Nová šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová FOTO: Evropský parlament
FOTO: Evropský parlament
ANALÝZA / Po červnových volbách do europarlamentu postupně vzniká nová podoba Evropské komise, kterou již podruhé povede někdejší německá ministryně obrany, Ursula von der Leyenová. A zatímco jména některých národních eurokomisařů se ještě mohou do 17. září změnit, o obsazení jednoho z nejdůležitějších postů již nemůže být pochyb: novou vysokou představitelkou pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se stane estonská expremiérka Kaja Kallasová.
Volba Kallasové, na jejímž jmenování se musely shodnout všechny členské státy unie, je hned v několika ohledech přelomová. Po nevýrazném španělském akademiku Josepu Borrellovi totiž do čela evropské diplomacie poprvé nastoupí politička z bývalého sovětského bloku, která je navíc už několik let jednou z nejvýraznějších kritiček Putinova režimu.
Rodinná zkušenost
Kaja Kallasová pochází z rodiny, která má s ruským imperialismem velmi osobní zkušenost. Její pradědeček Eduard Alver velel mezi lety 1918-1920 jednotkám Estonské obranné ligy, které před bolševiky ubránily nově získanou nezávislost. Bohužel jen na dvě desetiletí: nejprve v roce 1940 s Hitlerovým posvěcením a následně po druhé světové válce Estonsko obsadil Sovětský svaz, který ze země deportoval desetitisíce údajných „nepřátel lidu“ na Sibiř.
Mezi násilně odsunutými Estonci byly i matka, babička a prababička Kallasové, které na nehostinném východě strávily bezmála deset let. Kajin otec, Siim Kallas, se pak pro změnu významně podílel na demokratické transformaci země v 90. letech, když působil v čele centrální banky a později se stal estonským ministrem zahraničí, premiérem, a nakonec eurokomisařem.
Kallasová původně vystudovala práva a dlouhá léta se touto profesí úspěšně živila, v roce 2011 však navázala na rodinné dědictví a byla zvolena poslankyní za liberální Estonskou reformní stranu (ER), kterou zakládal právě její otec. O tři roky později úspěšně kandidovala do Evropského parlamentu, odkud se do národní politiky vrátila až v roce 2017, kdy se jí podařilo vybojovat pozici předsedkyně ER.
Tehdy první žena v čele významné estonské strany vzápětí dovedla reformisty k přesvědčivému volebnímu vítězství a v roce 2021 se stala také první estonskou premiérkou. V této funkci pak setrvala až do poloviny letošního července, kdy už bylo jasné, že se stane vysokou představitelkou unie pro zahraniční věci, což je post, který dosud zastávali výhradně zkušení politici ze západní Evropy.
Hlas rozumu
Kallasová byla na domácí scéně bezpochyby úspěšnou a po dlouhou dobu také oblíbenou političkou, která dvakrát s velkým náskokem zvítězila ve volbách, přestože její popularitou na konci loňského roku otřásl skandál jejího manžela. Premiérský post tak opouštěla jen s velmi nízkou podporou estonské veřejnosti. Zcela klíčovou úlohu však sehrála především na poli mezinárodní politiky, kde se postupně stala jedním z nejdůležitějších hlasů bijících na poplach před agresivními ambicemi Putinova režimu.
Ještě před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu estonská premiérka tvrdě kritizovala evropskou energetickou závislost na Rusku a varovala, že Putin „rozumí pouze síle“. Na rozdíl od většiny dalších západních zemí také v tomto období neváhala Ukrajině poslat vojenskou pomoc a prudce navýšila domácí výdaje na obranu. Po ruském vpádu z 24. února 2022 se pak Estonsko stalo vzhledem k velikosti ekonomiky jedním z největších poskytovatelů zbraní Ukrajině – a do té doby skeptičtí západoevropští politici byli nuceni připustit, že Kallasová měla od začátku pravdu.
„Celé ty roky jsme Západu zdůrazňovali, že ruský imperialistický sen nikdy nezemřel. A oni nám zejména v 90. letech namítali: ‚K čemu potřebujete NATO? Proč chcete vstoupit do NATO a EU? Rusko už nepředstavuje hrozbu.‘ Ale my jsme říkali, že svého souseda známe. A tehdy jsme naštěstí přijali velmi moudrá rozhodnutí. Dnes mám pocit, že se nám více naslouchá, protože víme, o čem mluvíme,“ vzpomínala premiérka v roce 2023 na převažující postoje před invazí.
