Ruský diktátor Putin a tehdejší syrský tyran Bašár al-Asad na ruské základně v Sýrii (2017). FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / V prosinci roku 2017 ruský prezident Vladimir Putin přiletěl na neočekávanou návštěvu Sýrie. Na ruské letecké základně Hmímím, vybudované v roce 2015 v těsné blízkosti mezinárodního letiště Básila al-Asada a dvě desítky kilometrů jihovýchodně od největšího syrského přístavu Latákie, oznámil „brilantní“ vítězství dvouleté vojenské operace v Sýrii.
„Hrozba terorismu na celém světě je stále velmi vysoká,“ hlásal tehdy před nastoupenými ruskými vojáky na letištní ploše, která i přes toto Putinem deklarované vítězství zůstala v rukou ruských ozbrojených sil. „Nicméně úkol boje proti ozbrojeným skupinám zde v Sýrii, cíl, který bylo třeba řešit s pomocí rozsáhlého nasazení ozbrojených sil, byl z velké části vyřešen – a to brilantně.“
„Pokud teroristé opět zvednou hlavu, zasadíme jim bezprecedentní údery, jaké dosud nezažili,“ dodal ruský prezident. Jenže realita posledního týdne a půl – doby před pádem režimu Bašára al-Asada – stála v ostrém kontrastu se slovy z roku 2017.
O zhruba sedm let později a tři dny po začátku ofenzivy syrských povstalců označil Kreml útok na – v té době ještě Damaškem kontrolované druhé nejlidnatější město Sýrie – starobylé Aleppo, těžce zničené léty občanské války, za útok na svrchovanost země a vyjádřil naději, že „syrské úřady co nejdříve udělají v oblasti pořádek a obnoví ústavní pořádek“. O další tři dny později mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov prohlásil, že Moskva nadále podporuje syrského prezidenta al-Asada.
Později Vladimir Putin telefonicky hovořil se svým tureckým protějškem Recepem Tayyipem Erdoğanem, kdy podle Kremlu „zdůraznil, že je třeba co nejdříve ukončit teroristickou agresi radikálních skupin proti syrskému státu a plně podpořit úsilí legitimních orgánů o obnovení stability a ústavního pořádku v celé zemi“.
V polovině minulého týdne mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharovová vyjádřila solidaritu „s lidem a vedením Sýrie v souvislosti s eskalujícím konfliktem v zemi“ s tím, že Rusko „důrazně podporuje úsilí tamních úřadů o potírání teroristů a obnovení pořádku“. „Potvrzujeme svůj závazek vůči svrchovanosti, jednotě a územní celistvosti Sýrie,“ dodala na tiskové konferenci v Moskvě.
Podle sobotního vyjádření tamního ministra zahraničí Sergeje Lavrova Rusko v té době poskytovalo Sýrii vojenskou pomoc. „Rusko poskytuje vojenskou pomoc Sýrii s pomocí ruského letectva, které sídlí v Hmímím,“ řekl podle státní agentury TASS.
Jak se Putin vzdal al-Asada
Ve skutečnosti začalo ruské letectvo už druhý den po začátku ofenzivy syrských povstalců z různých skupin, která nakonec trvala necelé dva týdny, než padl režim syrského prezidenta Bašára al-Asada, bombardovat pozice protivládních sil. Ruské Centrum pro usmíření znepřátelených stran v Sýrii tehdy mluvilo o likvidaci nejméně čtyř stovek bojovníků.
Poté, co protivládní skupiny ovládly město Aleppo, ruská a syrská letadla ještě zintenzivnila údery na dobyté oblasti, napsala americká televize CNN. Podle záchranných skupin a agentur pro lidská práva v těch dnech nálety syrské armády zabily desítky civilistů a vyvolaly pohyb civilistů v oblastech zasažených boji.
Ve stejné době se objevovaly zprávy o tom, že al-Asad spěchal do Moskvy na schůzku s Vladimirem Putinem. Ten byl ale v té době v Kazachstánu, a tak se schůzka uskutečnila až o den později – 29. prosince. Kreml o ní údajně odmítl informovat s odkazem na „nedostatek politické účelnosti“. Stejně tak Dmitrij Peskov odmítl informace o schůzce Putina s Asadem komentovat.
