„Omezení odhaluje skrytá bohatství,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 evangelický farář Pavel Klinecký. Pětašedesátiletý teolog je známý také jako moderátor pořadu České televize Uchem jehly. Celý život působil v Praze, nyní poslední čtyři roky na severu Čech v městečku Třebenice. Podobně jako řada jiných farářů nyní rozesílá svým farníkům domácí bohoslužby včetně zvukového záznamu, které doma připravuje se svou manželkou. Ve svém domácím studiu také zaznamenává a rozesílá nahrávky varhanních doprovodů.

Jak vládní opatření okolo COVID-19 zasáhla do chodu vašeho farního sboru? Zaslechl jsem, že jste přešel na elektronická kázání.

Zasáhlo nás to jako všechny: nemůžeme se scházet. Život evangelické komunity ve své normální podobě je paralyzován. Chápeme, že to bylo nutné, i když to bolí.

Ale ukázalo se takřka přes noc, kolik síly a tvořivosti mezi lidmi je, v Českobratrské evangelické církvi jako všude. Šijeme roušky, pomáháme si nakupovat. V různých farnostech vznikly různé iniciativy podle potřeby. Spojují se různé komunity, spolky, dobrovolní hasiči, městští strážníci. Všichni dělají, co mohou, umějí a co je potřeba.

Evangeličtí faráři do toho přispěli po svém: začali psát, natáčet a vysílat kázání tištěná, audio i video, bohoslužby, biblické výklady, nadějná slova na každý den. Rozběhla se pastorační pomoc po telefonu i mailu. Všichni spolupracují, nikdo si nehraje na svém písečku, nedělá si reklamu. Manželka šije roušky, už jich má na kontě mnoho set, ale celkem jich třebenické ženy ušily tisíce. Starostka ji i další ženy zásobuje materiálem, pokud některé dojdou vlastní zásoby, strážník Tomáš vše rozváží a zásobuje sousedy, nemocnice, domovy pro seniory i pro děti. Farář opravuje šicí stroj, poskytuje „logistiku“. Když farář slyšel, že někteří propadají panice a beznaději, nabídl telefonní a mailovou pomoc a za chvíli už nabídku hlásil místní rozhlas.

A protože umím trochu na varhany, pořizuji nahrávky varhanních doprovodů písní k bohoslužbám. Nahrávky visí na webu a ostatní si mohou doma zpívat, když sami neumějí hrát a zpívat chtějí. Za deset dnů skoro sto padesát kousků – to jde, ne? Však denně deset hodin u nástroje a u mixpultu! Členové sboru dostávají každou neděli tištěný program domácích bohoslužeb i zvukovou nahrávku.

Ale to hlavní: modlím se. Lidé i tohle od faráře čekají. Někteří se sami modlit neumějí. A já věřím na ohromnou moc modlitby! Třeba jen beze slov, jako když se postavíte před krále, on do vás vidí, zná vaše radosti i bolesti. A vy víte o něm a víte, že on ví o vás. Také prosím za všechny lidi, za staré, nemocné, umírající, za ty, kteří mají strach. Za vládu i za prezidenta, aby byli moudří.

Byli dosud premiér a prezident moudří?

To ukáže budoucnost v řádu měsíců i let. Nakolik zůstane zachována demokracie, bude dokončeno spravedlivé posouzení „předkrizových“ kauz, jak moc nebo málo byla nebo nebyla krize zneužita k osobním či stranickým cílům, nakolik odoláme pokusům o erozi evropské jednoty. Nakolik vláda pomůže nastartovat obnovu hospodářství. Nakolik bude myslet na ty nejpotřebnější. Nakolik bude umět přiznat pochybení. Chybovat je lidské. Přiznat chyby ještě lidštější.

Lidé jsou v současné době pod velkým psychickým tlakem, mají strach, obavy. Kontaktují vás častěji s žádostí o pomoc a radu?

Někteří telefonem, někteří mailem. Někteří známí, občas někdo neznámý. S některými udržuji pravidelný kontakt: voláme si, píšeme. Není to krizová intervence, spíš podpora dobrou náladou a obrana proti samotě.

Co byste lidem v současné situaci poradil? Jak přečkat toto kritické období?

Kdo jsem já, abych radil? Rádců je mnoho, dobrých i špatných. Každý ať si vybere. Já jsem si vybral Tomáše Halíka, ten už léta ví, co je porozumění pro každého i pro život jako takový. Povzbuzuji k trpělivosti, k hledání drobných radostí. Nouzový stav a dnešní ohrožení jsou příležitostí objevit nové hodnoty života, nové krásy. To, co vypadá jenom jako bolest, se v dlouhodobém pohledu ukáže i jako hodnotný příspěvek k růstu člověka – jeho moudrosti i duchovního prožitku. Proto odcházeli mniši do pouště, proto se drží půst. Omezení odhaluje skrytá bohatství.

Před několika lety jste se služebně i fyzicky přesunul z Prahy do Třebenic. Jaké to je? Přejít v rámci služby z hlavního města do dvoutisícového městečka na severu Čech?

Jsem tu šťastný. Celoživotní Pražák objevil hodnotu v tom, že se všichni známe, že o sobě víme, že se nechodí nakupovat jen do multiplexů, ale k Vobořilům nebo k Monice. Je tu blíž k lidem, k samosprávě obce i k přírodě. Samozřejmě, není všechno jednoduché, rozdíly jsou, trochu to „kulturní šok“ byl. Ale úhrnem, jsem – jsme tu spokojení.