V neděli skončilo společné cvičení vojáků Spojených států, Francie a Japonska, které se odehrávalo na území posledního jmenovaného státu. Cílem bylo zlepšit součinnost a nacvičit reakci na invazi na japonské souostroví. I když to mluvčí japonského ministerstva obrany popřel, je jasné, že případným agresorem může být jen Čína. Je to poprvé, kdy se podobného cvičení zúčastnila Evropská země. Zároveň s tím do oblasti míří britský svaz vedený letadlovou lodí, a dokonce i Německo do Indického oceánu a Tichomoří vyslalo fregatu. Jde o první náznaky, že velké evropské země konečně pochopily, že je třeba Spojeným státům pomoci čelit čím dál agresivnější politice Pekingu.
NATO není na to
Minimálně od Baracka Obamy se v americké politice čím dál častěji mluví o tom, že zatímco USA zajišťují pomocí NATO bezpečnost Evropy, v případě konfliktu s Čínou by aliance Washingtonu příliš nepomohla. Pátý článek o kolektivní obraně se totiž aktivuje v případě, že je některý ze spojenců napaden. V případě, že by Spojené státy přispěchaly na obranu například Japonska, už by se ze strany Číny de iure nejednalo o napadené Ameriky.
Obama i Trump se, každý po svém, snažili Americe uvolnit ruce v Evropě, aby mohla síly přesunout do Tichomoří. Obama naivně doufal v uklidnění Ruska, které by mu umožnilo soustředit se víc na Čínu. Trump tlačil na vyšší zbrojní výdaje spojenců v NATO, ale i když k nějakému navýšení došlo, nutnost americké přítomnosti to také nesnížilo. Pod Bidenem, zdá se, začíná vznikat širší koalice na zadržování Číny zahrnující i Evropské země.
Spojenci a důvěra
I o to se nesměle pokoušely už předchozí administrativy, ale až v současnosti se zdá, že se věci hýbou správným směrem. Částečně za to může změna v Bidenově přístup a částečně faktory mimo jeho kontrolu. Nový americký ministr zahraničí Anthony Blinken je příznivcem budování širších spojeneckých svazků pod vedením USA, které budou reagovat na konkrétní hrozby. K tomu ovšem Amerika potřebuje kredit, který si získá jen důvěrou. Tu se teď po bouřlivém trumpovském období Biden snaží obnovit.
Zároveň je třeba podotknout, že Británie i Francie mají své vlastní bezpečností zájmy v oblasti. První jmenovaná země se po odchodu z EU hodlá více orientovat na země Commonwealthu, z nichž hned tři velice významné jsou ohrožovány čím dál útočnějším Pekingem. Jde o Austrálie, Indii a Malajsii. K tomu je třeba přičíst smutnou britskou zkušenost s čínským postupem v Hongkongu. Francie pak má teritorium v Nové Kaledonii a i v Indickém oceánu.
Aktivnější Německo
Zato u Německa jde zjevně spíš o snahu podpořit spojence. Berlín v oblasti žádné teritoriální ani významné obchodní zájmy nemá. Naopak jako pro průmyslovou zemi je pro ni odbyt v Číně důležitý. Plavba fregaty Hamburk je zatím spíš takový nesmělý pokus. Němečtí politici testují i to, jak na asertivnější vystupování na mezinárodní scéně zareaguje domácí publikum. Působení německých ozbrojených sil v zahraničí je pochopitelně citlivé téma.
Pokud by se ale USA podařilo zapojit aktivněji i Německo, a to jak do udržování bezpečnosti v Evropě, tak třeba, byť symbolicky, do zadržování Číny, bylo by to jen dobře. Záviset bude samozřejmě i na tom, kdo se stane kancléřem či kancléřkou po příštích volbách. Nicméně Zelení, kteří vypadají čím dál tím více jako pravděpodobní vítězové, se ve svém programu vůči Rusku i Číně vymezují.
Japonsko a Tichomořská aliance
Evropské země ale potřebují, aby se USA podařilo vybudovat spojeneckou soustavu i v Asii. I v tomto ohledu se objevily první vlaštovky. Japonsko poprvé deklarovalo, že v případě napadení Tchaj-wanu bude svůj vojenský postup koordinovat s Washingtonem. Ostatní Čínou ohrožované země často nic moc krom strachu z Pekingu nespojuje. To půjde změnit jen pomalu.
Pokud ale Spojené státy budou schopné v krátkodobém horizontu nabídnout alespoň příslib široké bezpečností koalice zahrnující i Británii a Francii, mohlo by v tichomořských státech dojít k obnovení důvěry v Americkou schopnost Číně čelit.
