Když loni Evropská komise zveřejnila Bílou knihu o budoucnosti EU a v ní pět scénářů budoucího vývoje evropské integrace, jednou z možných cest byla i varianta „dělejme méně, zato efektivněji“. Nikdo nevěřil, že jde o Bruselem preferovaný scénář, Komise k němu nicméně zřídila speciální pracovní skupinu, která měla vyhodnotit, ve kterých oblastech by se mohly vrátit kompetence členským státům.

Skupina pracovala do začátku prázdnin a v úterý 10. července představila zprávu o své činnosti. Jestliže varianta „dělejme méně, zato efektivněji“ vypadala v Bílé knize jako cesta zmíněná pouze pro úplnost, podoba nového dokumentu, nad kterým bude nyní dumat předseda Komise Jean-Claude Juncker, je už jen čistou blamáží a výsměchem.

Hlavně nic neměnit

Příznačné je, že zpráva začíná vyjmenováním oblastí, v nichž by EU měla dělat více (!). Namátkou se jedná o migraci, bezpečnost či obranu. Kouzelné je ale především konstatování, že ve všech oblastech, v nichž EU koná, existuje přidaná hodnota, a proto skupina neidentifikovala žádnou sféru, ve které by kompetence měly být úplně či částečně navráceny zpět členským státům. Byla by nicméně škoda nečíst po tomto odzbrojujícím poznatku dále, protože dokument na dalších stránkách plasticky dokládá nechuť unijního establishmentu cokoliv měnit.

Příkladem budiž otázka subsidiarity a proporcionality, která se týká zapojení národních parlamentů. Ty od Lisabonské smlouvy posuzují, zda jsou legislativní návrhy Evropské komise skutečně potřebné, a pokud v patřičném množství usoudí, že nikoliv, mohou Komisi varovat. Systém nicméně moc nefunguje, zčásti proto, že porušení subsidiarity posuzuje samotná Komise, která s návrhem přišla, ale také proto, že lhůty pro kontrolu jsou moc krátké a celkové podmínky příliš přísné.

A lépe nebude. Každý pokus o zásadnější reformu a posílení národních parlamentů totiž u skupiny narazil. Pro skutečně reformní návrhy bylo vždy „několik členů“, většina se ale jakéhokoli zásadního zásahu zalekla. Jediné relativní pozitivum představuje doporučení, aby Unie zvážila prodloužení lhůty pro vydávání odůvodněných stanovisek z dnešních osmi týdnů na navrhovaných dvanáct.

Vzpomínky na Gorbačova

Zajímavé nicméně je, že členové skupiny podpořili zvýšení role regionálních a lokálních parlamentů v tvorbě unijní legislativy. Zpráva sice neuvádí žádné konkrétní nástroje, její dikce je ale směrem k těmto orgánům o poznání vstřícnější než v případě celostátních zastupitelských sborů. Není to překvapivý postoj, EU regionalizaci členských států podporuje dlouhodobě. Dává tím nicméně munici těm hlasům, které tvrdí, že cílem Bruselu je aktivně demontovat národní státy jako hlavní aktéry evropské integrace. Z čistě empirického hlediska je také otázkou, nakolik je další zapojení regionů, které již v evropském politickém systému disponují vlastní platformou v podobě Výboru regionů, žádoucí – zvláště v kontextu zadání „dělejme méně, zato efektivněji“.

Detaily a konkrétní námitky směrem k produktu, který skupina vypracovala, jsou ale bohužel ve světle celkového obsahu dokumentu podružné. Podoba zprávy totiž nejvíce dává vzpomenout na Gorbačovovu perestrojku, která rovněž plodila zdlouhavé, formalistické a opatrné návrhy reforem, kvůli přešlapování na místě ji ale nakonec smetlo zcela jiné tempo a jiná cesta. Jakkoliv jsou metafory připodobňující dnešní Evropskou unii k tehdejšímu Sovětskému svazu zcela mimo, míra odtrženosti unijních špiček od voličů a obyvatelů podobné paralely bohužel unese.