Exprezident Václav Klaus na svých stránkách v neděli zveřejnil další zápisky z cest. Tentokrát letěl do Číny. Co zajímavého tam viděl a jak se nad tím zamyslel?

Je nutno uznat, že pokud jde o jeho cestopisné poznámky, Klaus psát nesporně umí. Má v popisech smysl pro detail, jeho ironie je dráždivá a udržuje čtenáře v pozornosti, kombinuje poznámky o jídle se seznamem činovníků, které potkal, a se svými hodnotovými úvahami. Je to vždycky výživný koncentrát.

Klaus kdysi uvažoval o tom, že si zavede rubriku nazvanou „Co Klaus neřekl“. Tam by se vyvracely zprávy o něm a jeho výrocích, které podle jeho soudu nejsou pravdivé. Dalo by se říci, že takovou rubriku vlastně provozuje ve své publicistické činnosti průběžně. Můžeme se ale chytit toho lákavého názvu a zabývat se tím, co Klaus skutečně prokazatelně neřekl, a zároveň je to stejně vypovídající, jako když něco říká.

Ale ještě k těm půvabným detailům, hned jak usedl exprezident do letadla, narazil na stopy globalismu a multikulturalismu: „Ale pěkně od počátku. Letěli jsme přes Mnichov, Lufthansou. Ta jako vzorná, politicky korektní firma má multikulturně složenou posádku, ale – protože je to její mnichovská část – posádka je oblečená v bavorských ‚trachtech‘ (v dirndlech). Té čínské letušce to docela slušelo.“

Co se dá dělat, německá společnost má v letadle letícím do Číny čínskou stewardku. Je třeba se s tím nějak vyrovnat.

K tomu, co Klaus neřekl, je výmluvná tato pasáž: „Zajímavé bylo, že jsme za tři dny neslyšeli slovo komunismus a komunistická strana. Je to vysoce kontrolovaná, centralizovaná, v našem pojetí nesvobodná společnost, ale není to komunismus. Všude přítomné jsou kamery, jejichž záběry se centrálně (pro mne nepředstavitelně jak technicky) uchovávají a vyhodnocují. Jednotlivci dostávají tzv. sociální kredity a ty se jim podle výsledků nejrůznějšího posuzování zase odebírají (např. když přecházíte na červenou). Když jich máte málo, nemůžete do ciziny. Když jich máte ještě méně, nemůžete si ani koupit lístek na vlak, nemůžete studovat atd. Od nového roku má být zaveden systém kreditů i pro firmy.“

Klaus je inteligentní, nesporně je bystrý pozorovatel a ví o Číně všechno, co víme my. Všimněme si ale toho, „co Klaus neřekl“. Když exprezident mluví nebo píše o Rusku a Číně, dává si pozor na nějakou přemrštěnou chválu, protože by v očích myslících lidí vypadal jako člověk, který má kognitivní poruchu. Zároveň je ale mistrem zámlky.

Je jasné, že v Číně už dávno o nějaké budování komunismu nejde. Komunistický je tam už jen název strany. Jinak se jedná o drsný kapitalismus mafiánského a klientelistického typu. V něm mají prim mocenské klany, které jsou příslušníky klientelistické organizace Komunistické strany Číny. Klaus si všímá omezování osobních svobod a je v tom uvěřitelný. Jeho mlčení se ale týká toho, co je na Číně horší než jen autoritářství, totiž brutální represe, která vede k fyzické likvidaci lidí. Kdo o tom mlčí, tak v podstatě nahrává čínské propagandě, která pomocí svých služebníků ve světě šíří názor, že všechno není černobílé, že jsou tu tisícileté kulturní rozdíly, že nemáme vyvážet demokracii, že tomu svět nerozumí, že se máme starat o vzájemně výhodný obchod a nemáme Číňany tlačit do toho, aby „ztratili tvář“.

Jenže v Číně jsou převýchovné lágry, kde politruci lidem vymývají mozky, odebírají se tam vězňům orgány na transplantace, z čehož má Čína velký byznys, porušují se náboženské svobody a lidé jsou za své přesvědčení mučeni. Čína po světě krade duševní vlastnictví, využívá vědce spojené s armádou k získávání technologických informací, získává si různé politické činitele v jednotlivých zemích, aby pracovali v zájmu Číny a ne v zájmu svého státu. Kdo to nepojmenuje, mění se u něj mlčení v nepravdu.

Starost o to, aby Číňané neztratili tvář, skutečně není něco, čím bychom se měli zabývat. Tak ji ztratí a nebudou ji mít. Co je nám po tom? Je to jejich tvář, ne naše.

Panáčkování před Čínou je trochu záhada, když jsou pro nás obchodní vztahy s Tchaj-wanem a Jižní Koreou násobně důležitější. Ale záhadou je to jen trochu. Zájmy jsou různé a zájmy jedince nemusí být totožné se zájmy jeho vlasti. Václav Klaus nemůže Číňany nějak moc dráždit, protože to by se jim nelíbilo a třeba by se zlobili na u nich podnikajícího Petra Kellnera, který Klausovi přispěl na zámeček, kde sídlí jeho IVK. Kellner by se pak zlobil na Klause. Zlobil by se třeba i přítel Miloš Zeman, kterého si Kellner přivezl z návštěvy Číny vlastním letadlem jako plyšáčka – maskota svého byznysu.

Takže s těmi poznámkami o Číně se musí opatrně, tak nějak vyváženě, aby se neřeklo. A ono se neřekne.