Není nad přátele zvučných jmen. A zkušené. Do boje proti České televizi se zapojují dost pochybné politické a společenské síly. Babišovci, zemanovci, okamurovci, komunisté, národovci, prokremelské weby, ti všichni se shodnou na tom, co má být kořistí. Skoro je škoda, že těch veřejnoprávních médií nemáme víc, aby se na každého člena smečky dostal pořádný kousek.

Teď se z hlubin vynořil Miroslav Grebeníček, bývalý předseda KSČM. V rozhovoru pro Parlamentní listy z 3. prosince mimo jiné vykládá, jak je to teď s děním kolem Rady ČT a s televizí samotnou.

Začíná moudře, jak to tak tihle lidé dělají: „Problém není v principu nezávislosti České televize. Problém je v lidech, kteří ten princip vykládají jako nezávislost televize a některých jejích lidí na zákonných povinnostech a na etice takzvané veřejné služby.“

No jistě. V obecných principech nebývají problémy. Většinou se třeba lidé shodnou, že by měl být světový mír, děti by neměly mít hlad a podobně. Pak dojde na otázky praktického provedení a je zle.

Grebeníček pokračuje: „Stranickost České televize, jejího vysílání mnohým vadí a mnohým naopak vyhovuje. Preferovaní bojují za úplnou nezávislost a ignorovaní, neoblíbení či skandalizovaní se brání. To je jedna stránka věci. Jak řešit stav, kdy kvalitu veřejné služby ohrožují konkrétní skupiny vedoucích zaměstnanců samotné České televize? Jak řešit poměry, kdy formálně nezávislá veřejná kontrola volená Sněmovnou, tedy Rada České televize, je závislá na kontrolovaném, na České televizi a jejím řediteli? A to ekonomicky, personálními vazbami, servisem.“

To je trochu záhada. Rada ČT může ředitele televize odvolat, v činnosti jí nikdo nebrání. Co má tedy Grebeníček konkrétně na mysli? Možná si myslí, že je přesnější, když dál vykládá: „Ještě před svým zvolením jsou kandidáti do Rady ČT obdařeni přízní či nepřízní České televize a po zvolení se stávají terčem. Dokonce i odvolání členů Dozorčí komise Rady ČT, tedy vlastního poradního orgánu rady, nemůžou, jak se zdá, radní provést bez toho, aby se z toho nestala aféra a aby kontrolovaný, tedy ČT a její generální ředitel, a různé zájmové lobby nezvedly prapor boje za údajně ohroženou svobodu České televize. Svoboda tajit před veřejností, jak se v ČT hospodaří a kdo, za co získává zakázky a kdo a jak je tam placen, svoboda tajit, jak se dělá ‚vyvážená‘ informovanost o názorové pluralitě, to je poněkud komická verze veřejnoprávního média, které zákon ukládá občanům platit.“

To všechno jsou fráze, které jsme slyšeli už před dvaceti lety, když Jana Bobošíková běhala po Kavčích horách, rozdávala výpovědi a strašně moc chtěla být šéfkou zpravodajství. Tehdy přeměna ČT v léno sil opoziční smlouvy nevyšla a tehdejší poražení se s tím nikdy nesmířili. Také se tehdy používal obrat „finanční toky v České televizi“. To se líbilo. Jak jsou někde finanční toky, tak se tam nejspíš děje něco nekalého. Jen jsme se nikdy nic podstatného nedozvěděli.

Můžeme Janě Bobošíkové a Haně Lipovské pogratulovat k tomu, jak se okruh jejich stoupenců vybarvuje. Grebeníček jejich snahám dodává patřičného lesku.