Evropská tematika je u nás vzhledem k problémům na domácí politické scéně vcelku upozaděna. Nynější česká sebestřednost ale neznamená, že by se v Evropské unii nedělo nic zajímavého. V den, kdy česká sněmovna zvolila do čela bezpečnostního výboru slovutného poslance SPD Kotena, učinil Evropský parlament o poznání moudřejší krok: přijal rozpočet EU na rok 2018. Zajímavé na tom je to, že finanční plán EU vůbec poprvé odmítla schválit skupina socialistů a demokratů (S&D), druhá nejsilnější frakce v Evropském parlamentu, která jej zatím tradičně podporovala.

Evropští socialisté sice rozpočet přímo nezamítli, ale při hlasování se zdrželi, což v tradičně konsensuálním bruselském světě znamená distingované, leč zřetelné ne. Socialisty přitom k tomuto signálu nevedla ani tak obava o obsah rozpočtu či radikálně odlišné preference, jako spíše snaha odlišit se od soupeřů, s nimiž bývají dlouhodobě spojováni. Hlavně od evropských křesťanských demokratů (EPP), aktuálně nejsilnější skupiny Evropského parlamentu.

Alternativa v podružných otázkách

Tento symbolický krok ve světle posledního dění není nelogický. Letošní volba předsedy Evropského parlamentu, kdy proti sobě otevřeně stáli kandidáti křesťanských demokratů a socialistů, byla jedním z prvních socialistických pokusů profilovat se jako alternativa, nikoliv jako spolehlivá součást hlasujícího válce. Lze se navíc domnívat, že snaha odlišit se má původ i v katastrofálních výsledcích, kterých socialisté nedávno dosáhli v řadě voleb ve členských státech (namátkou Francie, Německo, Rakousko a v neposlední řadě Česká republika).

Zřetelnější politické alternativy v Evropském parlamentu jsou žádoucí. Otázkou je, do jaké míry může být snaha evropských socialistů úspěšná. Socialisté od řady evropských předpisů opravdu požadují něco jiného než křesťanští demokraté, jenže to se dělo vždy a k vítané polarizaci to nikdy nevedlo. Šiky socialistických a lidoveckých poslanců se totiž vždy dokázaly sjednotit v jednu hlasovací sílu, pokud šlo o dvě věci: posílení pravomocí Evropského parlamentu a prohlubování evropské integrace na úkor členských států.

Tyto priority spojují oba tábory do jedné amorfní skupiny zasazující se dlouhodobě o „ever closer Union“. Voliči vnímají politiky Evropského parlamentu nejvíce právě touto optikou. A protože se nedá očekávat, že se mentalita poslanců po tolika letech najednou změní, nebude tomu v dohledné budoucnosti jinak. Evropští socialisté zkrátka těžko vymyslí jinou Evropu, než tu, kterou více než šedesát let společně s evropskými lidovci spoluvytvářeli.