Měly by sedět ve škole, ale místo toho se vydávají na nebezpečnou cestu napříč kontinentem, bez rodiny a doprovodu. Desítky tisíc dětských migrantů uvízly ve vakuu a tisíce dalších se úplně ztratily. Co tyto děti čeká? A mají vůbec naději?
V roce 2015 požádalo v Evropě o azyl 1,3 milionu lidí. Na sto tisíc z nich tvořily děti bez doprovodu dospělých, většinou z Afghánistánu a Sýrie. Třináct procent nemělo ani čtrnáct let. Nejmladším z nich bylo podle Dětského fondu OSN (UNICEF) osm let.
Loňská data ještě nejsou úplně kompletní, ale situace je srovnatelná. To znamená, že na cestu z Blízkého východu či Afriky do Evropy se vydalo nejméně dvacet tisíc dětí, které by správně měly ještě chodit do základní školy. Tam, odkud pocházejí, ale často do školy chodit stejně nemohly.
Jedním z nich je třináctiletý Wasil, syn afghánského tlumočníka NATO v nebezpečné provincii Kundúz. Poté, co Tálibán hrozil jeho otci zabitím, utekl za hranice. Také Wasil musel ze země odejít. Na své cestě prožil věci, které by daly pořádně zabrat drtivé většině dospělých.
[ctete]103031[/ctete]
V balkánských lesích strávil deset dní s minimem potravin a vody, popisuje reportérka magazínu The New Yorker Lauren Collinsová, která jeho příběh mapovala jeden celý rok.
Wasil strávil více než rok v obávaném táboře známém jako Džungle ve francouzském přístavním městě Calais. Podmínky v tomto táboře nebyly lidské, v minulosti to byla skládka, když zapršelo, stalo se z něj blátivé oraniště. Před jeho zničením v roce 2016 posloužil tento „tábor“ jako útočiště pro migranty či uprchlíky, již zamrzli ve vakuu. Ve Francii být nechtěli a do Anglie nemohli. Wasil se toužil dostat do Anglie, kde chtěl kontaktovat svého strýce.
A hlavně opustit Džungli.
Prostituce a tuberkulóza
Podle Dublinských dohod III smí uprchlík požádat o azyl v první bezpečné zemi, do níž dorazí. Mladiství, kteří mají v jiné evropské zemi příbuzné, však mohou požádat o útočiště v zemi, kde mají rodinu. Britové loni v květnu schválili dodatek prosazený labouristickým peerem Alfredem Dubsem, jenž byl v roce 1939 převezen z Československa do Británie v rámci záchranného programu sira Nicholase Wintona a vyhnul se tak nacistickým transportům do vyhlazovacích táborů. Podle Dubsova dodatku měla Británie přijmout tři tisíce dětských uprchlíků, kteří se do Evropy dostali bez doprovodu dospělých. Dokonce i tabloid Daily Mail, který se obecně nevyznačuje zrovna láskou k migrantům, napsal, že k jejich bezútěšné situaci se již nelze stavět zády.
Jenže… Británie se od té doby rozhodla, že opustí Evropskou unii a většina evropských států se pohádala o to, kdo přijme jaké počty uprchlíků s tím, že většina států nechce žádné. Pro většinu uprchlíků i migrantů, mezi nimiž je třeba rozlišovat (ačkoli je to někdy složité), se navíc skutečnou odyseou nestává samotná do Evropa, ale vize azylu v některém z bohatších států západní či severní Evropy. Za těchto podmínek mezitím vyrůstá jakási ztracená generace dětí v pubertálním věku.
Podle mezinárodních smluv mají tyto děti právo na lékařskou a psychologickou péči, jídlo, ošacení, vzdělávání a tak dále. Toho se jim často nedostává. Členské státy EU přislíbily, že zvýší přísun peněz na řešení dětské krize a mají teoretický rámec, jak se o ně postarat.
[ctete]101383[/ctete]
Ale v praxi je to chaos. Děti často přespávají venku nebo v neoficiálních táborech typu Džungle. Řecká Amydgaleza je nechvalně proslulá svými nehygienickými podmínkami a kromě drobného zločinu se tam můžete zblízka setkat třeba s tuberkulózou. Podle statistik Europolu se více než deset tisíc dětských uprchlíků v Evropě ztratilo a mnohé se staly obětí gangů lidských překupníků. Italští lékaři vyšetřující nedoprovázené dětské uprchlíky zjistili, že téměř polovina z nich má nějakou sexuálně přenosnou nemoc. Třeba v Řecku si podle Refugees Deeply můžete sehnat nezletilou Afghánku na sex za pět až deset euro.
