Eurocorps při převzetí zbraní na konci mise v Afghánistánu, FOTO: Claude TRUONG-NGOC / CC-BY-SA-3.0
FOTO: Claude TRUONG-NGOC / CC-BY-SA-3.0
KOMENTÁŘ / Zejména evropské státy se nyní předhánějí v tom, kdo vynaloží více peněz na obranu. Je to logické, zdá se, že spoléhat na USA už nejde. Jenže veřejné rozpočty jsou skoro v celé Evropě více než napjaté. Paradoxně je ale právě tohle velký trumf pro vznik evropské armády. Nejlepší vojáci ze všech 450 milionů Evropanů budou síla vzbuzující respekt. Ale co víc, navíc budou fungovat mnohem efektivněji (a tedy levněji) než jednotlivé národní armády starého střihu.
V tuto chvíli ještě nevíme, jak intenzivní a trvalý bude odklon Spojených států amerických od Evropy. Víme ale s jistotou, že evropské státy budou muset výrazně navýšit výdaje na svou bezpečnost. Nezbývá jim než vytvořit nové kapacity a schopnosti, kterými dnes nedisponují. Přitom nadbytek zdrojů nemají k dispozici. Je pravdou, že nedává příliš smysl, aby se 450 milionů Evropanů spoléhalo na pomoc 335 milionů Američanů proti hrozbě představované 143 miliony Rusů. Ovšem změna bolí a, jak už to bývá, přichází v nejméně vhodný čas.
Evropské veřejné rozpočty jsou velmi orientovány na sociální výdaje a evropská populace stárne. O rostoucí počet důchodců se bude starat systém, do kterého přispívá stále méně lidí v produktivním věku. Intenzita tohoto problému se země od země liší, avšak podstata je stejná. Potřeba vyšších obranných výdajů by měla vést k vyšším daním, avšak zdanění rozhodně nemáme nízké.
Evropská armáda nezačíná v bodě nula
Evropské vlády tak budou stát před nelehkými volbami, na jejichž konci bude omezení státu blahobytu a vyšší daně. Aby se jednalo o snesitelnou kombinaci, je třeba vystavět nové obranné kapacity maximálně efektivně. Jedno efektivní řešení je na stole už od padesátých let minulého století – evropská armáda.
Je až překvapivé, jak blízko vznik evropské armády tehdy byl. Naneštěstí se ve Francii změnila vláda a paradoxně tak plán odmítla země, ve které vznikl. Nicméně ve světle astronomických výdajů na vývoj a provoz high-tech vojenských technologií je vzájemná spolupráce západoevropských armád i obranného průmyslu velmi pokročilá. Existují dokonce společná francouzsko-německá brigáda i mnohonárodní uskupení EUROCORPS a EU Battle Groups se zapojením deseti členských států unie. Start evropské armády tak na rozdíl od padesátých let minulého století nezačíná v bodě nula.
Podstatou myšlenky evropské armády je nadnárodní charakter s jednotným velením, tedy nikoliv systém, kdy by se evropské jednotky skládaly z příspěvků jednotlivých členů. To je velký rozdíl i oproti standardnímu obrannému plánování v rámci NATO, které určuje na základě dohody členských států, na jaké schopnosti a kapacity se má který stát soustředit. Problém je, že ne všechny členské státy své závazky plní řádně a včas, lze proto mít pochybnost o funkčnosti některých uskupení a skutečné akceschopnosti sil NATO.
Evropská armáda s jednotným velením se může opřít o společné financování, které do značné míry eliminuje problém skutečného či domnělého černého pasažérství. Finance se počítají mnohem jednodušeji než vojenské schopnosti. Ale to není vše. Další velkou výhodou je efektivně využitelný lidský potenciál. Služba v armádě není pro každého, síta jsou tvrdá. Pokud vybíráte ty nejlepší mezi 450 miliony lidí namísto selekce vybraných profesí v národních množinách, dosáhnete lepší kvality.
Konflikt na Ukrajině nám ukázal, že kromě funkčních bojových uskupení musí existovat i logistické zázemí schopné oprav techniky, dodávek dílů a především munice, jejíž spotřeba je v intenzivním válečném konfliktu obrovská a nijak se nepodobá dosavadním asymetrickým konfliktům v Afghánistánu či Iráku. Schopnost tyto kapacity zabezpečit a udržet v pohotovosti, stejně jako dostatečné zásoby zbraní a munice, nestojí vůbec malé peníze. Nicméně evropská armáda může čerpat z úspor z rozsahu mnohem efektivněji než jakákoliv národní armáda.
Bude to trvat, ale musíme začít
Evropská armáda musí být schopna zajištění zpravodajských informací na úrovni satelitního a leteckého průzkumu, což je dnes především doména Spojených států. Nicméně mít vlastní kapacity včetně navigačního systému se zdá být velmi moudré.
EU dlouho spoléhala na měkkou sílu svých peněz, ale pokud protistrana nasadí vojenské skupiny, bez vojáka s puškou se neobejdete. EU musí do značné míry vytvořit efektivní operační sílu po vzoru Spojených států, která bude schopná monitorovat dění ve světě. A především bránit vlastní námořní a vzdušný prostor, odstrašovat svojí bojovou silou, ale i prosazovat své zájmy v určitých teritoriích. Ať už se jedná o zajištění bezpečnosti námořních tras, vynucení míru znesvářených stran a zajištění bezpečnosti v místě konfliktu jako prevenci migrace nebo humanitární mise, neobejde se EU bez hrubé vojenské síly.
Tvorba globální síly srovnatelné s armádou Spojených států zabere nemalý čas a zdroje, ale právě schopnost spolupráce nám dává naději, že je něco takového možné. Alternativou je totiž být kořistí režimů, které vojenskou silou disponují a nemají žádnou bariéru ji použít. Štěstí přeje odvážným a dějiny píší ti, kteří jsou schopni o nich rozhodnout vlastními vojáky. Ví to Putin, ví to Erdogan, ví to Si Ťin-pching.
Cesta k evropské armádě nebude vůbec jednoduchá a vyžádá si reformy v tom, jak samotná EU funguje. Nicméně náklady, které si vyžádá zajištění evropské bezpečnosti, jsou velmi pádným důvodem, abychom tyto těžkosti překonali. Bez ohledu na to, jak přesně skončí válka na Ukrajině, se probouzíme z idealistického snu do velmi nebezpečného, nejistého a nepřátelského světa. Státy EU se musí buďto semknout a společně zaujmout globální roli odpovídající velkosti svého HDP, nebo se smířit s naprostou bezvýznamností a pasivitou.
Nechat se vláčet dějinami ale není moudré, to si snad všichni státníci uvědomují. Myšlenka evropské armády je překvapivě populární jak mezi lídry, tak mezi obyvatelstvem. Je čas se touto otázkou velmi vážně zabývat.
