Evropská unie by měla mít do konce letošního roku připravené návrhy, jak čelit hybridním bezpečnostním hrozbám. Dohodli se na tom v pondělí unijní ministři zahraničí. Nový a již módní pojem hybridní hrozba znamená nekonvenční strategie, které spojují prvky vojenského a nevojenského charakteru. Tak se to stalo například na Ukrajině, kde Moskva využila neoznačené speciální síly v kombinaci s masivním propagandistickým tlakem vůči veřejnosti v evropských zemích.

Hybridní strategie mohou ale využít i nestátní subjekty, jako třeba teroristické organizace typu Islámský stát. Unie se chce také lépe vypořádat s hrozbami od organizovaného zločinu a obchodu s drogami přes obchod s lidmi a nelegální migraci až po problematiku evropských občanů, kteří odcházejí do ciziny bojovat v řadách teroristických organizací.

Je pravděpodobné, že některé země zažijí pouze něco z těchto taktik. Pobaltské země jsou v jiném postavení než třeba my, o Německu ani nemluvě. Zelené mužíčky u nás asi nepotkáme, zato informačních útoků si užijeme víc než dost. Ostatně už teď jsou v plném proudu.

Zrada vzdělanců

Znova se opakuje to, co se někdy nazývá zrada vzdělanců. I lidé, kteří jsou jinak inteligentní, mají svou slepou skvrnu, která jim znemožňuje vidět to, co je celkem zřejmé.

Je otázka, z čeho máme obvinit náš vzdělávací systém, po jehož absolvování není jedinec schopen kriticky pracovat s informacemi. Tak se například i u vysokoškoláků setkáváme s tím, že věří nejneuvěřitelnějším konspiračním nesmyslům, které se dočetli na obskurních internetových stránkách, u kterých není jasné, kdo je provozuje a kdo je platí a kde jsou všechny komentáře napsané podle jednoho mustru a ještě navíc někdy pod pseudonymy. Přesto čtenáři věří všemu, co se jim tam navykládá o tajné světovládě, přičemž moc tajná asi není, když si o ní počte každý pantáta v chalupě, sotva v sednici dosedne s půllitrem k počítači.

Pro informační válku jsou tito lidé ideálním cílem, protože uvěří všemu a bude jim stačit jediné kritérium, hlavně že to není „oficiální“. Je příjemné mít pocit, že mám vyšší vědění, zvlášť když jinak nemám nic jiného.

Není nepřítel jako nepřítel

Je jasné, že navrhování nových strategií je vymezením se vůči nějaké protistraně. Podle okolností můžeme mluvit o soupeři, protivníkovi a nepříteli. Že jsou teď tou „druhou stranou“ islamisté a Rusko, není už žádné tajemství. Přitom to samozřejmě není totéž. Když proklíná nějaký fanatický imám Západ, nebo ho kritizuje Vladimir Putin, je v tom přece jen nějaký rozdíl. Putin představuje staré dobré (totiž špatné) imperiální Rusko, kterému nějak rozumíme. Islámský stát je zcela mimo naši představivost. S Ruskem se můžeme snažit nějak dohodnout, s příšerou pod názvem Islámský stát se domluvit nedá, dá se leda zničit. Je přece jen nějaký rozdíl mezi mizernou kulturou a žádnou kulturou. Rusové aspoň o svých nečistých činech lžou, zatímco islamisté se nejen nenamáhají o svých zločinech lhát, ale dokonce se jimi chlubí.

Že ale Rusko není Islámský stát, ještě neznamená, že třeba právě pro nás není větší hrozbou. Je to totiž otázka zájmů a Rusové tu mocenské zájmy mají, zatímco IS se sem hned tak nedostane, nejspíš nikdy.

Rusové nakonec, pokud nebudou mít z pekla štěstí, své hybridní války prohrají. Proč? Budou vždycky chudší a vůdcovská impéria svůj život založila na ideologickém myšlení, tedy lépe řečeno nemyšlení. Nemyšlení vládnutí nesvědčí. Přesto se vyplatí mobilizační schopnosti autoritářských režimů nepodceňovat. Stalin tak obsadil naši část Evropy a trvalo to dlouho, než jsme se z toho dusivého bratrského objetí dostali. Jakoukoli strategii, která nás před zaostalou říší na východě ochrání, je třeba přivítat.