Fatima Rahimi je česká novinářka afghánského původu. FOTO: Fatima Rahimi (se svolením)
FOTO: Fatima Rahimi (se svolením)
ROZHOVOR / Íránský islamistický režim se v souvislosti s brutálním útokem palestinského Hamásu na Izrael a podporou teroristického hnutí Hizballáh v Libanonu znovu dostává do popředí zájmu světových médií i politiků. Méně už se hovoří o dění v Íránu samotném, kde se ještě před rokem konaly protesty občanské společnosti proti povinnému zahalování a neutěšené ekonomické situaci. Obě témata jsem v rozhovoru pro FORUM 24 probíral s Fatimou Rahimi, českou novinářkou afghánského původu, která se specializuje na dění v Íránu a Afghánistánu.
V útocích Hamásu na Izrael ze 7. října vidí mnozí íránský rukopis. Existují důkazy pro to, že stopy skutečně vedou do Teheránu?
Prakticky od chvíle, kdy Hamás zaútočil na izraelském území, začali političtí analytici diskutovat o roli íránského režimu. Samotní izraelští představitelé ovšem mluvili o tom, že žádné přímé důkazy, které by spojovaly Írán s útokem, nejsou k dispozici. Některé americké zpravodajské zdroje ostatně naznačovaly, že íránští vůdci byli dokonce zaskočeni. Írán se ovšem netají silnou podporou Hamásu a útok veřejně chválil.
Současný íránský náboženský vůdce Ali Chameneí ve videu zveřejněném několik dní po útoku na sociální síti X napsal, že „líbá čelo a paže“ mladých Palestinců, kteří útočili na Izrael. To znamená, že jim požehnal (otcovské políbení na čelo) a že jim děkuje (líbá ruce, jimiž stříleli). Odmítl však, že by se Írán nějak na útoku přímo podílel.
Jaké jsou vztahy mezi Hamásem a Íránem? Írán je šíitský stát, zatímco Hamás je sunnitské hnutí a hlásí se k Muslimskému bratrstvu, s jehož jinými odnožemi Írán třeba v Sýrii bojuje…
Řekla bych, že íránská podpora Hamásu je více věcí geopolitiky a ideologie než náboženství. Odborníci mluví o několika hlavních faktorech, proč Írán otevřeně Hamás podporuje. Zaprvé je to proto, že se tamní režim vidí jako hlavní mocnost na Blízkém východě a dlouhodobě usiluje o nadvládu v tomto regionu. Zastávání protiizraelských postojů mu to do jisté míry umožňuje, protože podpora Palestinců je patrná v mnoha arabských zemích a v muslimském světě obecně.
Zadruhé vnímá íránská vláda Hamás jako součást boje proti tomu, co nazývá „západní imperialismus na Blízkém východě“. Izrael líčí jako „entitu“ podporovanou Západem a hlavně Spojenými státy, kdežto sebe sama vidí jako obránce sebeurčení nejen Íránců, ale také dalších blízkovýchodních národů. O něco podobného se mimochodem v posledních letech snaží i turecký prezident Erdoğan.
A pak je tu společná historie s židovským státem. Přestože nyní jsou vztahy mezi oběma zeměmi velmi nepřátelské, nebylo tomu tak vždy. Poslední íránský panovník Muhammad Rezá Šáh Pahlaví měl k Izraeli blízko. Írán s Tureckem byly dvě země s převážně muslimskou populací, které Izrael po jeho vzniku oficiálně uznaly. To se změnilo po islámské revoluci v roce 1979, kdy se nová republika snažila v mnoha ohledech vymezit vůči monarchistické politice.
Ajatolláh Chomejní o Izraeli nemluvil nikdy vřele, podle některých zdrojů ho dokonce nazval „malým satanem“ (velkým satanem pro něj samozřejmě byly Spojené státy). A přesto během války s Irákem v 80. letech od Izraele kupoval zbraně. Umírněný íránský prezident Chátamí se dokonce na pohřbu papeže Jana Pavla II. setkal a krátce pohovořil s tehdejším izraelským prezidentem Mošem Kacavem. Oba totiž pocházejí z íránské provincie Jazd. Íránsko-izraelské vztahy se ovšem výrazně zhoršily za vlády prezidenta Ahmadínežáda, jenž proslul třeba výroky o vymazání Izraele z mapy.
