Zabití generála Kásima Sulejmáního, velitele v zahraničí působící odnože Revolučních gard, je prozatímním vrcholem dlouhodobé a v poslední době zrychlující eskalace konfliktu mezi USA a Íránem. Ten se rozhořel poté, co americký prezident Donald Trump jednostranně vypověděl smlouvu o íránském jaderném programu (o sílícím nepřátelství jsme psali zde). Zřejmě pod vlivem republikánských jestřábů se prezident rozhodl, že americkým cílem musí být omezení velmocenských ambic Íránu. Ty nejsou v regionu nijak malé a Sulejmání v nich hrál klíčovou roli. Právě on byl totiž architektem a i vykonavatelem strategie zástupných válek, které probíhají v Sýrii, Libanonu, Iráku a Jemenu. Islámská republika je minimálně spoluzodpovědná za utrpení tisíců civilistů, které jsou těmito konflikty zasaženy.  Jeho smrt ale regionální ambice Íránu ani jeho účast v těchto ozbrojených střetech neukončí. Povede ale k válce mezi USA a Íránem?

Samotné provedení operace je více než problematické. Sulejmání sice nebyl žádná nevinná oběť, ale odstranit jej raketovým útokem na mezinárodním letišti suverénního státu byl způsob, jaký nemohl nevyvolat prudkou reakci. Je otázka, zda Irák nadále bude tolerovat přítomnost amerických jednotek na svém území. Pokud by se země rozhodla opravdu všechny americké vojáky vyhnat, byla by to pro Spojené státy strategická prohra. Buď si to prezident neuvědomil, nebo počítal s tím, že by k tomu dříve nebo později došlo.

Dalším nepříjemným aspektem pak je to, že o útoku nebyli předem zpraveni všichni členové tzv. osmičky, kterou tvoří představitelé obou stran v americkém Kongresu a předsedové důležitých sněmovních a senátních výborů pro bezpečnost a zahraniční politiku. Přesto, že zákon jejich informování v takových případech krom výjimečných situací nařizuje, Trump se rozhodl demokratickým politikům z této skupiny neříci nic. Tento postup už si vyzkoušel při vojenské operaci proti Bagdádímu.

Jenže zatímco tehdy šlo o krok, který by představitelé Kongresu s největší pravděpodobností posvětili, a prezidentův postup působil jen jako dětinská msta jeho protivníkům, v případě Sulejmáního není vyloučeno, že by se prezident setkal s výhradami. Pravomoci v oblasti zahraniční politiky a vedení války jsou v americkém politickém systému rozdělené mezi moc výkonnou a zákonodárnou. Od roku 1973 platí zákon o válečných pravomocech (War Powers Resolution), který má zajišťovat kontrolu exekutivy ze strany legislativy. Tím má předcházet neuváženým angažmá v zahraničí. Prezidentův postup tak nahlodává základní předpoklad stability zahraniční politiky státu.

Podstatnou otázkou je, co tímto krokem prezident sleduje. V podstatě celý minulý rok se zdálo, že Amerika na íránské provokace odpovídat nebude. Ať už šlo o útok na tankery v Hormuzském průplavu, sestřelení amerického dronu nebo útok na saúdská ropná zařízení, americký prezident nikdy žádnou odvetu neschválil. Ta přišla až v prosinci v reakci na ostřelování americké vojenské základny, při němž přišel o život americký občan. Jako odvetu nařídil bombardování šíitských milic Katajb Hizballáh, které se k útoku přihlásily. Jejich členové pak napadli a částečně vypálili americkou ambasádu v Bagdádu. Při útoku na Sulejmáního zemřel i velitel těchto milic Abu Mahdi al-Muhandis.

Eskalace v posledním půl roce tak jde jednoznačně na vrub Íránu, a nikoliv Spojených států, které naopak prokázaly velikou zdrženlivost. Potíž je ale v tom, že tato zdrženlivost přišla až po velice agresivních, byť nenásilných krocích následujících vypovězení dohody o íránském atomovém programu. Americká politika je totiž především nečitelná a nahodilá. Prezident vypověděl smlouvu, kterou Írán dodržoval, zjevně ve snaze omezit jeho regionální velmocenské ambice. Vystupňoval ekonomický tlak, ale zároveň svými podmínkami už pro pouhé obnovení jednání v podstatě znemožnil diplomatické řešení. Írán by musel v podstatě kapitulovat v souboji se Saúdskou Arábií bez toho, aniž by za to cokoliv získal. Diplomatická cesta tak byla zablokovaná a po té silové se prezidentovi, který svým voličům sliboval konec zbytečných válek na Blízkém a Středním východě, vydat zjevně nechtěl.

Bolest jeho politiky vůči Islámské republice je především v tom, že její ambice neodpovídají prostředkům, které je ochoten na jejich dosažení nasadit. Zabití Sulejmáního, který byl doma v Íránu jako jeden z mála představitelů režimu populární, pak bude znamenat jen zvýšení nacionalismu a podpory pro ajatolláhy v souboji s USA v době, kdy čelil další silné vlně protestů. Dražší ropa, která bude zřejmě také jedním z důsledků sílící konfrontace, pak může pomoci Íránu, ale naopak poškodit ekonomiky USA i evropských zemí v době, kdy se svět obává ekonomického zpomalení. Pokud prezident nemá promyšlenou strategii, jak těmto negativním důsledkům čelit, pak bylo zabití Sulejmáního spíš střelou do vlastní nohy.