Pravděpodobnost, že FED (americká centrální banka) zvedne sazby, hraničí s jistotou. Bank of England již na posledním zasedání také zvýšila svou základní úrokovou sazbu o 25 bazických bodů. Zdá se tedy, že velcí obři se začínají probouzet z tvrdého spánku, ve kterém měli sny o dočasné inflaci. Avšak jeden z gigantických hráčů, a to Evropská centrální banka, se sice probudil, ale po dlouhém uvažování, zda-li musí vstávat, šel ještě spát. 

V některých prohlášeních působí šéfka ECB Christine Lagardeová více jestřábím dojmem, ale druhým dechem pak dodává, že sazby růst nebudou. Zůstává však pravdou, že provádět jednotnou měnovou politiku pro země s odlišnými fiskálními politikami je opravdu těžké. Vysvětlíme si to na následujících příkladech.

Rozdílné míry inflace v jednotlivých zemích

Na dolním grafu vidíme míry inflace podle harmonizovaného indexu spotřebitelských cen v meziročním srovnání za prosinec 2021. Lze na něm spatřit velmi významné rozdíly právě mezi zeměmi eurozóny. Zatímco se inflace na Maltě nebo v Portugalsku ve sledovaném období pohybovala mírně nad dvouprocentním inflačním cílem ECB, situace pobaltských států, jako je Litva nebo Estonsko, by vyžadovala restriktivnější zásah měnové politiky, jelikož tamní inflace dosahuje 10,7 %, resp. 12 %. Vezmeme-li však průměr eurozóny (5 %), vidíme, že je také na míle vzdálený od inflačního cíle 2 %. Z toho vyplývá, že situace v eurozóně vyžaduje zpřísnění měnově-politických podmínek.

Zdroj: Eurostat, ČNB

Divergence v mírách nezaměstnanosti

Z ekonomické teorie víme, že měnová politika má vliv na nezaměstnanost jen krátkodobě, dlouhodobě je její míra dána jinými faktory (pružnost trhu práce, štědrost sociálních dávek, atd.). Krátkodobě však zvyšování úrokových sazeb na nezaměstnanost vliv má. Pro země, jako je Řecko nebo Španělsko, které dosahují bezmála 15procentní nezaměstnanosti, by zpřísňování měnové politiky mohlo být velmi bolestivé. Na druhou stranu Nizozemsku nebo Německu by zvýšení sazeb v tomto ohledu rozhodně neuškodilo.

Zdroj: Eurostat, ČNB

Jak tedy nastavit měnovou politiku?

Jak jsme si právě ukázali, je extrémně složité provádět měnovou politiku pro země s odlišnými fiskálními politikami, navíc s tak propastnými rozdíly v mírách nezaměstnanosti a inflace. Kromě toho sebemenší zvyšování úrokových sazeb by znamenalo problém pro země jižního cípu eurozóny, typicky pro Itálii.

Dále čtěte

Aktuální Týdeník FORUM přináší rozhovor s bývalým kancléřem Ivo Mathém

Existují hned dva důvody, proč rozhovor s bývalým hradním kancléřem Ivo Mathém, který vychází v novém vydání…

Právě nízké úrokové sazby ze státních dluhopisů zajišťují, že obsluha státního dluhu se nezvyšuje tak rychlým tempem. Připomeňme si, že výnos z italského desetiletého státního dluhopisu se na trzích pohybuje kolem 1,9 %, zatímco z našeho kolem 3 %.

Obrovský dluhový problém

Jak před nedávnem napsal známý český investor Daniel Gladiš: „Kdyby se v Japonsku sazby zvedly jen o jedno procento podél celé úrokové křivky, postupně by to zdražilo obsluhu státního dluhu o 2,5 % HDP ročně.“ Podobný příměr platí pro eurozónu. Investoři se nyní obávají, že pokud by ECB zpřísnila měnovou politiku, mohlo by to způsobit peklo na dluhopisovém trhu, který před deseti lety zhoršil dluhovou krizi eurozóny. „ECB je jedinou institucí, která drží dluhopisový trh na uzdě a je nucena ustoupit,“ nechal se slyšet pro Financial Times britský portfolio manažer James Athey. Po oznámení prezidentky ECB Christine Lagardeové, která nevyloučila zvýšení sazeb, se výprodeje dluhopisů týkaly právě zemí typu Řecka a Itálie. Šéfka centrální banky však posléze řekla, že utahování měnové politiky bude postupné, čímž zastavila rozšiřování spreadů (rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou daného finančního instrumentu).

Fiskální dominance

Situaci, ve které podléhá monetární politika té rozpočtové, se říká fiskální dominance. Zjednodušeně můžeme říci, že ECB nemůže provádět klasickou stabilizační roli centrální banky (přitom nemá duální mandát jako například americký FED, tj. kontrola nezaměstnanosti a inflace zároveň), jelikož by riskovala krachy států, jako je Řecko nebo Itálie. Musí tedy volit mezi udržitelností splácení dluhu extrémně zadlužených států a inflací, což je velice nepříjemné rozhodování, a ECB se tak ocitá ve velmi svízelné situaci, ze které minimálně krátkodobě není úniku.