Předseda Evropské komise Juncker propásl dobrou příležitost mlčet

Květen je nejkrutější měsíc. O svátcích na jeho začátku totiž na ulici pravidelně vylézají nejrůznější užiteční idioti, kterým se stýská po Internacionále a chtěli by s Nočními vlky výti. A letos, kdy si zároveň připomínáme pěkně kulaté výročí narození jistého Karla Marxe, je to ještě horší.

Marxovy narozeniny a zejména oslavy v jeho rodišti oživily starou otázku, jestli Marx může za marxismus. Máme se na něj zlobit kvůli komunistickým zločinům, nebo měl jen obrovskou smůlu, že si ho komunisté všude na světě špatně vyložili? Zastánci smířlivější varianty mezi sebou mají těžkou váhu, předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera. Ten při odhalování filozofovy sochy v německém Trieru prohlásil, že Marxe nelze přímo spojovat se zlem, které lidé napáchali v jeho jménu. Měli bychom jej přece vnímat v kontextu doby!

Všechny podle jména komunistické režimy věřily, že naplňují Marxovu vizi, všechny udělaly stejné chyby a dříve či později selhaly. Neukazuje to snad na to, že problém možná není v realizaci, ale ve vizi samotné? Také nevěřím, že předseda Juncker nečetl Komunistický manifest, který přímo vyzývá k teroru, likvidaci rodiny atd. Násilí je do marxismu zakódováno od samotného počátku, a i proto každý pokus o uskutečnění Marxovy teorie v praxi skončil katastrofou.

Marxisté přesto pravidelně přicházejí s univerzální výmluvou „tohle ale nebyl skutečný marxismus“, věří, že diskuze tím končí, a vyhlížejí další pokus. Podobně roztomilé je jejich nekonečné čekání na uskutečnění Marxových vizí ve stále nových kontextech: Marx se mýlil v ekonomické teorii? Dobře, nechme ekonomiku být a pojďme ho prosazovat v mezinárodním systému. Cože, další selhání? Tak co na to jít přes rasy a sexuální menšiny?

Vstříc šťastným zítřkům

Ačkoli marxistický komunismus nikdy nikde nefungoval, divokých snů o něm je pořád všude plno. Marxovi se povedlo stvořit sice riskantní a nereálnou, ale znovu a znovu lákavou alternativu pro nespokojené a deprimované. A pro sociální inženýry, samozřejmě, jejichž poblouznění vírou, že znají budoucnost a že je třeba jí jít naproti, je na celém marxismu to vůbec nejnebezpečnější.

Staří marxisté člověka redukovali na pouhou ekonomickou sílu, na kolečko v primitivně definovaném systému. Proto vůbec nepochybovali, že mají právo s ním manipulovat podle libosti, nebo jej dokonce v rámci nevyhnutelného revolučního teroru zlikvidovat. Jednali přece v zájmu vyššího dobra. Jean-Claude Juncker je představitelem té tragické části Evropy, která podobně věří, že zná zákony dějin a chápe svou úlohu v nich. A že je nutné společnost v jejím vlastním zájmu popostrčit, abychom příchod ráje na zemi co možná uspíšili.

Není to nic jiného než klasická Marxova mantra, že je třeba „přestat interpretovat svět a začít jej měnit.“ Ostatně v témže projevu, kde Juncker vyzýval ke smíření s Marxem, rovnou tlačil jakousi agendu Marxem inspirovaných „sociálních práv“. Takže Evropou sto sedmdesát let po vydání Manifestu ještě pořád obchází strašidlo. Komunismus to už úplně není, ale má ho v genech.