Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Na troskách mučené Sýrie se mohou brzy vojensky utkat Turecko a Izrael. Rusko v súdánské občanské válce podporuje obě strany, aby od vítěze získalo novou vojenskou základnu. Boje na Ukrajině za Trumpa neskončí „do 24 hodin“ a zcela určitě nepřestanou být problémem, i kdyby došlo k nepravděpodobnému příměří. A Dánsko nově přemýšlí, zda má vůbec smysl být příkladným spojencem Spojených států, pokud mu jejich prezident otevřeně vyhrožuje.
Turecko hrozí vojenskou akcí proti kurdským teritoriím v Sýrii, jestliže na nich nedojde k odstranění struktur teroristické organizace Strana kurdských pracujících (PKK). Na druhé straně se dominantní turecký vliv v Sýrii nelíbí Izraeli, který hovoří o riziku nové války. A to bez ohledu na fakt, že Turecko o nic podobného rozhodně nestojí.
Odcházející Bidenova administrativa ještě uvalila sankce na jednu z frakcí súdánské občanské války, Síly rychlé podpory. Navzdory tomu, čím čtyřiadvacet hodin denně spamují mediální prostor hamásnická lobby a její íránské roboty, je právě Súdán v současnosti nejhorší humanitární katastrofou na světě. Konflikt se tak či onak dotkl více než dvanácti milionů lidí, kteří kvůli aktuálním událostem nebo předchozím fázím střetů museli opustit své domovy. Už se téměř vyrovnal počtu uprchlíků a vnitřně přemístěných osob ze syrské války.
Trumpův speciální vyslanec pro Ukrajinu Keith Kellogg nakonec na plánovanou návštěvu Kyjeva v lednu neodjede. Místo toho se plánuje summit Trump-Putin, na němž by ovšem Ukrajina neměla žádné vlastní zastoupení. Totéž platí o ohlášených telefonních rozhovorech mezi Trumpem a Putinem. Takto se v tichosti přistoupilo na ruské podmínky, podle nichž je Ukrajina chápána jako „americký vazal“ bez samostatné agendy.
Dále vešlo ve známost, že Putin bude při jednáních s Trumpem požadovat stažení NATO od hranic s Ruskem podle stavu k roku 1997, jak to již Kreml prezentoval před zahájením totální invaze na Ukrajinu.
Opatrně se nyní připouští, že válka potrvá ještě přinejmenším půl roku. Mezitím se Evropská unie připravuje na možnost, že Trump jednostranně zruší sankce proti Rusku zavedené během úřadování Joea Bidena.
Bez cesty zpět
Donald Trump, jeho američtí příznivci a evropští sympatizanti jsou přesvědčeni, že hluboké kořeny ruské agrese proti Ukrajině, kvůli nimž se Kyjev nemohl válce nijak vyhnout, se jim podaří nějak obelstít a „vrátit se k normálnímu stavu“. Takový scénář je založen na nadbytku ničím nepodloženého sebevědomí a ignorování celkového kontextu expanzivního programu ruského imperialismu.
Jen stěží lze uvěřit, že ještě existují „seriózní“ lidé, kteří nepochopili klíčový význam podrobení celé Ukrajiny pro Putinův imperiální program. Kreml trvá na tom, že s ním Spojené státy americké musejí jednat jako se supervelmocí, jako by se psal řekněme rok 1980. Zároveň ale doma důsledně opakuje, že bez ukrajinských zdrojů tohoto bývalého postavení nikdy reálně nedosáhne.
Kdyby měl Putin upustit od dobytí Ukrajiny a úplné likvidace ukrajinské státnosti, rezignoval by také na všechny další velikášské imperiální cíle, které si hýčkal přinejmenším od první dekády tohoto tisíciletí. Žádný „transakční“ přístup Trumpa nebo kohokoliv jiného nepřiměje ruského diktátora, aby se spokojil se zmařením svých megalomanských ambicí.
Minimální podmínkou Moskvy pro zahájení jakýchkoliv jednání s Washingtonem je teď „zbavit se Zelenského“ a dosadit v Kyjevě „rozumnější“, čti na Rusko orientovanou vládu. Jestliže Trumpův vyslanec pro Ukrajinu odložil návštěvu napadené země, existuje vážný důvod k obavám, že nastupující americká administrativa Putinovi preventivně ustupuje i v této záležitosti a „nežádoucího“ ukrajinského prezidenta právě vynechala ze hry.
V souvislosti s Trumpovým výrokem, že „nevylučuje“ ekonomický nebo vojenský nátlak na Dánsko kvůli snaze připojit Grónsko k USA, navrhla Francie zahájit v rámci NATO konzultace podle článku 4 – a francouzská média bez servítků hovoří o „novém americkém imperialismu“.
Vyhrožování dlouholetým a příkladným spojencům, stejně jako arbitrární stanování výdajových cílů pro členské státy Washingtonem (pro ČR by požadovaných 5 % HDP znamenalo vynaložit pětinu státního rozpočtu na obranné výdaje), signalizuje klíčový zlom v základech evropské bezpečnosti položených po skončení studené války.
Nejde jen o to, co už nějaký čas tvrdí expertka na boj s dezinformacemi Alexandra Alvarová – tedy že po triumfu trumpismu „na nás budou Rusové útočit přes Ameriku“, co se týče dezinformačních a destabilizačních kampaní. To už ostatně vidíme, když se Elon Musk dlouhodobě zpracovávaný ruskými našeptávači angažuje ve prospěch politických subjektů, které i francouzská ultrapravicová politička Marine Le Penová považuje za příliš extrémní.
To, co sledujeme na pozadí znevažování kanadské či dánské suverenity, je zásadní zpochybnění NATO coby pilíře evropské bezpečnosti. Tím se dostáváme do situace, kdy bychom „normálního“ stavu nedosáhli dokonce ani hypotetickým úspěšným mírovým uspořádáním na Ukrajině.
Evropa se ocitá mezi dvěma ohni. Na jedné straně číhá ambiciózní Kreml, který léta označuje „postimperiální“ světové uspořádání za projev úpadku demokratického Západu. Žádné jednání a žádné ústupky nepřimějí Rusko, aby opustilo tento světonázor, na němž si tolik zakládá. Ani Putinova smrt nepřinese zásadní změnu. Naopak, indoktrinace celé generace válečnou propagandou, která nyní na některých místech začíná už ve školkách, slibuje dlouhodobou konfrontaci s barbarskou východní říší.
Na druhé straně Atlantiku stojí Spojené státy, kde Trumpovi příznivci místo obhajoby „řádu založeného na pravidlech“ jásají nad ohlášeným „hemisférickým“ imperiálním programem.
Ve filmu režiséra Hajaa Mijazakiho Zvedá se vítr (2012) konstruktér nejslavnější japonské stíhačky Džiró Horikoši hovoří před válkou ve snu se svým italským vzorem, Giovannim Battistou Capronim. Ten na pozadí dobových katastrof recituje úryvek básně Paula Valéryho Hřbitov u moře: „Le vent se lève !… Il faut tenter de vivre !” – “Zvedá se vítr! … Musíme se snažit žít!”
Ti, kdo dnes předstírají, že na klíčové výzvy doby znají více a lepších odpovědí než Mijazakiho Caproni, lžou sobě i ostatním.
