Šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr se ve své knize Češi mezi pravdou a lží věnuje některým národním mýtům. Mezi nimi je i adorace husitů. Přinášíme ukázku z knihy věnovanou právě husitství. Knihu Pavla Šafra si můžete objednávat na e-shopu FORUM.
Legenda o slavných vítězstvích husitských Čechů nad německými křižáky živila český nacionalismus zhruba od poloviny 19. století, přispěla k převládající hrdinské ideologii první republiky a nakonec nasytila ideologii režimu KSČ. Tato agresivní a vládnoucí ideologie pak při oslavě husitství dovedně spojila protiněmeckou zášť s protikatolickou nenávistí, čímž podpořila proruské a ateistické směřování režimu. Tyto destruktivní emoce pak korunovala předstíráním, že husité byli vlastně předchůdci komunistů, kteří usilovali o rovnost a beztřídní společnost. K takovému obrazu bylo potřeba historický obraz silně zjednodušit a zmanipulovat. Byl téměř zakryt fakt, že šlo o vypjatě náboženské hnutí, jehož základní charakteristikou bylo očekávání druhého příchodu Krista (v teologickém jazyce parusie), který se měl zjevit přímo zde, v Čechách, a skrze Čechy měla lidstvo potkat spása a konečné vítězství Dobra nad Zlem. O tom se ve školách za socialismu téměř mlčelo – místo toho jsme poslouchali nesmysly o třídním boji.
Stejně tak byla zamlčena národnostní rozmanitost na obou stranách sporu. Mezi křižáky bychom našli vedle Němců i mnoho Francouzů, Holanďanů, Uhrů i třeba Španělů. Husitství bylo jistě českým fenoménem, ale i mezi husity bylo lze najít německy mluvící jednotlivce nebo třeba Angličana Petra Payna.
Třetí falsifikace se týkala preferovaných stran sporu. Nacionalisté i komunisté upřednostňovali vždy radikální husity, zejména tábority a Žižkovy sirotky. To byli podle nich hrdinové a praví Češi. Přitom zastavení rozvratu země po krvavém běsnění umožnilo naopak vítězství umírněných husitů ve spolupráci s katolíky.
Dnešní boží bojovníci
Jestli husitské náboženské války mohou poskytnout tolik ideových živin nacionalismu a ideologii komunistického režimu, je to první signál, že bychom se měli mít před husitstvím na pozoru. Když pak vidíme prezidenta Miloše Zemana, jak vstupuje do Vladislavského sálu Pražského hradu za znění tónů husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci, něco tu od základu nehraje. Nikdo si vážně nemyslí, že je Miloš Zeman boží bojovník. Melodii tohoto chorálu měl mimochodem nastavenou na svém mobilním telefonu i plukovník Robert Šlachta, někdejší velitel speciální jednotky policie, která svrhla svojí divadelní akcí legální vládu středopravicové koalice.
Troufám si říci, že jen málokterý současný český „boží bojovník“, který se hlásí k husitskému odkazu, věří v Boha. Husitské převleky na sebe berou obvykle osoby a akce, z nichž neplyne nic dobrého pro moderní uspořádání veřejných věcí a pro koncept liberálně-demokratické společnosti. Jedná se o anachronickou a dětinsky romantickou iluzi národovců a často výrazně socialisticky orientovaných Čechů, kterým imponuje protievropský vzdor a radikální revoluční mentalita, ovšem nikoli samotný obsah Božího zákona a vášnivé články husitské eschatologické víry. Netuší, že by je historičtí husité, k nimž vzhlížejí, nejspíš upálili, utopili nebo pověsili pro neznabožství a bezvěrectví.
Následující řádky nejsou zevrubným pojednáním o českých náboženských válkách z 15. století. Jde jen o několik poznámek k tématům, které se vztahují ke dnešním národním legendám a mýtům, jež podporují v současné české společnosti tendence uzavírat se do národních mindráků.
Děsivé důsledky zavádění „Božího zákona“
V malé středočeské vesnici Klášterní Skalice, která se nachází necelé čtyři kilometry od městečka Kouřim, najdeme kousek od silnice a pár kroků od zpustlého zámku masívní, deset metrů vysoký sloup gotické katedrály. Zdivo nás překvapí složitou a přesnou geometrií bohatě profilovaného dříku a vy cítíte dotek velké kultury. Když ale z katedrály zbude jeden masivní sloup a pak už jen poblíž pár smutných zbytečků gotických zdí, neurčitě si představíte další sloupy, další zdi, představíte si nahoře lomené oblouky a žebrovou klenbu. Víte, že jste na místě někdejší katastrofy, jež postihla vznešenou a krásnou stavbu a s ní i nepochybně celou komunitu, která se sdružovala kolem posvátného prostoru.
Základní kámen k cisterciáckému opatství v Klášterní Skalici položil osobně římský císař a český král Karel IV. a jednalo se o nejvýznamnější stavební počin lucemburského období ve venkovském mimopražském prostředí tehdejších Čech. Dost možná měl být tento pětilodní chrám Milostné Panny Marie, jehož sloupy byly vysoké 30 metrů, vůbec tou největší stavbou království. Tomu odpovídá i skutečnost, že přiléhající klášter byl disponován pro padesát mnichů a měl veliký refektář, skriptorium a rajský dvůr. Na stavbu chrámu byli povoláni stavebníci od katedrály svatého Víta neboli ze slavné hutě Matyáše z Arrasu.
Dne 18. dubna 1421 byly chrám a celý areál opatství zničeny husity. Cisterciáci, kteří zde byli pobíjeni, patřili k nejušlechtilejším lidem své doby. Věnovali se rozvoji hospodářství, například pěstování vína, a opisování knih. Z cisterciáckých knižních dílen vycházely v Evropě jedny z nejkrásnějších rukopisů.