Zhruba o týden později televize Sky News Arabia citovala své zdroje, podle nichž Rusko informovalo Sýrii, že jeho podpora bude omezena, protože má „jiné priority“. Zdroj blízký Kremlu zároveň agentuře Bloomberg řekl, že Rusko nemá žádný plán na záchranu režimu al-Asada a Moskva nevidí žádnou perspektivu, že by nějaký vznikl, dokud bude armáda syrského prezidenta nadále opouštět své pozice.
Asadovi se nepodařilo zajistit dostatečnou podporu z Kremlu, obrátil se tak na druhou stranu a poslal Spojeným státům prostřednictvím Spojených arabských emirátů návrh, v němž slíbil, že se vzdá podpory libanonské militantní skupiny Hizballáh výměnou za pomoc při zastavení povstalecké ofenzivy. Prostřednictvím Maďarska se měl obrátit i na zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Pro toho ale není Sýrie prioritou. „Tohle není náš boj,“ napsal v té době na sociální síti X.
Tak nastal Putinův „velkolepý“ útěk ze Sýrie. Vojenští analytici zaznamenali první známky příprav na stažení ruských lodí ze země již 3. prosince. Podle satelitních snímků mohly k 6. prosinci dvě lodě opustit základnu v Tartúsu. Další opustila přístav v neděli. Kromě toho satelitní snímky ukázaly tři dopravní letadla na letecké základně Hmímím, což rovněž naznačovalo přípravy na evakuaci. Informace o stahování Ruska ze Sýrie potvrdila i ukrajinská vojenská rozvědka.
Rychlý pád režimu Bašára al-Asada zaskočil všechny. Sýrie ukázala, jak rychle se mohou změnit zdánlivě jasné a rozhodnuté věci. Asadův pád zřejmě zaskočil i ruské ministerstvo zahraničí. Ještě v sobotu Lavrov označoval povstalce za „teroristy“, v neděli však ruské ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, v němž hovoří o „syrské opozici“.
Asadův pád nepředstavuje jen reputační ránu
Když se před čtvrtstoletím Vladimir Putin dostal k moci v rozvráceném postsovětském Rusku, okamžitě se rozhodl obnovit ruský status světové velmoci. Trvalo to 15 let, ale v té době už Putinovo Rusko oznámilo svůj vojenský zásah do syrské občanské války jako důkaz svého návratu. Návratu síly, se kterou bude muset svět na mezinárodní scéně počítat.
Vojenská intervence Ruska v Sýrii v roce 2015 změnila průběh občanské války v zemi. Kampaň Moskvy, které pomohla udržet Bašára al-Asada u moci, přišla zhruba rok po první ruské invazi na Ukrajinu a anexi ukrajinského poloostrova Krym. Právě tyto intervence Kreml využil jako ukázku své síly a toho, že se může stavět Spojeným státům, NATO a Západu obecně. V Sýrii a na Ukrajině šlo o první velký útok Vladimira Putina na moc a dominanci Západu mimo bývalý sovětský prostor.
Pád režimu Bašára al-Asada ale nyní zasadil velmocenským ambicím Ruska vážnou ránu. Ztráta Sýrie je pro Putina obrovskou fackou v době, kdy má problémy s ruskou ekonomikou a průběhem války na Ukrajině. Rusko sice postupuje na východě země, ale od svých strategických cílů před necelými třemi roky je stále zhruba stejně daleko.
Asadovo svržení nepředstavuje pro Rusko jen reputační ránu. Pravděpodobně jde i o velkou strategickou porážku. V Sýrii se nacházejí dvě významná ruská vojenská zařízení. Prvním je již zmiňovaná letecká základna Hmímím, kde v roce 2017 Putin oznamoval vítězství nad terorismem. Druhým je námořní základna Tartús. Ta je jedinou ruskou námořní základnou v teplých vodách mimo území bývalého Sovětského svazu a poskytuje Moskvě přístup ke Středozemnímu moři.
