Německý kancléř Olaf Scholz a francouzský prezident Emmanuel Macron FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Evropa se dlouhodobě potýká s problémem projevit to, čemu se říká „strategická autonomie“. Jedná se o starý problém, se kterým se starý kontinent potýká minimálně od dob studené války. Ani po jejím skončení a s dalším prohlubováním evropské integrace se situace nezměnila.
V roce 1991 si významný belgický politik Mark Eyskens v reakci na roli Evropy v první válce v Zálivu posteskl, že Evropa je ekonomickým obrem, politickým trpaslíkem a vojenským červem. Výrok byl míněný jako nadsázka, ale vcelku dobře popisuje dlouhodobý stav, kde se nachází evropská obrana.
Američané jsou z Marsu, Evropané jsou z Venuše
Americký historik a známý odborník na mezinárodní vztahy Robert Kagan zase vyjádřil na počátku 21. století tento rozdíl ve své knize Americans are from Mars, Europeans are from Venus (Američané jsou z Marsu, Evropané jsou z Venuše).
Evropa se po roce 1989 na rozdíl od Spojených států vydala cestou masivního odzbrojování a snižování výdajů na obranu. Dlouho měla tendenci volit jako z nouze ctnost zdrženlivější, či dokonce přímo neochotný postoj k silovým řešením s tím, že při prosazování vlivu je vhodnější užití diplomacie či mezinárodního práva.
Tento evropský přístup lze alespoň zčásti pochopit zkušeností s válečnými hrůzami, které kontinent zažil ve 20. století během obou světových válek. Můžeme také říct, že šlo o způsob vymezení se vůči druhé straně Atlantiku.
Naivní holubičí politika
Zmiňovaný autor mluvil ve své knize o naivitě, když mnozí Evropané předpokládali, že žijí v ráji, v němž vládne mezinárodní právo a nutné je mít jen malou armádu a skromný rozpočet na obranu. Zdrženlivost k ozbrojeným řešením může působit na první pohled pěkně. Jenomže když šlo opravdu do tuhého, nastal už mnohokrát problém, protože evropské státy nebyly schopné projevit samostatnost dokonce ani při řešení konfliktů probíhajících přímo na vlastním kontinentu!
Nejsmutnější příklad představuje bezesporu jugoslávská občanská válka v 90. letech minulého století. Právě během ní se bohužel ukázalo, že se Evropa stále musí spoléhat na USA, aby ji opět tahaly z problémů, podobně jako tomu bylo během studené války a obou světových válek.
Důsledkem toho, že se nepodařilo včas zasáhnout, se v té době konflikt na Balkáně stal v Evropě nejkrvavějším od konce druhé světové války. Vyžádal si více než sto tisíc obětí. Jeho nejtragičtější části, tj. válka v Bosně a o několik let později v Kosovu, byly ukončeny až díky zásahu ze strany USA.
Jak nedávno připomněl článek v magazínu Politico s názvem America’s European burden: How the Continent still leans on the US for security (Evropská zátěž Ameriky: Jak se kontinent v otázce bezpečnosti stále spoléhá na USA), v hlavním městě Kosova nestojí žádná socha francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, nenajdeme zde žádné náměstí pojmenované po německém kancléři Gerhardu Schröderovi a žádný bulvár pojmenovaný po tehdejším generálním tajemníku NATO Španělovi Javieru Solanovi.
Naopak v Prištině narazíme na místa pojmenovaná po Billu Clintonovi, Madeleine Albrightové a dalších amerických představitelích stojících za zásahem v roce 1999, který měl zabránit srbským jednotkám v masakrech kosovských Albánců. Není divu, když se zde primárně angažovaly především Spojené státy, zatímco evropští představitelé spíše jen přihlíželi a hráli druhé housle.
Situace se nezměnila
Bohužel se situace ani po čtvrtstoletí příliš nezměnila. Podle citovaného článku se toho za těch 25 let od akce NATO změnilo málo, a pokud se vůbec něco změnilo, tak to, že Evropa je více závislá na americké bezpečnosti než tehdy. Ostatně příklad ukrajinského konfliktu je více než výmluvný. Když se Německo ještě loni obávalo toho, že by mohlo naštvat Rusko, kdyby prodalo Ukrajině vyřazená bojová vozidla pěchoty ze 70. let, pro Ameriku už nebyl problém posílat Ukrajině i těžké zbraně.
Ani statistika vojenské pomoci Ukrajině nevyznívá pro Evropu jako celek vůbec příznivě. Podle údajů německého Institutu pro světovou ekonomiku v Kielu, jehož data zahrnují období od 24. ledna 2022 do 24. února 2023, vyčlenily od loňské ruské totální invaze na Ukrajinu USA vojenskou pomoc v celkové výši přes 43 miliard eur, což je podstatně více než všechny evropské země dohromady.
Na druhém místě byla s odstupem Velká Británie s 6,497 miliardy eur, která je ale nyní mimo EU. Ze zemí EU se až na třetím místě umístilo dlouho váhající Německo s 4,242 miliardy eur. Čtvrté místo okupuje Polsko se 2,423 miliardy eur vojenské pomoci.
Mimochodem, Francie, která má nyní velké ambice aspirovat na evropského lídra, poskytla v daném období vojenskou pomoc v hodnotě pouhých 447 milionů eur. Zaostávala tak i za mnoha menšími státy a v žebříčku objemu vojenské pomoci skončila až na 13. místě. Pro srovnání: i např. Česko poskytlo vojenskou pomoc v hodnotě 566 miliard eur a umístilo se dokonce o příčku výše než země galského kohouta!
I při této válce v Evropě se tedy v pomoci nejvíce angažují USA. Naopak zaostávají obě nejvýznamnější země EU, Francie a Německo. Reputaci pomáhají pevninské Evropě alespoň zčásti zachraňovat například některé postkomunistické státy, jedná se konkrétně o Polsko, Česko a všechny tři pobaltské země. Vedle nich patří mezi ty „nejochotnější“ dodavatele vojenské pomoci také Nizozemsko a skandinávské státy.
Macronovo nešťastné vyjádření
Na závěr bych se rád vrátil k samotné otázce strategické autonomie. V nedávné době se na toto téma vyjadřovala francouzská hlava státu. Bohužel ale ne úplně šťastným způsobem. Stalo se tak u příležitosti oficiální návštěvy Čínské lidové republiky.
Prezident Emmanuel Macron hovořil mimo jiné o tom, že „Evropa čelí velkému nebezpečí, že se nechá zatáhnout do krizí, které nejsou naše a které brání budování její strategické autonomie“. Řekl tak v narážce na Spojené státy a Tchaj-wan.
To by ale v praxi znamenalo Evropu, která je pasivní a je jí úplně lhostejné dění v jiných částech světa. Není snad třeba vysvětlovat, že něco takového by samozřejmě přesně hrálo do karet Pekingu. Ten si ze všeho nejvíce přeje oslabený a rozdělený Západ.
Současný přístup Evropy je tedy naprosto ostudný. Má pověst světového hráče, který ale nedokáže jednat samostatně a musí se svými problémy neustále zaměstnávat Ameriku. Pokud má být Evropa ve světě brána vážně, nastal nejvyšší čas se této nelichotivé nálepky zbavit. Evropské země a vůbec Evropa jako celek proto musí přestat být oním „politickým trpaslíkem a vojenským červem“. Čím dříve se tak stane, tím lépe.
Autor je europoslancem za KDU-ČSL.