Spousta dětských utečenců ztratila dokumenty, někteří je nikdy neměli. Další ani nevědí, kdy se narodili (to je běžné u afghánských dětí, v roce 2003 tam zaznamenali přesná data jen u šesti procent nově narozených), takže jejich věk či identitu nelze ověřit. Příbuzní, za kterými se vydali, o tom často vůbec nevědí nebo se je nepodaří kontaktovat. Někteří migranti vypráví hrůzyplné příběhy o strastech, které je vyhnaly z vlasti, ale ani tyto příběhy často nelze ověřit. Někteří si zase falšují dokumenty, aby měli právo na dětské dávky. Odpor vůči přijímání uprchlíků roste, děti nevyjímaje…
Bezprizorní vakuum
Poté, co buldozery rozválcovaly Džungli, rozvezly úřady více než 1500 nezletilých migrantů do provizorních táborů po Francii. Wasilovi slíbili, že se už brzy dostane do Anglie za rodinou. Uplynuly dlouhé měsíce a slehla se po něm zem. Podle New Yorkeru byl převezen do některého z britských center, kde mu nebylo dovoleno kontaktovat svého strýce, který žije v anglickém Southamptonu. Wasilův příběh přitom není ničím výjimečný, ba naopak, je pro dětskou uprchlickou krizi naprosto typický.
Mnohým dětem a mladistvým bude nakonec azyl zamítnut a budou čekat na stejném místě, než jim bude sedmnáct a půl, kdy budou muset napsat odvolání nebo budou čelit vyhoštění. Většina z nich nemá peníze, takže si pochopitelně nenajmou právníka, který by jim pomohl. Odvolací komise ráda slyší jednoduché, srozumitelné a pokud možno ověřitelné příběhy, proč by měli zrovna tito mladíci dostat azyl. To jim většina migrantů i uprchlíků nedokáže poskytnout. Proto se často vracejí zpátky do kolotoče podmínek, které je z domovských zemí původně vyhnaly. Vlastně ani deportaci nemají jistou, protože jde o zdlouhavý, drahý a neefektivní proces a třeba Němci a Francouzi přemýšlejí, jak jej provádět efektivněji (nejraději by, aby nikdo nový nepřicházel). Tisíce dětí jako Wasil tak uvízly v bezprizorním limbu na území nikoho.
Britové v únoru oficiálně zamítli Dubsův plán, prý děti motivuje, aby se staly uprchlíky v Evropě. Místo slíbených tří tisíc dětí nakonec přijali jen 350, většina z nich připadá do zkušených pečovatelských rodin. Britská pravicová média se navíc obula do vlády za to, že někteří z nich nejspíš nesplňovali podmínky a byli starší osmnácti let. Levicová média zase hovoří o hlubokém zklamání. Ministryně vnitra Amber Ruddová zamítnutí Dubsova plánu hájila s tím, že Británie v rámci jiných programů v roce 2016 přijala na osm tisíc nezletilých uprchlíků. Jeho zrušení je však symbolické – dává najevo určitou změnu v britském postoji.
Stále riskují životy
Ačkoli každodenní zprávy o migrační krizi už z médií vymizely, tisíce lidí stále přicházejí z Libye do Itálie. Riskují přitom život na jedné z nejnebezpečnějších námořních tras na světě. „Středomořská trasa je smrtelně nebezpečná především právě pro ženy a děti. Cestu ovládají pašeráci, překupníci lidí a další živly, které zneužívají těchto lidí ve zranitelné situaci,“ uvedla regionální ředitelka UNICEF Afshan Khanová.
V roce 2016 zemřelo na této trase 4579 lidí, to znamená, že ve snaze dostat se do Evropy zahynul každý čtyřicátý člověk. Do Itálie nyní míří převážně lidé ze zemí subsaharské Afriky, z Nigérie, Gambie, Pobřeží Slonoviny, Eritreje. Podle čísel organizace Save the Children tvoří zhruba šestinu z nich nezletilí bez doprovodu rodičů. To bude pokračovat. Celkem je na světě 28 milionů dětí bez domova. Jejich budoucnost v tuto chvíli vypadá bezútěšně.