Právě tyto základny Rusko využívalo k tomu, aby promítlo svoji moc jak do východního Středomoří, tak do širšího regionu Blízkého východu. Základny se staly důležitými uzly pro přesun vojenských dodavatelů do a z Afriky. Je otázkou, zda si Rusko udrží obě základny i po změně režimu v zemi.
Rusko ale v Sýrii získalo i významné ekonomické kontrakty, zejména v sektoru těžby fosfátů, ropy a plynu. Jedním z konkrétních příkladů je smlouva na těžbu fosfátů z dolů v regionu Palmýra, kterou podepsala ruská společnost Strojtransgaz, vlastněná oligarchou Gennadijem Timčenkem, blízkým Kremlu.
Kromě fosfátů se ruské firmy podílejí na těžbě a správě ropných a plynových polí. Tato ekonomická spolupráce je pro Rusko klíčová nejen z hlediska návratnosti vojenských investic v zemi, ale také jako strategický nástroj k upevnění vlivu na Blízkém východě.
Putin stejně jako dva další v zásadě nejdůležitější Asadovi spojenci – Írán a Hizballáh – by možná byli připraveni Asadovi pomoci v jeho nejtemnější hodině. Všichni tři jsou však, mírně řečeno, zaneprázdněni svými vlastními problémy. Írán se po svých raketových útocích na Izrael stále nachází v nebezpečné situaci. Hizballáh je zdecimován. A ruská armáda na Ukrajině operuje na hranici svých možností.
Moskva nevyslala pozemní jednotky na pomoc ani Damašku, který v noci na neděli padl do rukou protiasadovských povstalců. A za svůj neúspěch v Sýrii může Rusko zaplatit vysokou cenu. Pád tamního režimu je velkou ranou pro tvrzení Ruska, že je stále globální mocností, se kterou se musí počítat. Po Putinovu fiasku by se mohli i další aktéři odtrhnout z orbitu Moskvy a začít přehodnocovat své vazby na Kreml.
Padák v barvách ruské trikolory
Pád Bašára al-Asada ale může mít vliv i na budoucnost Evropy a války na Ukrajině. Ta se připravuje na důsledky znovuzvolení Donalda Trumpa, který sliboval, že válku ukončí ještě před svojí inaugurací. To se zatím nestalo, ale imploze Asadova režimu by mohla potenciálně oslabit Putinovu ruku při jednáních o ukončení války.
V době, kdy se povstalci blížili k Damašku, sám Trump ve svém příspěvku na sociálních sítích poukázal na zužující se možnosti Kremlu. „Zdá se, že Rusko kvůli své vázanosti na Ukrajině a tamní ztrátě více než 600 tisíc vojáků není schopno zastavit tento doslova pochod Sýrií, zemí, kterou léta chránilo,“ napsal na sociální síti X Trump.
Putinovy sliby z roku 2017 se nyní zdají prázdné. Možná je ale příliš brzy ho odepisovat. Putin může po pádu svého klienta v Sýrii klást další podmínky a nemusí být ochotný přistoupit na jednání. Může trvat na tom, že je nyní na Západu a Ukrajině, aby změnily svůj postoj. Možná bude méně nakloněn jednání, i když Kreml tvrdí, že byl jednání otevřený vždy, když ho válka na Ukrajině do jisté míry stála Sýrii, což může posílit jeho neochotu ke kompromisům.
Svět už ví, že padák Bašára al-Asada měl barvy ruské trikolory. Se svojí rodinou uprchl do Moskvy, kde získal azyl, o kterém údajně rozhodl právě Vladimir Putin. Asad, jehož režim se po 24 letech v neděli zhroutil, tak dopadl podobně jako bývalý ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. I když ještě před deseti lety si snad Asad ani nepřipouštěl, že by ho mohl čekat stejný osud. „Řekněte Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, že nejsem Janukovyč, nikam neodejdu,“ hlásal na schůzce s ruským velvyslancem.
