Archanděl (ilustrační foto) FOTO: Sant'Angelo in Formis / Public domain / Wikimedia Commons
FOTO: Sant'Angelo in Formis / Public domain / Wikimedia Commons
Pokračujeme v líčení jednoho z největších společenských skandálů druhé poloviny 19. století. Stál za ním spiritismus, který se krátce předtím objevil v Evropě. V Praze se stal na pomezí padesátých a šedesátých let zástěrkou pro krádež hotovosti i cenných papírů z pokladen českých šlechticů.
Deset let trvaly spiritistické seance na Malé Straně. Po celou dobu se jich účastnili i oba kněží. Spoluzakladatel a duchovní rádce kláštera boromejek pod Petřínem Hermann Dichtl se mezi přáteli netajil tím, že považuje projevy obou somnambulek, zejména pak Louisy Hallerové, za něco vyššího, neobyčejného a vskutku nadpřirozeného. „Pokud je svatá církev sama za zázrak neprohlásí, on sám to udělat nemůže,“ vysvětloval Dichtl. „Co se však jeho týče, má za to, že výjevy, jichž byl svědkem, mají všecky známky, aby za zázračné mohly být považovány.“
Druhý z kněží, v roce 1864 devětatřicetiletý Antonín Peroutka, člověk svrchovaně poctivý a vůbec seriózní, zorganizoval dokonce v Zrcadlovém sále Klementina uzavřenou mši, jíž se účastnili pouze spiritisté a jejich rodinní příslušníci. Oba kněží při ní podle pozdějších svědectví před somnambulkami poklekli a nechali si „klásti ruce na hlavu na způsob požehnání“.
Jen v jednom se nemohli oba preláti shodnout. Skeptičtější Peroutka tvrdil, že jméno archanděla nedává v hebrejštině žádný smysl. Naproti tomu císařský zpovědník Dichtl byl toho názoru, že jméno Nael má v hebrejštině stejně zřetelný význam jako jména jiných archandělů Gabriela nebo Rafaela a znamená „líbeznost boží“, tedy „ten, kdo je Bohu obzvlášť milý“.
V každém případě právě přítomnost obou kněží byla tím, co povyšovalo počínání spiritistického kroužku kolem doktora Horsta nad běžné šarlatánství. Alespoň prozatím.
Obří krádež
Až potud totiž připomínaly schůzky pražských spiritistů možná bizarní, nikoli však zlovolné nebo dokonce zločinné počínání. Vše se změnilo v dubnu 1864, kdy se u dveří Kolowratského paláce na Ovocném trhu objevil zkušený pražský advokát JUDr. Karel Hellminger. V ruce držel pověření k revizi veškerých finančních záležitostí hraběte Kolowrata.
Záhy se ukázalo, že spiritistické seance pořádané po celou dekádu Franzem Horstem byly ve skutečnosti jen zástěrkou k obří zpronevěře. Ano, že předstírané blouznění obou somnambulek – Louisy Hallerové a Terezie Spannbauerové – sloužilo pouze k vylákání peněz na správci kolowratského majetku Josefu Kieslovi.
Během deseti let odevzdal svého času zámožný Kiesel domnělému magnetizéru, a jak byl správce přesvědčen i budoucímu mesiáši a zachránci lidstva MUDr. Horstovi, nejen všechny své úspory (dohromady 15 tisíc zlatých), ale také každý svůj plat, takže tento společensky vysoce postavený muž neměl nakonec ani na to, aby důstojně ošatil své dvě děti. Ani u toho však neskončil a pod vlivem proroctví obou somnambulek zpronevěřil postupně z pokladen rodin Kolowratů a Lützowů hotovost, obligace a další cenné papíry v hodnotě více než 130 tisíc zlatých.
Kiesel, jenž byl známý jako poctivý a zásadový muž, si přitom dobře uvědomoval, že se dopouští krádeže a sám si nejednou před spiritisty (ostatní příbuzné a známé, kteří ho od jeho záliby zrazovali, dávno opustil) na svůj uděl stěžoval. Ano, proč právě jeho Bůh zkouší tak krutým způsobem?!
V takových chvílích přicházela obvykle věštba či vidění jedné ze somnambulek, která nebohého správce v jeho víře utvrdila. Jednou tak Terezie Spannbauerová, coby svatá Anna, v somnambulním spánku prohlásila: „Josefe, neopouštěj mého bratra France.“
„Ale já už nemohu činiti více,“ namítal zoufale Kiesel.
