Bohuslav Sobotka, bývalý předseda vlády a sociální demokracie, minulý týden oznámil rezignaci na poslanecký mandát. Muž, který se v české vrcholné politice pohyboval navzdory svému mládí přes 20 let, na celostátním hřišti končí. Sobotkův odchod do útrob stadionu provázel téměř unisono znějící potlesk politických rivalů typu Miroslava Kalouska či Petra Fialy a téměř oslavné skandování komentátorů – až se zdálo, že scénu opouští český Tony Blair, a ne strůjce největšího debaklu ČSSD. Bohuslav Sobotka ale v politice žádnou zásadní stopu nezanechal. Ani doma, ani v Evropě.

Právě evropská rovina je hodně výmluvná: Sobotka, který se dlouhodobě profiloval jako sociální demokrat západoevropského ražení, se za dvě dekády ve vrcholné politice pořádně nenaučil žádný cizí jazyk. Chudá czenglish, kterou se opakovaně prezentoval, nejprve budila úsměv, který pak po letech bez pokroku tuhnul. Každý řadový diplomat potvrdí, že skutečná politika se dělá v kuloárech a bez tlumočníků. Z obsahového hlediska Sobotkův pohled na EU nepřekonal opakování těch nejbanálnějších klišé a frází, které namnoze pouze klouzaly po povrchu: Spolupráce, prohlubování integrace, stabilita, bezpečnost, „proevropské“ směrování… Rozdíl mezi ministrem financí Sobotkou z počátku milénia a premiérem Sobotkou z roku 2015 byl v tomto směru nulový.

Jeho limity se projevily naplno, když byl jako předseda vlády zodpovědný za obsah a architekturu české evropské politiky. Sobotkův prý nejvíce proevropský český kabinet si vytknul za cíl změnit domněle špatné vnímání naší země v EU a opravit její obrázek na vzorného a konstruktivního spoluhráče. Pokus o rebranding proběhl během migrační krize. Nejde mi o obsah politiky, jako spíše o nekonzistenci a kličkování nejen předsedy vlády, ale i řady ministrů. Pokud jde o členství v eurozóně, zůstala jeho vláda jen u slov. Ponechme opět stranou, zda je tento krok žádoucí, či ne. Argument směruje k tomu, že premiér Sobotka, který měl k vytroubenému šturmování k euru ty nejvýhodnější ekonomické podmínky, v praxi vůbec nic proevropského neudělal.

Opomenout nelze ani institucionální nastavení české evropské politiky, protože za Sobotkovy vlády se u nás zabetonoval zvláštní politicko-úřednický post státního tajemníka pro evropské záležitosti. Oba dosavadní tajemníci Tomáš Prouza i Aleš Chmelař svou institucionální roli pojali ve stylu královny koloběžky. Pro někoho to může být výhodné, pro obecnou čitelnost naší evropské politiky ale platí pravý opak.

Nelze vyloučit, že se Bohuslav Sobotka do celostátní politiky jednou bude chtít vrátit. Jeho konsensuální renomé a relativně čistý štít by jej předurčovaly třeba pro kandidaturu na prezidenta republiky. Nebyla by to ale příliš dobrá zpráva, protože vysloužilý (ač mladý) matador Sobotka se už asi nikdy nezmění.