Z volebního boje odešel sice vítězně, ale s pořádnými šrámy. Úkol, který má před sebou, je ještě těžší, než byla jeho cesta do čela země. Nový rakouský prezident Alexander Van der Bellen slíbil po inauguračním projevu, že bude naslouchat hněvu a zlosti Rakušanů. Země zůstala po vyhroceném předvolebním boji a populistické rétorice prezidentova rivala Norberta Hofera rozdělená na dvě znesvářené poloviny.

„Jsme dvě strany téže mince,“ řekl nový prezident na adresu pravicového populisty Hofera a jeho mateřské strany FPÖ. Oba ostatně zastupují nový proud v rakouské politice. Van der Bellen je vůbec prvním prezidentem Zelených. Norbert Hofer ze Strany svobodných by byl prvním krajně pravicovým prezidentem v EU. V Rakousku přitom od konce 2. světové války dominují politické scéně dvě jiné strany: SPÖ (sociální demokracie) a ÖVP (lidovci). Jejich kandidáti prohráli ale již v prvním kole, a následkem toho odstoupil tehdejší kancléř Werner Faymann.

Profesor ekonomie a ekolog Van der Bellen se snaží brát svou novou pozici jako výzvu, a je si prý vědom, že proti němu stojí polovina obyvatel, jimž má začít vládnout. Po vítězných volbách tak namísto vítězných gest okamžitě ustoupil od své předvolební strategie, kdy se vůči příznivcům FPÖ a Norberta Hofera ostře vymezoval. Jeho prohlášení o dvou stranách mince je chápáno jako natažení ruky a smířlivé gesto vůči největšímu nepříteli. Mírumilovná reakce na bojovné výpady FPÖ se ale Van der Bellenovi nemusí vyplatit – pokud se od něho začnou odklánět nepřátelé Svobodných, přijde o většinu svých příznivců.

Starý politický řád Rakouska je mrtvý

S příznivci krajní pravice v Rakousku bude Alexander Van der Bellen také hledat jen těžko společnou řeč. Stovky tisíc přívrženců populisty Hofera profesorovi vytýkají toleranci zločinnosti a nekontrolované imigrace, a nedostatek zájmu o problémy Rakouska. Stejně jako v případě současné vládnoucí koalice, i jeho odpůrci se bojí pod jeho vedením především nezaměstnaností, rostoucí imigraci si přímo spojují s trestnou činností a stěžují si v jejím důsledku na zhoršení tradičně vysoké životní úrovně a poškození obvykle štědrého sociálního systému.

Norbert Hofer navíc nabízenou ruku takřka jistě nepřijme. Jeho chování a prohlášení po prohře rozhodně nebyla na rozdíl od Van der Bellena vstřícná, ani umírněná. Na Facebooku sice přiznal, že byl smutný, ale že jeho snaha nebyla marná. FPÖ od Faymannova odstoupení volá po předčasných volbách, v nichž by nyní podle průzkumů vyhrála. I proto nelze očekávat, že by se napětí mezi politickou špičkou Rakouska v dohledné době uvolnilo. Právě naopak. Současné vládě vyprší mandát roce 2018 , k němuž se FPÖ v čele se svým předsedou upíná jako běžec k cílové pásce. A té se na konci maratonu dotkne pouze jediný vítěz.

Předseda Strany svobodných Heinz-Christian Strache je stále největším favoritem na příštího rakouského kancléře. Opakovaně prohlásil, že starý politický řád Rakouska je mrtvý. Hofer na předvolebních mýtincích ubezpečoval, že pokud se on nestane prezidentem, za dva roky Strache stane zcela jistě v čele rakouské vlády. Přesvědčení o nezastavitelnosti vlastního růstu je v řadách FPÖ naprosto nezlomné. Když Van der Bellen během kampaně prohlásil, že by nikdy nesložil prezidentskou přísahu v zemi, kde stojí v čele vlády krajně pravicový politik, Hofer ho bez váhání nazval „zeleným fašistickým dikatátorem.“

S FPÖ slaví všechny krajně pravicové strany v Evropě 

Nový „zelený“ prezident má nyní s podporou levice na výběr. Buď bude akceptovat FPÖ a jejich politiku, čímž ovšem popře vše, čím zvítězil při volbách. Anebo bude muset přijmou a účastnit se potenciálně nebezpečné konfrontace příznivců a odpůrců krajní pravice v Rakousku, píše v komentáři například The Observer. Podporu nicméně Van der Bellen dostal již od některých evropských politiků. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier řekl, že po jeho vítězství se celé Evropě lépe dýchá. Francouzský premiér Manuel Valls označil za úlevu vidět Rakušany, jak odmítají populismu a extremismus.

Těsný volební výsledek v Rakousku podle BBC poukazuje na hluboké rozpory v celé Evropě, její potíže při zvládání migrační krize, a vyvažování národních zájmů proti zájmům Evropské unie. Charakteristické je v Evropě nyní stejně jako v Rakousku znechucení veřejnosti ze současné politické situace, které lidi vede k hledání nových ideálů a růstu pravicového populismu. Francouzská Národní fronta se ostatně již nechala slyšet, že Hoferův výsledek je „historickým momentem“. Společně s FPÖ prohru slavila i německá pravicové populistická AfD, jejíž předsedkyně Frauke Petryová zveřejnila v neděli večer společnou fotografii s Hoferem – oba se na ní vítězoslavně smějí.

Podle průzkumů bylo motivací většiny voličů 74letého vysokoškolského profesora Van der Bellena snaha zabránit, tomu, aby klíče od paláce Hofburg získala právě populistická Strana svobodných. Ani to ale není pro prezidenta dobrá zpráva. Kde roste odpor, roste i přízeň. Ve svém osamoceném postavení se bude muset spoléhat především na spolupráci s novým sociálně demokratickým kancléřem Christianem Kernem. Ti dva budou mít pouhé 2 roky na to, aby z prezidentské prohry FPÖ vytěžili maximum, a stranu „obrali“ o masovou podporu. A aby navždy vyvrátili Hoferovo populární a populisticky mírumilovné tvrzení: „Mě se nemusí nikdo bát.“