„Věříš-li, pak musíš!“
„Ale jak zaplatím dlužné peníze?“
„Jsi pod ochranou boží, protože vše, co pro France činíš, konáš v záležitosti boží. Věř mi, nic se ti nestane. Nebereš peníze pro sebe a Pán vše zaplatí.“
V případě, že byl Kiesel obzvlášť zviklán, archanděl Nael prostřednictvím somnambulek zahrozil: „Zradíš-li, proti domu tvému zvedne se bouře. Setrváš-li, stane se tato bouře počátkem tvých radostí. Ostatní koukol bude touto bouři vypleněn.“
A tak Kiesel platil a platil. Až do chvíle, kdy si hrabě Kolowrat všiml nesrovnalostí na svých účtech a vyslal Karla Hallmingera, aby vše prověřil.
Soud a obhajoba magnetismu
Jednání soudu, který zasedl začátkem května 1866 bylo neveřejné. Na lavici obžalovaných se ocitli MUDr. Franz Horst jako hlavní organizátor celé skupiny, Louisa Hallerová a Terezie Spannbauerová, které měly podle žalobce předstírat somnambulní spánek, Karel Haas, který o skutečném účelu i pozadí zinscenovaných seancí věděl a pomáhal vše organizovat, a konečně i Josef Kiesel, jenž nákladný život doktora Horsta z cizích peněz po deset let financoval. Od počátku bylo přitom jasné, že poslední z jmenovaných je považován nejen za viníka, nýbrž také, přinejmenším morálně, za oběť, protože ve schopnosti Horsta a jeho somnambulek až fanaticky věřil.
Na počátku jednání bylo také čteno dobrozdání pražské lékařské fakulty. Josefa Kiesla označilo za duševně zdravého. Přesto „jest významné, že má jistou náklonnost k mystickým reflexím (lépe hloubání) a že všem událostem, jež se k jeho osobě vztahují, přikládá vždy zázračné původy a spojuje je s kromobyčejnými událostmi.“
Sám Kiesel vystoupil před soudem s obsáhlou obhajobou – nikoli svojí, ale své víry v existenci spojení se zádušním světem, respektive v možnost boží komunikace prostřednictvím lidí, ale i přírodnin (včetně dřevěného stolu), jak ji odvozoval od událostí popisovaných ve Starém i Novém zákoně.
Ve výjimečné schopnosti doktora Horsta, respektive věštecké dispozice obou somnambulek věřil nezvratně i nyní, když vyšla celá pravda o spiritistických seancích najevo. Svou řeč předal hrdě novinářům, zůstala tak zachována do dnešních dnů. Vybíráme z ní: „Lze viděti nekonečnou milost a milosrdenství boží k nám lidem, že můžeme vlastní vůlí a bohumilým životem ve spojení ducha se svým tělem do neznámých posud a tajuplných končin říše ducha, z níž i duch náš pochází, pomocí životního magnetismu vniknouti. Abych mluvil srozumitelněji: můžeme tam vniknout soustředěnou v nás silou galvano-elektro-magnetickou a milostí boží, jakož i pomocí somnambuly. Z tohoto vysvitá možnost a pochopitelnost toho, předně duchem svým bezprostředně s bohem, svým stvořitelem, se spojití, avšak za druhé svou duší a svým duchem do neznámé říše duchů na onom světe, pod vedením lékaře, životního magnetismu znalého, vniknouti, jakož i konečné za třetí, že duchem, duší a tělem, spojenými v přírodních silách říše zvířat, rostlin a nerostů, pomocí magnetismu elektriky a galvanismu viditelným a hmatným způsobem zkoumati můžeme.“
Svou promluvu zakončil Kiesel slovy adresovanými celé společnosti: „Učte se a poznávejte sílu duševního magnetismu co jediného možného prostředku léčebného v případech stísněnosti ducha a chorob duše a budete zajisté zbaveni starosti, abyste blázince stavěti musili.“
Rozsudek padl u zemského trestního soudu 14. května 1866. Horst, Hallerová, Spannbauerová a Haas byli shledáni vinnými ze zločinu podvodu, Kiesel ze zločinu zpronevěry, a odsouzeni – Franz Horst k těžkému žaláři na sedm let, AIoisie Hallerová k těžkému žaláři na čtyři roky, Horstova sestra Terezie Spannbauerova k těžkému žaláři na dva roky, Karel Haas k těžkému žaláři na šest let. V případě Josefa Kiesla přihlédl soud k polehčujícím okolnostem a odsoudil ho do těžkého žaláře na dva roky, zároveň ale také k náhradě 85 419 zlatých a 82 krejcarů do pokladny hraběte Kolowrata a 27 761 zlatých a 10 krejcarů do pokladny hraběte Lützowa.