Změna paradigmatu Kallasové umožnila na celoevropské úrovni tlačit na přijetí co nejpřísnějších sankcí a zmrazení ruských aktiv, na společný nákup munice pro Ukrajinu nebo také na vznik pozice evropského komisaře pro obranu. Velkou část těchto návrhů, které by před válkou byly pro řadu zemí naprosto nemyslitelné, se podařilo realizovat nebo se na nich v tuto chvíli pracuje – samozřejmě také díky aktivitám dalších prozíravých státníků z prostoru střední a východní Evropy včetně českého prezidenta Petra Pavla.
Estonská premiérka se ve snaze mobilizovat Západ proti Rusku stala natolik výraznou osobností, že si na začátku letošního roku jako vůbec první hlava státu vysloužila „zatykač“ Putinova režimu – formálně za odstraňování sovětských monumentů. V NATO se pak o ní uvažovalo jako o možné nástupkyni Jense Stoltenberga na postu generálního tajemníka aliance. Tuto pozici ale nakonec mimo jiné kvůli obavám ze zvolení Donalda Trumpa do Bílého domu obsadil kompromisnější kandidát: nizozemský expremiér Mark Rutte.
Zvolení Kallasové do čela evropské diplomacie přesto přináší významný posun a ukazuje, že se alespoň někteří západoevropští politici poučili a jsou ochotni dát významnější prostor osobnostem, které Putinovu režimu skutečně rozumí. Má se ostatně za to, že za estonskou premiérku výrazně loboval francouzský prezident Emmanuel Macron, který přitom ve vztahu k Rusku donedávna patřil spíše mezi smířlivější postavy, a opakovaná setkání s Kallasovou mohla přispět k jeho vystřízlivění.
Evropa a svět
Válka na Ukrajině a potažmo odpověď na ruskou hrozbu jsou bezpochyby těmi nejdůležitějšími tématy, kterými se bude muset Evropská unie v příštích letech zabývat. Šéf evropské diplomacie má ovšem na starosti formulaci společné zahraniční politiky jako takové a bude se tedy muset zabývat třeba pokračujícím izraelsko-palestinským konfliktem nebo složitými vztahy s komunistickou Čínou.
A tady jsou postoje Kallasové velkou neznámou – ačkoli se dá očekávat, že estonská expremiéra bude i v těchto otázkách přesvědčivější než Borrell, který vůči Číně vystupoval smířlivě a k Izraeli se naopak stavěl mimořádně kriticky. „Kallasová bude ve srovnání s Borrellem k Číně tvrdší,“ předpovídá Abigaël Vasselierová z německého Mercatorova institutu pro čínská studia (MERICS). „Na evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku se dívá s ohledem na Rusko. Tím se zabývala a má s tím zkušenosti, což znamená, že prizma, kterým bude hledět na Evropu ve vztahu k Číně, bude především osa Čína-Rusko.“
Izrael pak od nástupu Kallasové očekává diplomatičtější tón, který bude více reflektovat rozdělení EU na obecně spíše propalestinskou západní a proizraelskou východní část členských států. Kallasová ještě v roli estonské premiérky tvrdě odsoudila masakr ze 7. října roku 2023 i útoky Íránu na židovský stát, ačkoli zároveň zdůrazňovala potřebu pomáhat trpícím civilistům v Gaze a v regionu podporuje dlouhodobé řešení na bázi vzniku samostatného palestinského státu.
Kallasová by nakonec mohla být i zajímavou volbou ve vztahu k takzvanému globálnímu Jihu – tedy k rozvíjejícím se zemím v Latinské Americe, Africe a Asii, které se často mimo jiné i v souvislosti s válkou na Ukrajině vzdalují Západu a kde velmi efektivně působí vliv ruské propagandy a masivních čínských investic. Estonská expremiérka ve svých projevech z poslední doby často zdůrazňuje staletou zkušenost své země s ruskou koloniální a imperialistickou politikou, kterou se Putinův režim snaží na mezinárodní scéně zakrýt prázdnými řečmi o solidaritě s oběťmi kolonizace.
Přitom je to právě Rusko, které si od carských dob násilně podrobuje okolní národy a s pomocí překrucování historie si ještě dnes nárokuje území sousedních států od Kavkazu právě až po Ukrajinu. Fakticky je Rusko posledním přežívajícím koloniálním impériem, globální povědomí o tomto faktu je však zastřené úspěšnou propagandou sahající přinejmenším do sovětských dob. A to by mohla charismatická a rétoricky nadaná osobnost typu Kallasové v čele evropské diplomacie pomoci změnit.
