Bývalá disidentka, spisovatelka, bojovnice proti církevním restitucím, mariánskému sloupu, NATO a řečnice na komunistických a wlastenských sedánkách Lenka Procházková se teď ujala obhajoby Miloše Zemana. Na webu Nová republika napsala článeček s dramatickým titulkem „Útoky na poraněné velké zvíře“. Poraněným zvířetem se myslí prezident Zeman, který si za nejasných okolností zlomil ruku.

Procházková se rozjela skutečně dramaticky. Kdysi prohlásila, že „sundala Ježíše z kříže“, a nyní, zřejmě v rámci jakési symetrie, na něj umístila Miloše Zemana.

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

V plátku kremlofilních existencí Nová republika 28. srpna napsala:

„Debatní příspěvky pod zprávami o zranění a následné operaci prezidenta jsou nejenom účastné, ale i posměvačné až nenávistné. Za takový typ šířené nenávisti vůči demokraticky zvolenému ‚vůdci smečky‘ žádný postih nehrozí, protože se nejedná o nenávist k rase, vyznání či sexuální orientaci.

Přesto Miloš Zeman dnes patří k diskriminované menšině. K lidem, kteří vnímají, že žijeme na přelomu dvou epoch. A kteří vidí, že na změny, které přicházejí, není Starý svět (včetně naší republiky) vůbec připravený.

Veřejně projevovaný zájem o zdravotní stav prezidenta je tedy dvojího druhu. Ti, co mu přejí brzké uzdravení, spatřují v jeho osobě a v jeho pozici na ‚herním poli‘ překážku proti dotírajícímu chaosu. Kdežto hlasy dožadující se prezidentovy rezignace pokládají jeho další setrvávání ve ‚hře‘ za ztracený čas. Já vnímám druhé funkční období prezidenta Zemana jako čas DAROVANÝ. Zatímco však nevratně odtikává, programátoři pravdy a lásky už vystavují fešná fota a aktualizují životopisy ‚svých‘ kandidátů podle měnícího se zadání. Mají těch doporučených ‚apoštolů‘ plné sklady (i skládky).“

Zdá se, že Procházková prožívá jistou úzkost. Je pravděpodobné, že si jakousi všeobecnou úzkost z lidského údělu, pomíjivosti individuálního života a proměnlivosti forem promítá do osoby mnohokrát usvědčeného lháře, vulgární osoby a kolaboranta s krvavými autoritářskými mocnostmi, shodou okolností z vůle části lidu a z Božího dopuštění hlavy státu. I my můžeme považovat Zemanovo působení za jakýsi dáreček. Dostalo se nám jedinečné ukázky, co všechno je možné. Doufejme, že jsme prošli patřičným promořením a získáme individuální i stádní imunitu.

Rozebírat osobu a dílo Miloše Zemana by bylo zbytečné. V tomto stadiu by šlo jen o přesvědčování přesvědčených, nebo přesvědčování nepřesvědčitelných. K tématu zlomené ruky asi tolik, že pokud je prezident na tom už tak zle, že potřebuje ve své zranitelnosti a opuštěnosti pomoc Lenky Procházkové, bylo by pro něj skutečně lepší to zabalit. Nejsme si ale jistí, nakolik o svých činech ještě sám rozhoduje a nakolik je spíše výslednicí jiných sil, které sledují zájmy své a skupinové zájmy cizí.

Zajímavější by bylo zauvažovat, proč se občas z disidentských kruhů najednou vynořují postavy, které stojí na straně lhaní, násilí, nesvobody. Příčiny budou asi odlišné člověk od člověka. Nebudou nijak vybočovat z toho, co z historie známe jako důvody, proč někdo najednou otočil a přidal se na stranu něčeho odpudivého: šílenství, strach, peníze, senilita, pocit nedoceněnosti, potřeba pomsty… o mnoho víc toho nebude.

Také je ale dobré si připomenout, co znamená v našem kontextu slovo disident. Václav Havel kdysi popsal, jak se člověk stane disidentem. Ne že by chtěl. Dojít k tomu může tak, že chce třeba v nenormálních podmínkách normálně vykonávat svou profesi. A narazí a stane se disidentem, ani se nenaděje. Pokud je to za panování mstivého režimu, už ani není cesty zpět. Jistě to vyžaduje určitou dávku nonkonformity, a ta se pak vyloučením z většinové společnosti může posilovat, ale to ještě není samo o sobě nutně nějakou morální hodnotou. Být disident je popis role člověka jinak myslícího a jednajícího. To se pak během další životní dráhy může samozřejmě zvrhnout v to, že někdo pořád myslí a chová se jinak už ne za nenormálních, ale za relativně normálních poměrů.

Pokud si Procházková myslí, že je disidentka i dnes, tak se mýlí. Vesele si běhá po akcích, kde se to hemží dezinformátory, vykládá si tam své rozumy a pouští moudra v prokremelských a propekingských kolaborantských stokách. Zeman taky není zrovna svatý Šebestián propíchaný šípy nepřátel. Za celkem luxusní plat si žije na zámečku v Lánech, nedělá nic a občas pronese nějaký výrok, kterým podvrací vlastní zemi. Nechává kolem sebe řádit kliku pozoruhodných podnikavců. Jestli dnes něco z Hradu a z Lán nehrozí, tak je to pravda a láska.

Jinak samozřejmě přejeme panu prezidentovi uzdravení a příjemný odpočinek, Jiřímu Ovčáčkovi osvícení Ducha svatého a jednou přijatelné vyhlídky na trhu práce. A Lence Procházkové přejeme, aby konečně našla přijatelný smysl života a přestala tak strašně trpět.