Trochu to připomíná blázinec, ve kterém se občan-laik moc nevyzná. Už ani nepoznáme, jestli se některé země milují, nebo nesnášejí. Samozřejmě ani jedno, ani druhé. Státy nejsou lidé, nemají city. Státy mají, jak říká klasický výrok, zájmy.
Zajímavý je třeba pohled na Francii a Británii, země, které spolu sousedí přes kanál La Manche.
Občané Británie budou v referendu hlasovat o setrvání v Evropské unii. Pokud odejdou, tak Francie nechá volně proudit migranty do Británie. Tak to aspoň prohlásil francouzský ministr financí Emmanuel Macron. Vypadá to trochu jako křivda. Británie ve čtvrtek oznámila navýšení finanční pomoci na zajištění bezpečnosti v Calais, kde se hromadí tisíce běženců a chtějí se dostat na britské ostrovy. „Ve chvíli, kdy se tento vztah (Británie a EU) rozpadne, běženci již nebudou v Calais,“ říká Macron v rozhovoru pro Financial Times.
„Vystoupení Británie z Evropské unie by mělo důsledek mimo jiné i pro přístup k řešení problému migrace,“ řekl ve čtvrtek při setkání s britským premiérem Davidem Cameronem francouzský prezident François Hollande.
Z venku není úplně jasné, proč by ml někdo trestat Velkou Británii za vystoupení z EU. Byla by to sice velká nepříjemnost, ale není to důvod k žádným sankcím. Když bude Londýn chtít, může být taky protivný a nějak se bránit. Stojí to skutečně za to?
Británie nyní může provádět hraniční kontroly na francouzské straně, ale tato dohoda by v případě vystoupení Británie z Unie mohla být zrušena.
To nejsou hezké vztahy, stejně jako nejsou hezké vztahy mezi Rakouskem a Řeckem. Rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz prohlásil, že pro útěk z Řecka neexistuje žádný důvod, proto by Řekové neměli migranty pouštět dál na západ.
Rakousko má 8,5 milionu obyvatel a loni i bez mezinárodní pomoci přijalo 100 tisíc uprchlíků, zatímco Řecko má 11 milionů obyvatel a uprchlíků je tam teď podle něj 25 tisíc. Řekové ale mají pocit, že je Unie nechala napospas okolnostem.
Jenže život jde dál vzdor této krizi. Na druhou stranu vidíme mezi Francií a Británií velkou spolupráci na ambiciózním projektu bezpilotních letadel. Obě země investují přes dvě miliardy eur do společného programu výroby bojových bezpilotních letounů. S technickým posudkem se počítá kolem roku 2020, víceúčelová letadla by mohla po roce 2030 podle představitelů obou zemí „sloužit jako základna budoucí akceschopné síly“.
Pokud jde právě o tu akceschopnost, je dost výběrová. Každý má dobré důvody, proč uprchlíky nechce. Řecko je po krizi a stěžuje si na Turecko, že nechává lidi odcházet. Rakousko si stěžuje na Řecko, protože nechává jít běžence dál. Předtím loni kritizovalo Maďary za stavění plotu na hranicích, než začalo samo stavět v listopadu plot na hranicích se Slovinskem. Slovensku se zase nelíbil rakouský utečenecký tábor blízko slovenských hranic. Postupně přestává mít rád každý každého. A hraniční evropská pohraniční stráž má být hotová v listopadu. Jenže kdo ví, co bude v listopadu. Co by bylo, nic, nebo něco na způsob občanské války.
Do toho všeho se ozývají různé běžné výkřiky, které současně naříkají nad diktátem Bruselu a zároveň mu vytýkají, že je neschopný. Ti, kdo nechtějí Evropu jako stát, mu vyčítají, že nemá ty samé mechanismy jako stát. V tom všem blázinci, kde se jednou nad uzavřenými hranicemi rozhádaných států budou vznášet bezpilotní letadla, které ty samé státy společně postaví, jsou dnes uprchlíci snad jediní, kdo ví, co vlastně chce.
