Mapa zemí Regionálního ekonomického partnerství dominovaného Čínou FOTO: Tiger 7253 / RCEP (CC BY-SA 4.0)
FOTO: Tiger 7253 / RCEP (CC BY-SA 4.0)
Počínaje prvním lednem tohoto roku vstoupila v platnost dohoda o Regionálním ekonomickém partnerství. Největší obchodní blok světa má potenciál stát se novým centrem globálního obchodu. Čína jakožto nejdůležitější člen uskupení však může výrazně posílit i své geopolitické zájmy a razit své pojetí mezinárodních právních norem.
Regionální ekonomické partnerství (Regional Comprehensive Economic Partnership / RCEP) je multilaterální dohoda sdružující celkem 15 států. Jedná se o všechny členy Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), tedy Brunej, Filipíny, Indonésii, Kambodžu, Laos, Malajsii, Myanmar, Singapur, Thajsko a Vietnam. Toto uskupení doplňují Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Korea a Čínská lidová republika. Státy dohodu podepsaly 15. listopadu 2020 a v platnost vstoupila 1. ledna 2022.
Největší ekonomický blok na světě
Zpráva Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) o RCEP bez nadsázky referuje jako o „novém centru gravitace“. Některá čísla tomuto označení skutečně dávají za pravdu – jedná se o největší obchodní uskupení na světě, které pokrývá více než 30 procent globálního HDP (pro srovnání EU tvoří necelých 18 procent), generuje roční obchod v hodnotě 2,3 bilionu dolarů a její státy souhrnně disponují populací více než 2,3 miliardy lidí.
Podle zprávy OSN má dohoda postupně odstranit až 90 procent veškerých tarifů na zboží obchodované v rámci regionu. U některých citlivých či strategických odvětví (například v zemědělství nebo automobilovém průmyslu) se prozatím tržní liberalizace odkládá. Současně má RCEP podpořit zhruba dvouprocentním růstem (zhruba 42 miliardami dolarů) roční export v rámci regionu, a to jak odklonem obchodu z nečlenských zemí, tak i generováním nových obchodních příležitostí.
Výhoda participace v RCEP má tedy spočívat ve snížení celních sazeb, snazším řízení dodavatelských řetězců a omezení byrokracie pro mezinárodní obchod v regionu. Projekt se ostatně prezentuje jako ryze ekonomická záležitost, která má pomoci všem zúčastněným státům. Je ovšem otázka, nakolik může ekonomická rovina zastínit diplomatické, politické a strategické zájmy jednotlivých aktérů.
Čínská odpověď na Transpacifické partnerství
Peking má pochopitelně eminentní zájem o prohloubení a rozšíření svého vlivu jak v rámci RCEP, tak i za jeho hranice. Postavení Číny v regionu však paradoxně posílil svými kroky v posledních letech i Washington. Bývalý americký prezident Donald Trump v duchu hesla America first přenesl pozornost Bílého domu na vnitrostátní záležitosti se snahou o posílení domácího průmyslu, za cenu omezené participace na zahraniční scéně a odstoupení od některých mezinárodních dohod.
Stěžejním krokem Trumpovy administrativy v tomto kontextu bylo vystoupení z tzv. Transpacifického partnerství (Trans-Pacific Partnership, TPP). Tento ekonomický svazek měl původně zahrnovat 12 zemí, a sice čtyři smluvní strany původní Transpacifické dohody o strategickém hospodářském partnerství z roku 2005 (Brunej, Chile, Nový Zéland a Singapur) rozšířené o osm dalších zemí (Austrálii, Kanadu, Japonsko, Malajsii, Mexiko, Nový Zéland, Peru, Singapur, Vietnam a Spojené státy).
TPP mělo fungovat jako obchodní pakt s vysokým standardem regulace, včetně ochrany pracovních podmínek, životního prostředí, duševního vlastnictví a dalších norem mezinárodního práva, a de facto tak mělo čelit čínskému modelu globalizace bez pravidel.
Dne 4. února 2016 nejvyšší představitelé všech dvanácti států dohodu signovali a její vstup v platnost se očekával nejpozději do dvou let. Prezident Trump se však především kvůli obavám z negativních dopadů na trh práce v USA rozhodl z dohody záhy po svém nástupu vystoupit. Odstoupení Spojených států v lednu 2017 fakticky ukončilo vyhlídky na vstup dohody v platnost v původní podobě. Zbývající státy se však dohodly na podpisu upravené verze dohody, pojmenované CPTPP (Comprehensive and Progressive Trans-Pacific Partnership), která vstoupila v platnost v prosinci 2018.
Na rozdíl od CPTPP se RCEP příliš nezabývá limitováním průmyslových dotací a specifickou rolí státních podniků, což je téměř jistě výsledkem snahy Pekingu chránit své vlastní nástroje řízení domácí ekonomiky. Čína tak může využít svého robustního postavení v rámci globálních dodavatelských řetězců v kombinaci s masivními politickými zásahy do hospodářství. Generální tajemník Si Ťin-pching ovšem nezahálel a v listopadu 2020 na fóru APEC (Asijsko-pacifického hospodářského společenství) naznačil, že Peking je otevřený i připojení k CPTPP.
