Právě probíhající duel dvou způsobů, jak uchopit skutečnost mezi projektem Sinopsis a marketingovým protipólem Sinoskop (s firmou Home Credit v zádech) nám ukazuje názorně svár pravdy a lži. Na jedné straně autentické zkoumání, faktografický a pečlivě dozdrojovaný popis reality, a na straně druhé umělá konstrukce, relativizující vše a všechny na základě byznysové objednávky.

Lež sice mívá krátké nohy, ale nezřídka také dlouhé prstíky. Žijeme obklopeni lží, a ten, kdo se odváží tvrdit pravdu, je nazýván bláznem. V nedávné minulosti též ztroskotancem či zaprodancem imperialistů ze Západu. Dnešním konstruktérům lží již nejde o to pravdu zrušit, ušlapat, zlikvidovat, jim stačí pravdu zrelativizovat. Oni nabízejí svoje účelové lži jako jakousi alternativní pravdu. Novou umělou „pravdou“ je pak prý něco mezi, tedy jakási polopravda, která vyhovuje těm skutečným zájmům v pozadí.

Seriál textů na Aktuálně.cz k tomuto tématu nám odhalil i to, jak vypadá modifikace hybridní války v čínském provedení. Základem je získání vlivu ve veřejném prostoru na daném území, v různých vrstvách společnosti, v politice, v byznysu a v médiích. Někteří slouží tomuto zadání, aniž by to možná tušili. Některým je možná jedno, v jakém žoldu momentálně hrají a podle jakých not.

Benjamin Disraeli kdysi řekl, že lež má tři stupně – lež, hnusná lež a statistika (mohli bychom říct též některé průzkumy veřejného mínění). Taková lež bývá často brutální manipulací. Ty velké lži bývají přitažlivé, omamné a masy jim rády věří. Často se ty opravdu velké lži skládají z mnoha malých, rafinovaně nenápadných, podle Goebbelsova receptu, kdy se stokrát opakovaná lež stává pravdou. A nakonec se nikdo neptá vítěze, zda měl pravdu. Poraženi se pak musí smířit s novými poměry. Vítěz přece píše dějiny, i když se k vítězství dostal díky lžím, manipulacím a dnes i plošným trollím náletům.

Ovšem platí, že lež není náhražkou pravdy, i když se tak tváří. S pravdou je to jednoduché, ona prostě existuje, kdežto lež je umělou konstrukcí, která ve skutečnosti nic neřeší, jen realitu maskuje a vzdaluje nás od ní. Komu to slouží? Těm, kteří chtějí uchvátit moc a získat pro sebe výhody všemi dostupnými prostředky. V našem případě jde o vlivovou expanzi čínských zájmů.

Náš hradní pán se jezdí do Číny učit, jak stabilizovat společnost, a vrací se letadlem majitele společnosti, která rozpůjčovala méně majetným Číňanům stovky miliard. K tomu potřeboval a potřebuje licence, které uděluje všemocná státostrana čínských komunistů. Čína je dnes vyzyvatelem svobodného světa. Je nejsilnější diktaturou 21. století, ideologicky mnohem radikálnější a bezskrupulóznější, než tomu bylo na konci dvacátého století. V Číně to pod vedením Si Ťin-pchinga funguje jednoduše – komunistická strana rozhoduje, ostatní její rozhodnutí naplňují. Strana kontroluje, ostatní stojí poslušně v řadě.

Byznysově cynická floskule říká, že na jednu stranu platí, že je to diktátorský režim, ale na druhou stranu prosperuje a snížil chudobu u velké části obyvatelstva. Čínský stát funguje na základě dvou systémů – ekonomicky pomocí specifického hybridu jakési socialistické tržní ekonomiky a politicky pomocí kontrolokracie. Funguje to jen díky přísným pravidlům. Obyvatelé neřeší zdroje, životní prostředí a nastavený systém komunistické hierarchie a dobrovolně se vzdávají svých občanských svobod. Neřeší ani citlivá témata, jako jsou práva Ujgurů, Tibeťanů, aktuální situaci v Hong Kongu a mnohá další. Tyto pravdy oficiálně neexistují.

Statečná nepočetná opozice je v Číně marginalizována a posléze kriminalizována. Mocná čínská rozvědka důkladně eliminuje pokusy o popis mocensky nevhodných témat všemi možnými prostředky. A to nejen v Číně, ale doslova po celém světě. Využívá k tomu také vazeb na své obchodní partnery, kteří v Číně mohou působit. Česká republika je rovněž objektem jejich zájmů. A ne nevýznamným. Někdy se dokonce zdá, že míra devótnosti vůči čínské věrchušce (zejména z lánské obory) začíná být nepříjemná i adresátům v Pekingu. Ostatně i naše domácí rozvědka rok co rok ve svých výročních zprávách naznačuje, že se u nás Číně daří a posiluje zde svůj vliv.

Dnešní Čína je mocná v mnoha oblastech, ale v jedné je zcela bezkonkurenční, a to v síle plošné důmyslné propagandy. Běžná populace může této síle podlehnout kdekoliv na světě. Jenže, anebo spíše právě proto, platí to, že říct o Číně, že je komunistickou diktaturou, je holá pravda (tedy žádný extrém!), kterou nelze překrýt žádnou marketingovou či píárovou konstrukcí.

Ano, Čína je vlivná, silná, technologicky vyspělá a je největším uzavřeným trhem na světě, ale to vůbec neznamená, že bychom se měli do Číny jezdit učit, jak stabilizovat společnost, abychom tím ve vedlejším (i když spíše hlavním) efektu zvyšovali výnosy mocné finanční a investiční skupině, která s ostatními oligarchy (včetně našeho premiéra) získala značnou kontrolu nad fungováním naší země. Klanění či přizpůsobování se čínským zájmům (jakož i ruským) přispívá k morální bídě, jejímž důsledkem je krize důvěry a krize odpovědnosti. Ve finále totiž nikdo nevěří ničemu a nikomu a nikdo nenese za nic osobní odpovědnost.

Pravda je jenom jako a lež míchá karty. Lež exhibuje od rána do večera a vysmívá se naivním hledačům pravdy. Jenže platí to zásadní – pravda není extrémem, extrémem je lež. Lež jako princip existence musíme odmítnout, jinak nám hrozí celospolečenský nihilismus. Je dobře, že si to významná část společnosti začíná uvědomovat a dává najevo svůj občanský vzdor. Tak ať nám to vydrží i v tom příštím roce. Bude to potřeba. Jinak se nám lháři budou bez uzardění vysmívat i nadále. A někteří tak činí v čínském či ruském tričku, případně v obou najednou. Platí i pro ty nejvlivnější domácí bílé koně a armády jejich lokajů.