Řecko znovu píše historii. Stalo se první vyspělou zemí, která včas nesplatí půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu. Naposledy se něco podobného stalo Zimbabwe v roce 2001. Několikaměsíční vyjednávání o pokračování záchranného plánu pro nejzadluženější evropskou zemi se nehnulo z místa.

Řecký premiér Alexis Tsipras stále kličkuje a pokračuje ve vysoké hazardní hře. Na jedné straně svým partnerům v eurozóně vysílá signály, že chce nadále jednat. Na druhé straně plán věřitelů označuje za vydírání a vyzývá spoluobčany, aby jej odmítli v referendu. Zároveň slibuje, že „NE“ v referendu bude znamenat vyjednání lepších podmínek. Tato metoda už jednou zabrala. Tsipras v projevu k národu prohlásil, že ve chvíli, kdy oznámil uspořádání referenda, přišli věřitelé s „lepšími nabídkami“.

Neexistuje zřetelnější důkaz, že naopak Řecko vydírá své partnery a věřitele, kteří už v roce 2012 odmazali 100 miliard eur z jeho dluhu. Dochází jim trpělivost, přesto zatím nikdo nahlas neříká, že kalich už přetekl. Evropa počká na výsledky referenda. Divoká jízda řecké vlády pokračuje, země se ocitá na počátku bankrotu a eurozóna se ocitá na rozcestí.

Sladký život nad poměry

Jak to všechno začalo? Prudký nárůst řeckého zadlužení zahájila vláda Panhelénského socialistického hnutí (PASOK) premiéra Kostase Simitise ve druhé polovině devadesátých let. Podíl na tom mělo enormní zvyšování vládních výdajů v sociální oblasti a předražených veřejných investic, spojených například s olympiádou v Aténách.

Simitisova vláda přivedla Řecko do eurozóny za cenu falšování statistik o velikosti rozpočtových schodků a skutečného zadlužení státu. To přiznal jeho nástupce v čele konzervativní vlády Konstantin Karamanlis. Přesto v této praxi pokračoval a řecký dluh stále narůstal. Od roku 2004 evropské úřady odmítaly statistická data poskytovaná řeckými vládami jako zmanipulovaná.

O neudržitelné situaci řeckých vládních výdajů výmluvně vypovídá nejen štědrý sociální systém, ale i soustava benefitů, které si prosadili státní zaměstnanci a odbory. Před nástupem dluhové krize obsahovaly například následující vymoženosti.

• Ve veřejném sektoru byly 2,5krát vyšší platy než v soukromém sektoru.
• Ve veřejném sektoru pracovalo 1,5 milionu ze 4,5 milionu zaměstnanců, dalších 4,3 milionu lidí nebylo ekonomicky aktivních.
• Státní zaměstnanci dostávali 13. a 14. platy. Zaměstnanci parlamentu navíc i 15. a 16. platy, které ani nedanili, jejich počet se za pět let zdvojnásobil.
• Státní úředníci dostávali příplatky až 1300 eur měsíčně za to, že umějí cizí jazyk, pracovat s počítačem, nebo chodí včas do práce.
• Úředníci, kteří pracovali maximálně do 15. hodiny, dostávali bonus za dodržení pracovní doby.
• Odstupné státního úředníka činilo až 100 měsíčních platů. Ve skutečnosti byli po uplynutí půlroční zkušební doby prakticky nepropustitelní.
• Státní zaměstnanci mohli do penze odcházet krátce po dosažení 50 let věku.
• Důchody se vyplácely ve výši 80 procent z platu a jejich součástí byl i 13. a 14. důchod.
• Největší skupinu státních zaměstnanců tvoří učitelé. Řecko na školách prvního a druhého stupně zaměstnává čtyřikrát víc učitelů na žáka než Finsko.

Úsporné programy sice přinesly změny, je ale zjevné, že se tento život nad poměry musel podepsat na řecké ekonomice. Zejména v době krize, kdy nezaměstnanost stoupla až na 28 procent a u mladých lidí je více než poloviční.

Reformy, jimiž byly podmíněny půjčky v celkové výši čtvrt bilionu eur, vyvolaly masovou nespokojenost a mohutné demonstrace organizované odbory. Koncem roku 2014 došlo k mírnému hospodářskému růstu a vláda Antonise Samarase oznámila, že se Řecko konečně dostává z recese.

Radikální Syriza nalevo od KSČM

Řekové však s dlouhodobým utahováním opasků ztratili trpělivost a v letošních volbách dali přednost radikálním protestním hnutím v čele se Syrizou. Není divu, že pro její počínání mají u nás největší pochopení komunisté. Jejich program vyznívá v porovnání s řeckými ultralevicovými radikály téměř „decentně“. Co před volbami Syriza například slibovala?

Zajistí odpuštění velké časti řeckého dluhu, chce jej splácet jen v případě hospodářského růstu. Znárodní řecké banky, velké podniky z oblasti infrastruktury, služeb a energií, a soukromá lékařská zařízení. Okamžitě navýší veřejné výdaje minimálně o 4 miliardy eur. Zvýší daně z příjmu na 75 procent pro příjmy nad 500 tisíc eur. Zvýší minimální mzdu na tři čtvrtiny průměrné mzdy. Zvýší daně pro velké společnosti a zavede daň z luxusu. Zajistí zdarma distribuci jídla, energie a zdravotní péče všem, kdo to potřebují. Chce vystoupit z NATO a zavřít všechny zahraniční vojenské základny na řeckém území.

Tsiprasova koaliční vláda sice ze svých slibů slevila, ale i tak se její program odmítání reforem a opětovného zvyšování vládních výdajů neslučuje se záchrannými plány. Do toho nedávno vstoupil řecký Nejvyšší správní soud rozhodnutím, že škrty v důchodovém systému z let 2012 až 2014 byly protiústavní. Vláda by tedy měla reformu minulé vlády zrušit a důchody vrátit na původní částku.

Tvrdý dopad do reality

Řecko dnes dluží 200 miliard eur jen členským státům eurozóny v čele s Německem. Veřejnost v těchto zemích může být právem znepokojena, že ze svých daní musí sanovat například řecké důchody, a výsledky se stále nedostavují.

Řecká agonie zároveň názorně ukazuje, jak to v eurozóně chodí. Jak to dopadá, když některá její země zaostává. Dostane se pod tlak a přestává být pánem nad řízením vlastní ekonomiky. Pokud se nepodřídí věřitelům, čeká ji tvrdý dopad do reality.

Pokud ovšem Evropa Řekům ustoupí, poruší svoje principy a pravidla, která uplatňovala v řadě předchozích případů. V průběhu globální ekonomické krize požádalo o finanční pomoc celkem čtrnáct evropských států, z toho osm z Evropské unie. Tato pomoc byla podmíněna mnohdy bolestivými úspornými programy, přičemž zatím jediné Řecko záchrannou operaci dramaticky nezvládá.

Pokud radikální levice prosadí svou, dá příklad ostatním. Proto by Evropa měla říci řeckému vydírání jasné NE. I za cenu státního bankrotu.