Podobný osud jako Klášterní Skalici potkal desítky dalších klášterů. Jako první byl už v roce 1419 zničen klášter kartuziánů na dnešním pražském Smíchově, který byl založen Janem Lucemburským a představoval další příklad lucemburské gotiky. Radikalizovaní pražští husité, které zfanatizoval svými kázáními někdejší premonstrát Jan Želivský, sekyrami rozštípali obrazy a sochy, pak snědli a vypili zásoby ze sklepů, a nakonec klášter vypálili.
Následně se Čechami (a částečně i Moravou) převalila vlna naprosto nesmyslného fanatického ničení a vraždění, při níž propadly zkáze nenahraditelné umělecké poklady. Celkově bylo podle Pekaře zničeno na 170 klášterů a dále se mluví až o stovkách zlikvidovaných kostelů a dalších církevních budov a tisících pobitých lidí. Husité kupříkladu vyvraždili a upálili mnichy v sedleckém klášteře u Kutné Hory, spálili knihovnu a vyhnali mnichy v Hradišti u Mladé Boleslavi, vypálili klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a tamní cisterciáky pověsili na stromech. Zničili překrásný a tajemný benediktinský klášter Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově, jehož skromné zbytky zůstaly jako memento na vltavském ostrůvku svatého Kiliána u Davle. Vypálili kláštery v Milevsku, v Louňovicích, v Nepomuku. Mohli bychom pokračovat a byl by to dlouhý seznam. Smutné zbytky gotického chrámu, jehož devastaci zahájili husité a o dvě století později dokončila švédská armáda, najdeme třeba v Benešově u Prahy. Zde husité vypálili spolu s klášterem minoritů rovnou i celé město.
Toto dílo zkázy spatřil na vlastní oči církevní diplomat, renesanční učenec a pozdější papež Pius II., známý pod svým jménem Eneáš Silvius Piccolomini, který vydal děsivé svědectví o husitském řádění ve své slavné Kronice české, z níž pak celá vzdělaná Evropa po následující staletí čerpala informace jak o Češích, tak i o husitských bouřích. Je přitom zajímavé, že Eneáš zároveň provokoval své italské čtenáře i líčením ctností, na které u Čechů včetně husitů narazil, totiž rozšířenou četbu Písma a intenzívní zbožnost českých žen. I proto si později čeští utrakvisté Eneášovu Kroniku přeložili do češtiny.
Obzvláště tragický osud potkal cisterciácké opatství na Zbraslavi, které neslo vznešený název Aula Regia, tedy královská síň. Husité klášter vydrancovali a vypálili, ze sklepů ukradli víno a pivo a opilí se pustili do hanobení královského pohřebiště. Kroniky zaznamenaly, jak husité vytáhli tělo nedávno zemřelého krále Václava IV. z rakve, nosili je ověnčené senem, napájeli mrtvá ústa pivem a křepčili.
Když se podíváme na průměrné internetové debaty současných Čechů na téma husitství, vždy narazíme na ideologický nános, který po sobě zanechalo socialistické školství. Dozvíme se, jak církev utlačovala prostý lid, jak kláštery a kapituly přetékaly bohatstvím na úkor obyvatelstva. Dokonce můžeme najít i zcela bizarní zdůvodnění husitských zvěrstev, jako jsou například informace o zrůdném chování mnichů vyčtené z románu Umberta Eca Jméno růže. Lidem uniká, že čtou detektivku, a mají tendenci z ní vyvozovat vážné paušalizující soudy.
Kláštery, o nichž tu byla řeč, zakládali zejména přemyslovští a lucemburští králové, případně vysocí velmožové, jakými byli třeba jihočeští Rožmberkové. Smysl těchto fundací tkvěl vedle ryze křesťanského zbožného činu také v podpoře ekonomického a obecně kulturního rozvoje. Každý z těchto klášterů byl svázán nepřetržitými kontakty se sítí klášterů po celé Evropě a zvláště silné byly kontakty nejen na dnešní Německo, ale i na Francii a Itálii. Skrze kláštery proudily do Českého království hospodářské a kulturní inovace, antické písemnictví i moderní a reformní myšlenky. Dojem, že většina řádových bratrů a sester se oddávala požitkům a hromadění majetku, je zcela lživý. Naopak morální excesy řádových duchovních byly předmětem horlivé debaty uvnitř církve a máme doložené snahy je postihovat. Záznamy ale ukazují, že problematičtější byla spíše morálka vesnického kněžstva.
Husité se zdaleka nevybíjeli jen na církevních statcích. Jejich plenění podlehl i královský palác na slavném Vyšehradě. Prapůvodní knížecí a královský hrad se z husitského řádění prakticky již nevzpamatoval.
Celková škoda, kterou husitské války přinesly, je naprosto děsivá. Husitskému řádění kupříkladu podlehla řada nedocenitelných památek románské a gotické architektury po českém venkově, zničeny byly sochy a rukopisy. Řada měst zpustla, část katolického obyvatelstva emigrovala, České království bylo husitskými válkami vrženo v čase nazpět a zchudlo. Navíc se vzdálilo modernizačním trendům, jež se právě v této době naplno rozvinuly v italských a vlámských městech a postupovaly pak Francií i německými oblastmi Svaté říše římské. Husitství zdevastovalo velkou část gigantického dědictví posledních Přemyslovců a zejména Karla IV. Lucemburského, který učinil z Prahy rezidenční císařské město.
Chcete si přečíst celý text? Najdete jej v knize Češi mezi pravdou a lží. Objednávejte ZDE!