Předpokládám, že íránské vazby na libanonské šíitské hnutí Hizballáh jsou mnohem jasnější…
Tam je samozřejmě spojuje právě i náboženská rovina. Podle odborníků vedly úspěchy Hizballáhu Írán k tomu, že začal podporovat také Hamás. A to přesto, že Hamás se během syrského povstání připojil k sunnitské opozici proti Bašáru al-Asadovi, jednomu z nejbližších spojenců íránského režimu. Zdá se, že íránští vůdci se při budování spojeneckých sítí řídí především pragmatismem v duchu nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.
Když se bavíš s běžnými Íránci, pozoruješ u nich, že je izraelsko-palestinský konflikt nějak zajímá?
Záleží na tom, jaký má daná osoba vztah k íránskému režimu. Když se bavím s někým, kdo je k němu hodně kritický, bývá často stejně kritický vůči íránské zahraniční politice včetně přístupu k Izraeli a Palestině. Vzpomínám si třeba na případ fotbalového zápasu v Teheránu jen několik dnů po útoku Hamásu na Izrael, na který část fanoušků přinesla palestinskou vlajku – a jiní fanoušci na ně začali křičet, aby si tuto vlajku strčili někam.
Mnozí odborníci pak tento incident vysvětlovali tak, že pokřikujícím fanouškům ve skutečnosti nijak zvlášť nezáleží na Izraeli nebo Palestině, ale především jim vadí, že režim do podpory organizací jako Hamás či Hizballáh investuje nemalé finanční prostředky ve chvíli, kdy samotný Írán trpí neutěšenou ekonomickou situací.
Přesuňme se k íránské vnitřní politice. Před rokem v zemi po smrti mladé dívky Mahsy Aminiové vypukly masové protesty namířené především proti povinnému zahalování na veřejnosti a šikaně ze strany mravnostní policie. Přinesly nějakou změnu, nebo se protestní hnutí podařilo zadupat do země?
Tisíce lidí z tohoto hnutí obecně známého pod názvem „Žena, život, svoboda“ jsou stále ve vězení. Režim navíc v poslední době zavírá každého, koho byť jen podezírá z toho, že by se mohl pokoušet nějaké protesty organizovat. Vrátila se také mravnostní policie, která měla být podle některých zahraničních médií zrušena, ale ve skutečnosti došlo jen k pozastavení její činnosti – a dnes je v íránských ulicích znovu aktivní.
Faktem ale je, že už není úplně neobvyklé vidět ženy bez šátku na hlavě, a to nejenom v hlavním městě Teheránu, kde byly poměry vždycky výrazně uvolněnější než v jiných částech Íránu, ale dokonce i třeba v důležitém náboženském centru Mašhadu. Tuhle situaci mnozí lidskoprávní aktivisté označují za vítězství hnutí „Žena, život, svoboda“, protože bez šátku chodí čím dál více žen a mravnostní policie není schopná všechny zastavit. Přesto stále záleží, jakou má člověk porušující oficiální pravidla smůlu – setkání s mravnostní policií totiž pořád může skončit smrtí, jak nedávno ukázal případ šestnáctileté Armity Geravandové.
Co se stalo?
Ačkoli přesné okolnosti tohoto případu neznáme a zřejmě se je kvůli neochotě režimu zveřejnit kamerové záznamy ani nikdy nedozvíme, podle očitých svědků se Armita v teheránském metru potkala právě s příslušnicí mravnostní policie nebo možná s ultrakonzervativní ženou z širší veřejnosti. Ne vždycky je totiž potřeba, aby byla u případu mravnostní policie, někdy si na sebe bere úlohu dohlížení na morálku sama veřejnost. Dotyčná osoba měla v každém případě do Armity agresivně strčit, ona spadla, silně se udeřila do hlavy a dostala se do kómatu. Po třech týdnech v nemocnici pak 31. října zemřela.
O Armitině smrti mimochodem informovala přímo oficiální íránská agentura a konal se velký pohřeb, což mi přijde jako důkaz toho, že je režim rok od masových protestů podstatně sebejistější než před rokem. Běžně se stává, že jsou těla obětí režimu odevzdána v tajnosti rodině, aby je za co nejmenší pozornosti sousedů a médií pohřbila – a někdy tělo dokonce sami pohřbí a rodinu o tom jen informují třeba i bez toho, aby jí zároveň sdělili, kde se hrob nachází.
