Evropská komise se s námi minulou středu podělila o sdělení k budoucí podobě Společné zemědělské politiky (SZP) po roce 2020. Budoucnost potravinářství a zemědělství spatřuje v posílené subsidiaritě, tedy v přenosu kompetencí zpět členským státům. Z toho by měl mít každý pravičák alespoň trochu radost. V Česku je však na místě zdrženlivost.

Celá Společná zemědělská politika se od počátku nastavovala na nadnárodní úrovni. Aby ale vůbec mohla začít fungovat, vyžádaly si členské státy spousty výjimek. Praxe přetrvala dodnes, taková ČR výjimky využívá snad ve všech oblastech, kde páchají značné škody.

Zemědělská politika EU navíc od počátku 21. století začala měnit směr. Mezi prioritami je dnes životní prostředí a dobré podmínky pro zvířata, neboť evropský spotřebitel si to žádá (když už to všechno platí). Vedle toho se EU zaměřuje na velké korporace, veřejnosti se totiž nelíbí, že 80 % financí z rozpočtu putuje 20 % (velkých) firem. Podporovat se proto musejí malé a střední podniky, především rodinné farmy, které se zasazují o udržení života a tradic na venkově. Krásný konzervativní cíl. Z pohledu EU je tedy zmíněné posílení subsidiarity naprosto logickým krokem.

V ČR jsme si ale řekli ne. Místo abychom zemědělskou politiku řídili směrem k žádoucímu cíli, tedy podpoře menších rodinných farem, vytrvale lijeme peníze do korporací. Nutno dodat, že se tak děje i díky výjimkám, které nám EU umožňuje.

Vkládám naděje do Komise 

Pokud jde o otázku snížení dotací pro velké podniky, Komise v aktuálním dokumentu nestanovila konkrétní hranici a zdá se, že vše bude nadále fungovat na dobrovolné bázi. Komise totiž chce implementaci zemědělské politiky (prostřednictvím tzv. strategických plánů) celkově nechat na členských státech: „Při vytváření modelu pro budoucí SZP by Unie měla stanovit základní parametry politiky (cíle SZP, obecné typy opatření, základní požadavky) a členské státy by měly nést větší odpovědnost, pokud jde o způsob, jakým se bude cílů dosahovat.“

Z takové rovnice mi šance na udržitelné hospodaření, podporu rodinných farem a venkova v ČR zkrátka nevychází. Naopak mi běhá mráz po zádech, když si představím, že naši vládu povede velkopodnikatel v zemědělství, chemickém a potravinářském průmyslu Andrej Babiš a na samotném ministerstvu zemědělství bude sedět spolumajitel zemědělského a potravinářského koncernu Úsovsko Jiří Milek.

Nemyslela jsem si, že budu někdy v Komisi spatřovat naději, ale až bude posuzovat strategický plán ČR pro zemědělství, doufám, že jej upraví spíše podle evropského vzoru. Pravomoc mít v plánování poslední slovo si totiž Komise navzdory deklarovanému posílení subsidiarity ponechala. Ono to s ní nakonec nebude až tak horké.