě nejspíše mnohé šokují.
Mocenská vakua spolehlivě přitahují agresivní akce konkurentů a nepřátel.
Macronův scholzing
Dosluhující francouzský prezident Emmanuel Macron před pěti lety ohlásil „mozkovou smrt“ Severoatlantické aliance. Na základě toho začal Evropě předkládat návrhy „záložního“ bezpečnostního uspořádání, v němž měla Francie coby jaderná mocnost sehrát klíčovou roli. O těchto návrzích se také vážně diskutovalo, přinejmenším v rámci francouzsko-německého tandemu.
Potíž však nyní spočívá v tom, že předčasné parlamentní volby ve Francii mohou ve výsledku ochromit nejen pomoc Ukrajině, ale i veškeré francouzské angažmá v otázkách širší evropské bezpečnosti. Ultrapravicová strana Rassemblement National, nejpravděpodobnější vítěz voleb, označuje samotný projekt evropské strategické autonomie za iluzi a volá po radikálním přehodnocení francouzských aliancí. Vystupuje proti společným evropským obranným projektům a podle programu z roku 2022 chce vystoupit z integrovaného velení NATO. Obecně se potenciální vládní strana soustředí na omezování mezinárodní spolupráce. A to sotva může být dobrá zpráva pro Evropu, která už s napětím sleduje potenciální Trumpův návrat do Bílého domu.
Kalkulace možných scénářů evropské budoucnosti se tak brutálně zjednodušují. Jedině nová labouristická vláda Velké Británie by dokázala ihned do jisté míry stabilizovat potenciální bezpečnostní krizi na kontinentě prostřednictvím programů, jež by britský jaderný deštník rozprostřely nad celou Evropou. A kromě toho jedině vývoj jaderných zbraní některou z dalších evropských mocností – potenciálně Německem či Polskem – by pak dokázal pojistit kontinent proti nevyzpytatelným zvratům britské domácí politiky.
Vždyť ještě před několika lety byl předsedou téže Labour Party proruský a proíránský Jeremy Corbyn, jehož politika u části mládeže dokázala budit nadšení. A zatímco šéf strany pročítal ruské zpravodajské svodky, o jejichž zasílání Moskvu výslovně požádal, vlajková loď levicové novinařiny, deník Guardian, vedla vážně míněnou veřejnou debatu ohledně údajné „nepotřebnosti“ a „zastaralosti“ britského jaderného arzenálu.
Úkrok stranou
Existuje ovšem ještě jeden názor. Navzdory všemu, co jsem výše napsal, prý Evropa ve skutečnosti nepotřebuje vlastní jaderné zbraně, ale jen výrazné posílení konvenčního arzenálu. Důvody? Mají být dva. V dobách studené války prý podle Healeyho teorému stačila „5%“ spolehlivost amerického jaderného deterrentu k odstrašení Sovětů od útoku. A tedy, tvrdí se, totéž platí dnes. Druhým důvodem má být, že Evropa už ve skutečnosti dva odstrašující jaderné arzenály postavila. Tedy: Jeden francouzský a druhý britský.
Podívejme se na oba argumenty blíže. Sovětský svaz po Stalinovi měl vždy v čele lídry, kteří se nehrnuli do světové války s jaderným rozměrem. Snažili se o silové hry, leč oficiální doktrína říkala, že v globální jaderné válce by nebylo vítězů. Současné Rusko nejedná podle téže doktríny. Přesně naopak: Kreml věří tomu, že by nakonec jadernou válku vyhrát mohl. Proto ani zdaleka nelze per analogiam říci, že co stačilo v dobách SSSR, mělo by na Moskvu fungovat i dnes.
A co se týče Francie a Velké Británie, platí pro ně přece v „malém“ totéž, co řešíme v případě Spojených států. Chaotický vývoj francouzské politiky v posledním období neumožňuje zemím střední a východní Evropy spoléhat na francouzské závazky vůči nim o mnoho více, než spoléhaly na obdobné závazky v předvečer 2. světové války. Dobře víme, s jakým výsledkem.
S určitou mírou nejistoty nutno uvažovat i o britském jaderném arzenálu. Fyzicky totiž může existovat, aniž by na Kreml působil jako odstrašení při plánování útoků proti zemím bývalého východního bloku. Záleží na tom, v jakých parametrech bude o něm rozhodovat příští britská vláda – ale i ta přespříští. A ačkoliv labouristé Keira Starmera skýtají nepochybně mnohem optimističtější pohled než ultrapravičáci Marie Le Penové, otázka míry jejich spolehlivosti stále visí ve vzduchu.
Stabilizující role USA v evropské obraně nebyla dána jen vojenskou silou. Spojené státy se také nacházely zcela mimo obzor tradičních třenic mezi jednotlivými evropskými státy.
Nahradit tuto funkci nějakou formou společné, nestranné evropské obranné iniciativy bude nakonec mnohem větší výzvou, než jakou představují záhady jaderné fyziky.
