Zatímco Ježíš říkal, že pravda nás osvobodí, světské ideologie zase říkají, že je to práce, co činí člověka svobodným. Jenže zatímco s pravdou se to nikdy moc nepřehání, s prací je to jinak. Lidé neznají rozumnou míru ani ohledně lenošení, ani ohledně údernických výkonů. Nic nedělat je sladké, než na člověka dolehnou následky. Údernictví (či workaholismu) je zase cestou, jak zapomenout na řadu tísnivých otázek, třeba „proč vlastně to všechno“.

Ideoví vůdci mluví o práci rádi tím více, čím méně se jí kdy museli dotknout. Pokud jde o totalitní režimy, je to celkem jasné. Aby se udržely, potřebuji mnoho pilných pracovníků, kterým ve skutečnosti nejsou vůdci schopni nic zvláštního nabídnout, racionální řízení není možné, protože rozumní lidé se velmi často projevují jako odpůrci režimu, takže lidé schopní musejí být nahrazeni lidmi spolehlivými. Být spolehlivý není totéž jako být inteligentní a pracovitý.

Značnou část vynaložené energie také pohlcuje snaha neproduktivní části společnosti, jako jsou armáda, policie a agitátoři. Mnoho také spolknou výhody vládnoucí elity. Zatím co ta žije ve svých sídlech a oddává se luxusu, jako tomu bývalo za Stalina a Brežněva, Hitlera a Fidela Castra a celé dynastie Kimů v Severní Koreji, onen stále ještě pracující lid uvažuje, jak si v šedé ekonomice opatří to základní, co potřebuje k životu.

Tyto vnitřní rozpory je třeba překonat mocnou rétorikou, výzvami k vyšším výkonům, pobízení k soutěžení, aby lidé za protivníka považovali spíše kolegu v práci nebo vedlejší dílnu, popřípadě továrnu, a nikoli parazitickou vrstvu, která více či méně účinně (spíše méně) všechno vede.

K práci pochopitelně vyzývají také představitelé církví a náboženských společností, přičemž také jejich vedoucí elity se práce − a především té fyzické − příliš nedotknou a nezakoušejí existenční nejistoty. Aspoň v dobách, kdy nehrozí žádné zjevné pronásledování, kdy i oni mohou skončit v pracovních táborech, v dolech, továrnách nebo v lepším případě jako podřízená síla v nějakém archivu či pomocné profesi.

Po většinu dějin byla práce prostě nutnost pro každodenní přežití, proto nemělo význam ji příliš oslavovat, asi tak jako člověk neoslavuje slepice za to, že snáší vejce, a krávu za to, že dává mléko.

Vznik moderního kapitalismu se někdy klade do souvislosti a takzvanou protestantskou etikou a světskou askezí, jak o tom hovořil německý sociolog Max Weber (+ 1920). Protože kalvínští křesťané si nebyli jisti, zda budou spaseni, hledali aspoň vnější známky toho, že v nich Bůh našel zalíbení, a za jednu z těchto známek byl považován pozemský úspěch, především úspěch v podnikání. Současně se ale pranýřoval okázalý životní styl, takže výsledkem bylo, že lidé vytvářeli kapitál, který zbytečně nekonzumovali, a tím pádem se takoví lidé stávali bohatou vrstvou. Hodně pracovat a žít asketicky byla jedna prvotní fáze kapitalismu, která je dnes realitě poněkud vzdálená, protože konzumují všichni. Úspěch nepovažují za jakýsi náznak budoucího nebe, spíše soudí, že prozatímní nebe se dá vybudovat i na zemi.

Situaci teď do budoucna bude dosti komplikovat příchod nových technologií, to znamená robotizace a umělé inteligence. Tyto technologie vyřadí z provozu řadu lidí, kteří vykonávali každodenní mechanické činnosti. Robot je vykoná ochotně, neúnavně, rychleji. Pouze se řeší, jestli za stroje bude nutno odvádět daně. I kdyby, robot nebude tak často nemocný, nebude těhotný, sám o své vůli nebude chtít zradit firmu a odejít k nějaké jiné, neprozradí žádná tajemství a nebude stávkovat.

Ideologové ovšem zjistili, že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Když se Karel Marx dívá na dělníka, zjišťuje, že dělníkova práce je odcizená, protože kapitalista si přivlastňuje část nadhodnoty. Toto odcizení padne až v komunismu, kdy bude práce osvobozena.

Hitler řečnil na prvního máje 1933: „Naše probuzení je tady. Symbol třídního boje, věčný svár a neshoda, se nyní mění zpět v symbol velkého sjednocení a povýšení národa. A to je důvod, proč jsme si zvolili tento den probouzející se přírody všech dob jako den oživení naší vlastní síly a moci, abychom zároveň podpořili a vyžadovali tvůrčí práci, která nezná úzké hranice, není vázána na odbory, svazek továren a centra obchodu, práci, která je vykonávána v dobrém slova smyslu pro bytí a život našeho lidu.“ Zní to dobře, že.

27. března byl v Sovětském svazu zaveden titul Hrdina socialistické práce. Jako první ho dostal v roce 1939 Stalin. (V roce 2013 zavedl prezident Putin vyznamenání Hrdina práce. Vypadá jako zlatá pěticípá hvězda na stužce v barvách ruské vlajky.)

Zřejmě se blíží doba, že už nebude třeba práci oslavovat, protože ji řada lidí mít nebude, a to už nikdy. Jestli se vymyslí nějaká nová ideologie lenošení, to ještě uvidíme. Vyloučeno není už vůbec nic. Jak bude potom vypadat první máj jako Svátek práce, je skutečně otázka. Možná bude trošku připomínat ruské nebo severokorejské vojenské přehlídky, kde před tribunou bude defilovat zástup rozličných robotů, budou popojíždět ve vyrovnaných řadách a představitelé jim budou z tribuny blahosklonně kynout.

Kde budou ostatní? Možná budou na plážích a nechají se obsluhovat roboty.

Nebo budou někde jinde.