Věda nezná odpovědi
Čtení rozsudku a jeho zdůvodnění zabralo dlouhé dvě hodiny. Z dnešního pohledu je zajímavé, že soud neoznačil komunikaci s duchy zemřelých, či vyššími bytostmi, a to jak prostřednictvím „magnetického spánku“, tak „stolopohybu“, za a priori nemožnou a podvodnou. Ve svém zdůvodnění doslova prohlásil: „Vědeckou cestou nelze tu dojíti k cíli, jelikož akta vědecká o věcech těchto nejsou ještě ukončena a dostatečné rozluštění není posud rozhodnuto. Krom toho jsou tu také zjevy,které lidskému rozhodnutí se vyhýbají. Tolik je ale jisto, že nelze dovolovat, aby podobné zjevy, okterých je zde řeč, k zločinu sváděly beztrestně a že soudby chybil, kdyby obžalované v podobném případu chtěl stopovati na dráhu zázraků a divů. Proto odepřel také soud zkoušky, anto není možno připustit, že by divuplné zjevy libovolné vyvolávati se daly. Úkolem soudu bylo, aby jednání obžalovaných vyšetřil potud, pokud ono je trestné a pokud si obžalovaníbyli jednání svého v tomto ohledu vědomi.“
V podobné logice se soud vyrovnal s argumentem obhájců obou somnambulek Hallereové a Spannbauerové. Neřešil, zda šlo v jejich případě o vědomý podvod a „magnetický spánek“ jen předstíraly, či skutečně do stavu změněné mysli upadaly a nevěděly, co mluví. „Vzhledem k Spannbauerové a Hallerové nemohl soud bráti ohled na výpovědi jejich, že vše co mluvily a dělaly, dělo se ve spánku magnetickém, bez jejich úplného vědomí, poněvadž i mimoto o tom slyšely a věděly, co se ve zmíněném spánku mluvilo, jakož i o všech poměrech ostatních vědomost míti musely, což z vyšetřování dostatečně vysvítá“.
V případě nebohého Kiesla „uvážil soud nadobyčejnou náklonnost k náboženskému a mystickému blouznění, kteréž svědčí o jakési mdlosti rozumu a v jistém směru slabé mysli, nicméně nenalezl zákonných podmínek, aby mohl předpokládati, že Kiesl trpí na fixní idey, nebo že jednání jeho plynulo nutně z jakési pomatenosti mysli, která by mu nedovolovala, aby si činů svých byl vědom“. Trest dvou let vězení tomu odpovídal.
Další osudy
Byli tu však další dva pravidelní účastníci spiritistických setkání – oba duchovní, c.k. dvorní kaplan a zpovědník Ferdinanda I. Dobrotivého Hermann Dichtl a c.k. profesor náboženství na Staroměstském gymnáziu v Praze Antonín Peroutka.
Oba kněží patřili mezi oklamané. Zároveň bylo nepochybné, že svou přítomností a důvěrou ve spirituální, či dokonce božskou podstatu jevů, jichž byli po deset let svědky, jsou za přesvědčení správce Kiesla, že archanděl Nael je skutečným poslem Hospodina, jehož příkazy je třeba plnit, přinejmenším morálně zodpovědní.
Ostatně, jak vyšlo před soudem najevo, nebyl to Franz Horst, ale Hermann Dichtl, kdo zavedl na Malé Straně „stolopohyb“. Vzdělaný kněz musel být obeznámen s prvními zprávami o průběhu seancí, jak se odehrávaly ve Spojených státech na přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století (poprvé je provozování praktického spiritismu doloženo v roce 1847 na farmě rodiny Foxových v Hydesvillu). Později znal jistě i práce nejznámějšího propagátora spiritismu na evropském kontinentu – Francouze Allana Kardeca (vlastním jménem Hippolyta Léona Denizarda Rivaila). Jenže ty vznikly až po roce 1854, tedy v době, kdy už malostranská skupina kolem Horsta pořádala svá sezení. Zásadní Knihu duchů (Le Livre des Esprits) vydal Kardec dokonce až v roce 1857. Dá se tedy říci, že pražští spiritisté patřili v evropském měřítku mezi průkopníky nového mystického učení.
Hermann Dichtl byl přesvědčen, že je svědkem mimořádného jevu, jenž by „obstál při církevní zkoušce coby zjevení Boží“. Uvěřil také, když archanděl Nael prostřednictvím stolku shromážděným spiritistům oznámil, že MUDr. Horst bude léčit epilepsií sužovaného císaře Ferdinanda Dobrotivého. Tak se z něj stane bohatý muž a všechny dluhy splatí.