Místo vlastní důslednější adaptace na mezinárodní normy by však Čína mohla přistoupit k ohýbání pravidel a neutralizování regulatorních funkcí, podobně jako dlouhodobě činí v případě Světové obchodní organizace, do které vstoupila v roce 2001. Zářným příkladem je čínský neformální bojkot australského exportu, především potravin a surovin, kvůli vyostřeným politickým vztahům mezi oběma zeměmi.
Harmonické uskupení? Ne tak docela
Pokud jde o možná úskalí RCEP pro jeho účastníky, je na místě připomenout, že úvodních fází vyjednávání se účastnila také Indie. Ta se však nakonec v roce 2019 odmítla připojit kvůli obavám z negativního dopadu dohody na svoji ekonomiku a nemožnosti využít potenciál indického sektoru služeb. Poněkud ambivalentní vztahy s Čínou má také několik členů sdružení ASEAN. Filipíny, Vietnam a Malajsie (v omezené míře též Brunej a Indonésie) vedou s Pekingem dlouhodobé teritoriální spory v oblasti Jihočínského moře.
Spor o čínské aktivity ve vodách, které si nárokují i Filipíny, se dostal až ke Stálému rozhodčímu soudu v Haagu. Ten dal v roce 2016 Filipínám zapravdu rozsudkem, podle něhož jsou čínské nároky neoprávněné a nemají oporu v mezinárodním námořním právu. Čína přesto dál v této oblasti dlouhodobě pokračuje ve výstavbě umělých ostrovů a jejich osazování civilní, ale i vojenskou technikou.
Podobně rozpolcené vztahy má Čína s Jižní Koreou a Japonskem. S Japonskem vede sáhodlouhé teritoriální spory o ostrovy Tiao-jü (japonsky Senkaku), spolu s výsostnými vodami a vzdušným prostorem k nim náležejícím. Japonská vláda tak paralelně s ratifikací RCEP ekonomicky pobízela své podniky ke stažení výroby z Číny. V Koreji se zas dlouhodobě ve vlnách objevuje protičínský sentiment a kritické ohlasy veřejnosti na aktivity Číny. Tato nedůvěra se ostatně projevila i ve výsledcích nedávných prezidentských voleb.
Nově zvolený jihokorejský prezident Jun Sok-jol se v kampani poměrně ostře vymezoval vůči Číně, upozorňoval na přílišnou servilitu předchozí hlavy státu Mun Če-ina a avizoval užší strategickou spolupráci se Spojenými státy a Japonskem. Peking se již dříve vyjadřoval kriticky k umístění amerického protiletadlového raketového systému THAAD (Terminal High Altitude Area Defense), který je oficiálně určen k detekci a eliminaci raket vypuštěných Severní Koreou, v Jižní Koreji v roce 2017.
Samostatnou kapitolou by mohly být dlouhotrvající a gradující spory mezi Čínou a Austrálií. Obě země spojují významné obchodní vazby a značná část australského exportu (především komodit, jako je železná ruda, uhlí a plyn) směřuje právě do ČLR. Čínský průmysl potřebuje pro udržení svého růstu masivně importovat tyto strategické suroviny a zajistit si politickou náklonnost v dodavatelských zemích. Peking proto pro posílení vlivu v zemi neváhá nasadit i vlivové operace a praktiky za hranou zákona. Dalším faktorem vyostřujících se vztahů mezi oběma zeměmi jsou veřejné výstupy Australského institutu pro strategickou politiku (ASPI), který je Pekingu se svými výzkumnými aktivitami zaměřenými mimo jiné na současný čínský režim a jeho aktivity na domácí i mezinárodní scéně dlouhodobě trnem v oku.
Jako symbolické vyjádření nedůvěry Canberry vůči Pekingu lze vnímat uzavření trojstranného bezpečnostního paktu AUKUS (v září 2021), který sdružuje Austrálii, Velkou Británii a Spojené státy. Na podobné bázi jako AUKUS funguje také Čtyřstranný bezpečnostní dialog (QUAD), který od roku 2017 propojuje Austrálii, Indii, Japonsko a USA. Obě platformy jsou vnímány jako protiváha potenciální čínské expanze v Indopacifiku a nástroj k zajištění bezpečnosti v regionu.
Cui bono?
Přínosy rostoucí ekonomické liberalizace v regionu nemusí být v celém bloku rozloženy rovnoměrně. Robert Ward z International Institute for Strategic Studies uvádí, že RCEP může přinést větší benefity vyspělým ekonomikám, jako je právě Čína, Korea a Japonsko, spíše než například zemím ASEAN, které jsou již dobře propojeny obchodními dohodami s trojicí zemí východní Asie.
