Nemají země Visegrádu ohledně kvót na uprchlíky přece jen pravdu? Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung zveřejnil 11. 9. komentář Karla-Petera Schwarze, který si klade právě tuhle otázku.
Táže se, co spojuje maďarského premiéra Viktora Orbána s rumunským prezidentem Klausem Johannisem. Proč jsou maďarští nacionalisté, kteří stále trpí traumatem trianonské dohody teď zajedno s nacionalistickými Slováky a Rumuny, kteří před sto lety anektovali dvě třetiny maďarského území? Co mají společného čeští a slovenští sociální demokraté a nacionalisté a polští křesťanští demokraté a národní konzervativci? Jaké téma je dostatečně silné, aby sjednotilo rozdělené politické společnosti střední a jihovýchodní Evropy? To se daří jenom jednomu tématu a tím je odmítání masové imigrace a zvláště zavádění různých závazných kvót pro uprchlíky v Evropské unii.
„Místo toho, abychom šířili různé lidově psychologické představy, jak je to běžné v německých talk show a místo toho, abychom všechny označovali za rasisty, populisty, antievropany, egoisty a notorické odmítače solidarity, měli bychom raději poslouchat co říkají.“
Na posledním summitu zemí visegrádské skupiny, který se konal, aby posílil odpor vůči povinným kvótám, uvedli premiéři Polska, Slovenska, České republiky a Maďarska argumenty, které mají něco do sebe, pokud je člověk připraven se nenechat vést jen pocity, ale také rozumem. Důležitý argument říká, že pevné a závazné kvóty žádný problém neřeší, dokud nejsou vnější hranice schengenského prostoru účinně chráněné před ilegální migrací a pokud se přijímání uchazečů o azyl neřeší ve smyslu dublinských dohod.
V současné době se jedná o distribuci 160 000 žadatelů o azyl, aby se ulehčilo Řecku, Itálii a Maďarsku, ale pokud bude příval pokračovat, což se považuje za jisté, bude nutné kvóty zvyšovat a to ve stále kratších intervalech. Ten, kdo souhlasí s tím, aby byly kvóty závazné, zatímco další migranti svobodně překračují hranice, podepisuje prakticky bianco šek. „Dělat něco takového by bylo nezodpovědné, protože zdroje jež jsou k dispozici jsou ohraničené a názor, že humanitární katastrofy zrušily základní ekonomický zákon o nedostatku zboží má sice v Německu hodně přívrženců, ale ve visegrádských zemí ho nesdílejí.“
Autor dále uvádí: „Chybí také přesvědčení o tom, že se migranti mohou – podobně jako pytle brambor – posílat z jedné země Evropské unie do druhé, aby plnili Velký plán Evropské unie. To souvisí s tím, že to nejsou vždycky jednoznačně politicky pronásledovaní lidé nebo váleční uprchlíci. Mezi Syřany nepochybně existují váleční uprchlíci, ale existují také mnozí, kteří nechali své ženy a děti v bezpečných zařízeních a vydali se do bohatých států Evropské unie, aby svým rodinám zajistili vytoužený lepší život. Chovají se vesměs racionálně, ale to neznamená, že se jim mají otevřít dveře.
Že se dá lepší život vybudovat v Německu nebo Švédsku, je něco, co nemůže systém kvót zastavit. Schengenské státy jsou povinny chránit vnější hranice. Proto jsou ploty na slovensko-ukrajinské hranici, na hranici španělských enkláv Melilla a Ceuta, na řeckém Evrosu, na bulharsko-turecké hranici a nyní také na maďarsko-srbské hranici. Pokud policie nemůže hranice chránit, musí využít pomoci vojáků. Rakousko, jehož kancléř Faymann se tolik rozčiloval nad Orbánem, nechával východní hranici celé roky zajišťovat armádními hlídkami.
Diskuse o kvótách, a v tom mají premiéři visegrádských států také pravdu, odvádí pozornost od příčiny krize. Evropská unie zanedbala vytvoření humánního, racionálního a silného azylového systému, který by rychle a účinně pomáhal politicky pronásledovaným a válečným uprchlíkům, zastavil ilegální migranty a překazil kšefty převaděčů a tím zachránil tisíce životů. Rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz navrhl žádat o azyl v zemích původu nebo v regionu. Systém kvót by mohl vyslat špatný signál, který by překupníkům přivedl ještě více zákazníků.
Tolik FAZ a komentátor Karl-Peter Schwarz. Je samozřejmě milé, když se nám na Východě pořád jen nenadává a nedívá se na nás skrz prsty. Jen na doplnění by snad bylo dobré zmínit, že problém vztahu některých visegradských politiků k problémům imigrace se netýká jen kvót, ale toho, že sami sice říkají, co nechtějí a co nebude fungovat, ale nepřinesli zatím nic konkrétního, co by fungovat mělo. Věta, že „by se měly“ lépe střežit hranice schengenského prostoru nikoho nic nestojí. To je úskalí každého výroku typu „mělo by se“. To by se jistě mělo, ale kdo to udělá? Zajímavější by bylo se konkrétně zeptat, jak to udělat a kolik to bude stát a jak se na tom jednotlivé unijní země budou podílet. Protože udělat „se“ něco musí. Pak dojde na otázky, kdo to povede a kolik to bude stát, načež se zjistí, že to sice chceme, ale nemáme s tím přece nic společného. Tuší někdo, jestli ještě existuje Unie pro Středomoří, které jsme také členem? Ale to jen na okraj.
