Nedávno uskutečnila skupina nizozemských humoristů milý experiment – dávali lidem číst úryvky z Bible maskované a vydávané za Korán a následně je žádali o komentář. Lidé se pochopitelně rozčilovali nad násilnými pasážemi, pocházejícími údajně z Koránu, aby se pak dozvěděli, že jsou z Bible. Autoři tím krásně dokazovali nejen míru předsudků vůči islámu, ale i to, jak jsou ta tři monoteistická náboženství vlastně stejná a proto nemají vliv na legitimizaci a počet teroristických útoků.
[ctete]36971[/ctete]
Tato vedlejší interpretace daného pokusu má ale velmi zavádějící poselství. Experiment v duchu boje proti předsudkům to byl pěkný. Jenže ono to tak snadné není. Jednak, což je spíše detail, ty zmíněné násilné pasáže pocházejí ze Starého zákona. Pro křesťany tu ale existuje ještě Nový zákon, který zjednodušeně řečeno Ježíšovou obětí a učením jaksi vykupuje hřích, případně jej odděluje od trestu. Neruší sice, co je podle Starého zákona dobré a co špatné, ale ruší stanovený pozemský trest a slibuje jeho odpuštění kajícím se.
Obdobně se židé (zde jako vyznavači judaismu, nikoli národ, proto malé „ž“) s násilnými pasážemi Starého zákona vyrovnávají prostřednictvím velmi souborné rabínské literatury talmudů a midrašů, které mají prakticky obdobnou váhu jako výklad a alternativa „zákona“. Tyto texty vycházejí z teze, že pasáže Starého zákona nelze číst odděleně a mají být interpretovány v širším kontextu (proto bývají znalci Písma v židovských komunitách tak váženi, proto se dbá na hebrejskou verzi a proto trvá rabínské studium mnohem déle než výchova bohoslovců jiných náboženství).
Především je tu ale jeden důležitý rys: knihy Bible jsou pro křesťany i židy svědectvím člověka píšícího o Bohu, jakkoli jím inspirované. Korán je ovšem instrukce Boha diktovaná člověku – a o tom, co diktuje přímo Bůh, se nediskutuje (v Bibli samotné, mimochodem, mluví přímo Bůh relativně málo, a když, tak často užívá metafor a podobenství, čili těch doslovných instrukcí tam moc není). Křesťanství i judaismus proto mají teologicky zdůvodněný princip kritické interpretace a volného výkladu textu – díky tomu mají židovští rabíni své talmudy a křesťané třeba také protestantské církve (ostatně, na principu alternativních interpretací Bible stojí reformace – včetně Husova pokusu).
Takže je sice hezké ukázat, že každý blízkovýchodní náboženský text má svou zmínku o třeba zabíjení nevěřících, ale tohle srovnání produkuje zavádějící představu, protože ty texty hrají v každé víře poněkud jinou roli. Ač se jedná o tři „náboženství knihy“, liší se hodně v tom, jak ke „knize“ přistupují.
Tomáš Konečný
Autor je student dějin novověku a kulturních dějin na Univerzitě Karlově v Praze, pracuje pro Národní památkový ústav. Je členem TOP 09.
Článek jsme převzali z webu Pravý břeh.