Podobně k celé věci přistupoval profesor Staroměstského gymnázia Antonín Peroutka. Také on uvěřil v existenci magnetického ducha -archanděla Naela, jenž je prostředníkem a poslem Božím. Dvakrát týdně vyučoval Horstovi děti náboženství a zejména – světil zmíněnou mši v Zrcadlové kapli Klementina, kam měl volný přístup, protože kaple sloužila školním mším.
Byl tu však háček. Oba kněží, podobně jako somnambulky, věděli, že správce šlechtického majetku Josef Kiesel nosí do malostranského bytu další a další peníze, či cenné papíry, které Horst utrácí (ostatně, i za jejich pohoštění), a mohli se snadno dovtípit, že takové částky jsou nad správcovy možnosti. Považovali to prý za „akt přátelství a lásky“.
Oba kněží se nakonec trestnímu stíhání vyhnuli. Hermann Dichtl byl přesto zbaven funkce dvorního kaplana a císařova zpovědníka, následoval zákaz veřejného působení. Uchýlil se ke klášteru Boromejek pod Petřínem, u kterého působil jako zpovědník. Zemřel v dubnu 1887 ve věku 85 let.
Antonín Peroutka byl v roce 1865, tedy poté, co skandál propukl, jmenován děkanem v Kamenici nad Lipou nedaleko Pelhřimova. Fakticky se to rovnalo vyhnanství. Působil tu až do svého odchodu na odpočinek v roce 1902. Jeho žádosti o návrat do Prahy nebyly vyslyšeny.
Josef Kiesel žil po svém propuštění na Malé Straně, v dnešní Hellichově ulici. Zemřel v březnu 1871. Bylo mu pouhých šedesát let.
O dalším životě hlavního obžalovaného Franze Horsta, či osudech jeho sestry Terezie Spannbauerové, jejího syna Karla Haase a služky Louisy Hallerové nevíme v podstatě nic.
Půl milionu spiritistů
Spiritismus, označovaný též jako duchověrectví, se na území Českého království rozšířil s nebývalou silou v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. Vznikaly spiritistické časopisy (Posel záhrobní, Hvězda záhrobní), vycházely četné překlady Kardecových spisů, kroužky spiritistů bylo možné najít v kavárnách. Zvlášť oblíbený byl spiritismus mezi studenty lačnícími po všem tajemném. Průběh takových seancí, jak je prožíval na počátku dvacátého století se svými spolužáky z gymnázia ve Štěpánské ulici, popsal pražský židovsko-německý spisovatel Franz Werfel v povídce Sjezd abiturientů.
„Nám však za takových večerů bušilo srdce až k puknutí. Ledová hrůza sídlila v každém temném pokoji, v každém stínu od nábytku. S hlavami těžkými a se svěděním v zádech, jak nám vibrovaly nervy až v míše, jsme se těsně sesedli a diskutovali o Du Prelových naukách nebo o Aksakovově animistické teorii, že po Zemi se volně pohybují dosud žijící duchovní jsoucna. To jsme uslyšeli klepání ve stěně vedlejší místnosti. S výkřikem jsem se chytili jeden druhého.“
Zvláštní podoby a hlavně významu nabyl spiritismus v lidových vrstvách, zejména pak v jižních a východních Čechách (České Budějovice, Hradec Králové, Nové Paka, celé Podkrkonoší), kde chudí spiritisté zakládaly celé „sbory“ a nové, hluboce mystické učení utvářelo ucelenou doktrínu, v podstatě nové náboženství vystavěné na křesťanských základech. Hlásalo morální očistu, sebezdokonalení, zahrnovalo dokonce i imperativ abstinence nebo vegetariánství. Celkový počet spiritistů odhadoval T.G. Masaryk na dvě stě až tři sta tisíc.
Rozkvět spiritismu pokračoval i po vzniku republiky v roce 1918. Počet těch, kteří věřili na existenci duchů a možnou komunikaci s nimi dosahoval podle některých odhadů až půl milionu. Konec spiritismu v Čechách a na Moravě pak znamenala druhá světová válka a nacistická okupace. Spiritistické spolky a sbory byly rozpuštěny, pořádání seancí zakázáno.
Po druhé světové válce se činnost spiritistických spolků již nepodařilo obnovit a následný komunistický režim odsoudil s výsměchem jakékoli nad-racionální úvahy vzdorující primitivnímu materialismu, bez ohledu na ideál, o který usilují, do oblasti zaostalého tmářství, jehož cílem je odvést pracující lid od sociální podstaty všech problémů. Dnes přežívá spiritismus snad jen jako večerní zábava, jakási společenská taškařice nebo dětská hra. Možná ani to ne.
Dan Hrubý je autorem knižního cyklu Pražské příběhy.
