Nad brexitem nelze jásat, britští občané ale dali EU ještě poslední šanci na změnu. Najděme odvahu ji využít.

V pátek 24. června jsme se probudili do jiné Evropy. Britští občané rozhodli o odchodu své země z Evropské unie. Jde o historické, bezprecedentní rozhodnutí. Evropská unie je zásadním způsobem oslabena, spolupráci evropských zemí bude nutno nastavit znovu a jinak. Není to „chyba“ svéhlavých Britů, ale důsledek špatné bruselské politiky. První, kdo měl po referendu rezignovat, byl předseda Evropské komise Juncker a další politici v Bruselu, nikoliv David Cameron.

Nazvěme věci pravými jmény. Unie se dlouhodobě odcizuje občanům, vidíme to např. na růstu radikálních stran, a kráčí od krize ke krizi. Neposiluje Evropu, ale naopak ji oslabuje. Centralizace a byrokratizace dosahuje rozměrů, které známe z antiutopických sci-fi románů. Děti do osmi let nesmějí samy nafukovat balonek, vysavače mít vyšší příkon, harmonizována máme zpětná zrcátka traktorů i rakve (!), nesmí se kompostovat sáčky od čaje apod. Tyto a podobné příklady nesmyslných regulací využil ve své kampani za odchod Boris Johnson. Oprávněně. Z Bruselu se na nás valí vlna předpisů a regulací, které svou šíří a absurditou přesahuje veškerou představivost. Přitom podstatné věci bruselské instituce řešit nedokážou. Připomeňme migrační krizi, bezpečnostní rizika nebo dlouhodobé problémy eurozóny. A tak máme místo logického grexitu bolestivý brexit.

Poslední šance na změnu

Brexit není žádné varování, těch už bylo v minulosti dost. Odchod Británie je krizí, hlubokou ranou, která může být léčena jediným způsobem: zásadní reformou EU. Nad brexitem nelze jásat, následky mohou být nedozírné. Britští občané dali ale EU ještě poslední šanci na změnu.

Je to jako když se dusíte kouskem jídla a někdo vás praští do zad. Normální člověk to využije, začne polykat opatrněji a je rád, že se neudusil. Jen hlupák by začal hltat o to víc. Když ale slyšíme první reakce představitelů velké bruselské koalice socialistů a lidovců Martina Schulze a Jeana-Claude Junckera, může nás zachvátit skepse. „Jiná“ EU je pro ně ta ještě více integrovaná, ještě centralizovanější, s eurem všude. Známe to dobře z minulosti, když lidé v referendech v Dánsku, ve Francii, Nizozemsku, Irsku rozhodli jinak, než chtěla proevropská elita. Voliči se „zmýlili“, „nevěděli“, o čem hlasují a jaké to bude mít důsledky, „nepochopili“ důležitost integrace a „správnost“ bruselské politiky atd. Už to slyšíme i teď. Dokonce zaznívají i hrozby. Jenomže britské „ne“ je silné, jasné, srozumitelné a není pochyb o tom, že podobné „ne“ by zaznělo i od občanů řady dalších zemí, kdyby se jich na to někdo ptal.

Minimální konsensus

Přesto stojí za pokus přestat se dávit, svobodně se nadechnout a zkusit to jinak. Je tu poslední šance na reformu EU. Přestat integrovat, vrátit část rozhodování národním státům, zachovat jednotný trh, ale odstranit zbytečné regulace a začít se společně více starat o bezpečnost a obranu. Pokud tato poslední šance nebude využita, pak teprve bude možno – vlastně nutno – nad Evropskou unií zlomit hůl.

Česká republika musí v každém případě využít současné situace k prosazení vlastních zájmů. Vyjednat si výjimky, minimálně z azylové politiky a ve věci eura, nenechat se příště přehlasovat kvalifikovanou většinou atd. Měli bychom však mít větší ambici: podílet se na reformě EU a aktivně prosazovat vlastní představu. Abychom to mohli dělat, musíme nějakou mít. Vyzval jsem vládu a ostatní demokratické strany, abychom se pokusili společně najít alespoň minimální konsensus v evropské politice a ten pak prosazovali.  Jde o hodně, i když to v Bruselu (a nejen tam) po prvotním šoku bagatelizují. Nejde zdaleka jen o Evropskou unii, jde především o budoucnost, sílu a prosperitu evropských zemí – a tedy i České republiky.