Japonsko potenciálně může fungovat jako vyvažující aktér čínského vlivu v rámci uskupení, Ward je však současně přesvědčen, že dohoda je pro Čínu významnou geopolitickou výhrou, a dodává:
„[RCEP] posiluje vzájemnou hospodářskou závislost Asie. Těsnější integrace tak přivede region blíže k čínskému hospodářskému orbitu. Peking využije své síly jako zdaleka největší ekonomika regionu k tomu, aby měl vliv na regulaci a stanovování norem v rámci bloku, jak se o to již výslovně snaží v zemích zahrnutých do své iniciativy Pás a stezka [BRI].“
Nutno podotknout, že Čína je již nyní největším nebo druhým největším trhem pro všechny země v regionu a také jejich klíčovým odběratelem. Zajímavé jsou však rozdíly mezi jednotlivými zeměmi RCEP co do obchodní závislosti na ostatních členech. Zatímco v případě ČLR import a export v rámci regionu představuje 39 a 27 procent, Laos na zbývajících státech závisí z více než 90 procent v obou směrech obchodu.
Za zmínku stojí také potenciální negativní dopady pro nečlenské země. V absolutních číslech může omezení exportu podle zprávy OSN nejznatelněji dopadnout na Evropskou unii, Spojené státy a také Tchaj-wan, z něhož neúčast na RCEP činí jakéhosi regionálního „odpadlíka“. Nicméně je třeba dodat, že v procentuálním poměru k celkovému objemu vývozu čelí největšímu ohrožení Bangladéš (12 %), Pákistán (4 %) a Srí Lanka (3 %). Nůžky mezi členskými a nečlenskými zeměmi se mohou rozevírat i vlivem přímých zahraničních investic do regionu, sdílením technologií a strukturální transformací průmyslu.
Účastníci dohody pravděpodobně věří, že i přes větší integraci v oblasti obchodu budou schopni nadále udržovat a snad i posilovat mantinely pro geopolitický růst Číny. Přesto nelze vyloučit riziko, že Čína jakožto dominantní zástupce v tomto uskupení může využít svůj ekonomický vliv a propojit ho s dalšími mocenskými nástroji. Hranice mezi intenzivní ekonomickou integrací a novodobým geopolitickým tributárním systémem totiž může být tenčí, než se na první pohled zdá.
RCEP v kontextu globální čínské expanze
Podle některých pozorovatelů má RCEP potenciál nabourat dosavadní asijský regionalismus a posloužit jako základna pro vytvoření světového ekonomického řádu založeného na tzv. „globálním jihu“. Ten by stál v opozici vůči „globálnímu severu“, primárně utvářenému Spojenými státy a Evropou na bázi Brettonwoodského systému založeného po druhé světové válce.
V souvislosti s RCEP a obchodem mezi Čínou a státy ASEAN se diskutuje také o možném využití digitálního jüanu neboli virtuální měny emitované Čínskou lidovou bankou, která může mít potenciál nabourat globální monetární a finanční mechanismy a dále posílit roli Pekingu v této doméně. Digitální jüan se stává aktuální také v souvislosti s obcházením sankcí uvalených mezinárodním společenstvím na Rusko v souvislosti s jeho válečným tažením proti Ukrajině.
Čína se současně chopila příležitosti a zaplňuje mocenské vakuum i v jiných částech světa. Příkladem budiž odchod aliančních vojsk v čele se Spojenými státy z Afghánistánu v srpnu loňského roku, kde Peking náležitě využil situace a se zástupci Tálibánu začal o spolupráci a investicích vyjednávat ještě před jeho územními a politickými zisky. Současně nelze přehlédnout také rostoucí vliv Číny v mezinárodních institucích, který prosazuje jak otevřeně před zraky světové veřejnosti, tak i zákulisními a mnohdy nezákonnými cestami.
Ve svém projevu k třicetiletému výročí kooperace mezi Čínou a ASEAN v listopadu 2021 generální tajemník Si Ťin-pching zdůrazňoval vznešené ideály vzájemného porozumění, mnohostranného úsilí a především win-win spolupráce. Ta se za současného vedení stala už v podstatě jakousi mantrou čínské zahraniční politiky. Podle něj se Čína tvrdě staví proti „hegemonismu“ a silové politice a dbá na to, „aby nečinila ostatním tak, jak nechce, aby oni činili jí“. Otázkou je, nakolik jsou tyto proklamace v souladu s represivní etnickou politikou v Tibetu či Sin-ťiangu, změnami politického a právního systému v Hongkongu, asertivním vystupováním v Jihočínském moři či gradující agresivní rétorikou vůči Tchaj-wanu.
Je zřejmé, že Čína vnímá RCEP jako součást rozsáhlejší matrice obchodních dohod a projektů. Prorežimní média jako Global Times se netají tím, že RCEP je nanejvýš kompatibilní s čínskými zájmy v rámci iniciativy Pás a stezka. Přestože tedy RCEP není zdaleka jedinou oblastí zájmu Pekingu, lze na něj do jisté míry pohlížet jako na jeden ze základních stavebních kamenů potenciálního sinocentrického světového řádu, v jehož rámci by čínské vedení mohlo důsledně prosazovat vizi společenství sdíleného osudu lidstva.