Jak na smrt Armity reagovala íránská společnost?
Hodně silně se ozvali někteří íránští influenceři a další veřejné osobnosti. Například jedna mimořádně oblíbená herečka, která už ovšem byla po první vlně protestů ve vězení, prohlásila, že si v tuhle chvíli nedovede představit hrát v íránském filmu nebo na divadle v šátku. Povinné nošení hidžábu je pro ni totiž symbolem útlaku a zabíjení mladých žen.
Mluvila jsi o tom, že je íránský režim sebevědomější, když dovolil, aby měla Armita veřejný pohřeb. Čím si to vysvětluješ?
Určitě se mi zdá, že se režim cítí stabilnější než před rokem. Jedním z důvodů může být velká únava a zklamání íránské občanské společnosti, která dlouhé měsíce protestovala a krvácela, aniž by se jí podařilo dosáhnout opravdu zásadní změny. Toho si je režim určitě vědom. Navíc vidí, že velkou část mediální pozornosti ve světě dnes zabírá právě izraelsko-palestinský konflikt nebo případně válka Ruska proti Ukrajině, takže represe íránských žen už zdaleka nedostane takový mediální prostor jako loni.
Jaké pravomoci má obávaná íránská mravnostní policie? Co může udělat někomu, kdo si třeba nezahalí vlasy?
Možností je několik. Teoreticky může „pachatelku“ jen upozornit nebo pokutovat, ale má také právo ji vzít na policii a několik dní ji zadržovat ve vazbě. Jenže jak vidíme v poslední době, dochází i k mnohem brutálnějšímu trestání, které samozřejmě zákon oficiálně nedovoluje, ale režim ho neoficiálně toleruje.
Hodně obětí mravnostní policie v posledním roce bylo kurdského původu. Hraje národnost v celém příběhu nějakou roli?
Íránský režim se určitě bojí hnutí za nezávislost v kurdské menšině, zvláště pak vzhledem k tomu, jak blízko se k ní dostaly kurdské komunity v Sýrii a sousedním Iráku. Íránský Kurdistán je proto dlouhodobě pod dohledem. Protesty proti povinnému zahalování pak mají původ právě v tomto regionu – sama Mahsa Aminiová byla kurdské národnosti. Kurdové jsou stejně jako jiné etnické a náboženské menšiny silně diskriminováni a hodně lidí z těchto skupin sedí ve vězení za různé, pro nás těžko pochopitelné, „přečiny“. Jedna bahá’ístická autorka je například ve vězení za psaní kritických básní.
Pozoruješ rozdíly v míře represe za současného ultrakonzervativního prezidenta Ebráhima Raísího a za exprezidenta Hasana Rúháního, který byl mezinárodními médii považován za zástupce umírněnější frakce?
Na začátek je potřeba přiznat, že Raísí nastoupil k moci v opravdu těžké situaci. Írán trpí obrovskými ekonomickými problémy a zasáhly ho také ničivé živelné katastrofy, jako zemětřesení, povodně nebo nedostatek pitné vody hlavně ve střední části země. Proto značnou část společnosti rozčiluje, že režim vydává tolik peněz za zahraniční politiku a neřeší věci, které se dotýkají samotných Íránců.
Ale rozdíly tu opravdu jsou. Raísí je rétoricky mnohem větší „jestřáb“ než Rúhání, a to jak ve své kritice Izraele a Spojených států, tak i směrem dovnitř. Rozhodně se zhoršila represe žen. Už za Rúháního existovala možnost upozornit textovou zprávou mravnostní policii na to, když někdo nedodržoval pravidla oblékání. Za Raísího se například v reakci na loňské protesty výrazně zvyšuje v ulicích počet kamer se schopností rozpoznávání obličejů. Jde zřejmě o inspiraci z Číny, ke které se íránská politika v poslední době velmi přibližuje, a oba represivní režimy se od sebe navzájem učí.
František Kalenda je antropolog, spisovatel a publicista se zaměřením na Latinskou Ameriku. Působí jako redaktor nakladatelství Bourdon a stálý spolupracovník rubriky NOVÁ ORIENTACE v deníku FORUM 24 a komentátor Týdeníku FORUM.
