Ostatky Ludvíka Vaculíka ještě nevychladly, ale protože to byl člověk, který by nebyl stoupencem toho, aby něco na světě vychladlo, můžeme si snad troufnout aspoň na malou úvahu, která se u Vaculíka nabízí. Platí teze, že jednou bolševik, vždycky bolševik?
Jak známo, komunisté jsou lidé zvláštního ražení. Ludvík Vaculík byl členem strany v letech 1945 až 1968. Už podle těch dat je zřejmé, že je to něco jiného, než když někdo vstoupil do strany v létě 1989, jak se to povedlo některým našim politikům. Dát se ke komunistům v roce 1989, to není jen nemorální, je to ztráta úsudku. I malé dítě vědělo, že konec se blíží, spory se snad vedly jen o to, jestli to bude trvat rok, nebo dva. Být nemorální je samo o sobě zátěž, ale být ještě navíc trouba, to už je vážné.
Komunisté byli několika typů. Jak psal Josef Škvorecký, rozlišovalo se být komunista a být u komunistů. Ten jemný rozdíl pamětníci ještě vnímají. Ale i ti, kdo byli komunisté, byli lidé různého typu. Existovali komunisté přesvědčení, kteří se štěpili na komunisty humanistické a na komunisty – zlé bolševiky. Pak byli ještě komunisté – oportunisté, ten typ lidí, o kterých píše Gogol, že budou-li koryta, i svině budou.
Proto se nám dnes tak těžko vyrovnává s bývalým režimem. Trval moc dlouho a namočilo se s ním dost lidí a byli různí.
Spisovatelé
Je třeba říci, že Vaculík měl jednu výraznou vlastnost, totiž že dokázal formulovat věty, které si člověk zapamatoval celé roky. Říkám to s připomínkou toho, že nejsem velký fanoušek ani Ludvíka Vaculíka, ani třeba Milana Kundery, ale byli to páni spisovatelé. Člověk je nemusí mít rád, ale musí je respektovat. Co víc si kdo může přát.
Vaculík v roce 1967 řekl na legendárním sjezdu spisovatelů: „Sociální revoluce u nás se zdařila – a problém moci trvá dál. Ačkoliv jsme ‚chytli býka za rohy‘ a držíme ho, kdosi nás zatím pořád kope do zadku a nepřestává…“
„Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk.“
Je třeba si uvědomit, že to říká Vaculík jako komunista, tedy tím hůř pro něj (tehdy). A že to říká v době, kdy komunisté mají v rukou veškerou moc. Oni ji tedy měli vždycky, jen někdy nebyli tak arogantní.
Lidské otázky
Pětadvacet let po listopadu 1989 si můžeme klást podobné otázky, ale je dobře vidět, že si je klademe v úplně jiné situaci. Když řekneme, že u nás za čtvrtstoletí po pádu vlády jedné strany nebyla vyřešena žádná lidská otázka, můžeme hned dodat, že v některých případech není divu. Strany a vlády tu nejsou od toho, aby řešily určité problémy. Pokud jde o byty a školy a prosperitu, jsme na tom mnohem lépe než v roce 1967. Pokud jde o etiku politických rozhodnutí, to je věčný problém a úplně vyřešen nebude nikdy, smysluplnost práce si musí každý vyřešit sám.
Ludvík Vaculík byl složitá osobnost. Sám ostatně napsal, že spisovatel to má dobré, napíše dobře, co udělal špatného, a je mu odpuštěno. Jenže je mu to odpuštěno čtenáři a literární kritikou. Lidská stránka věci je něco jiného.
Stále znova se my, co jsme nikdy komunisté nebyli, vracíme k tomu, jak jim někdo mohl naletět. Většinou skončíme u toho, že byla hospodářská krize a mnichovská zrada a veselí rudoarmějci, co nás osvobodili. To je všechno hezké, ale i tak většina lidí nikdy ke komunistům nevstoupila a ani komunisty nevolila. Někteří to však udělali. Pokud to udělali z přesvědčení, jsou to skutečně lidé zvláštního ražení, ať hodní, nebo zlí. Je to snaha se radikálně společensky angažovat? Sklony k revolučnosti? Tendence dávat přednost neexistujícímu ideálu před dosažitelným dobrým?
Na to by asi každý komunista a bývalý komunista dal jinou odpověď. Nemá cenu si to příliš idealizovat. Jednou z těch příměsí je i to, že komunista ví vždycky lépe než vy, co je pro vás a pro všechny dobré, a pořád o tom poučuje.
Jak let přibývá, původních komunistů a bývalých komunistů bude ubývat. Tento typ lidí se ale bude objevovat stále. Někteří dobří, někteří zlí, ale vždycky budou do všeho mluvit. Ne každý ale na to bude mít ten dar slova, jako měl Vaculík. Z tohoto hlediska je ale dobře, že komunisté už nemají žádnou intelektuální osobnost. Aspoň je jejich myšlenkový a morální úpadek víc vidět.
