Se sociologem Fedorem Gálem jsme hovořili o tom, jak se společnost u nás během koronakrize změnila, o neschopnosti marketingově vyrobených politiků zvládat krize a jak je osobní pomatenost politika docela vážná věc.

Jak se vám žije v koronavirové době, která je dnes asi pro každého náročná? Jak jste prožíval poslední rok?

Myslím, že jsem toho tolik ještě neudělal jako tento rok. Včera jsme měli na Slovenku premiéru skladby Black Angels Songs, kterou složil skvělý hudebník a skladatel Miroslav Tóth, hrálo tam takzvané Distopic Requiem Quartet, které poskládal k tomuto účelu. Je to pieta lidem, kteří zemřeli za holocaustu i poté. Byla to událost, která pro mě měla obrovský emocionální náboj. Dneska začínáme s dalším projektem, který jsme věnovali uplynulému roku. Celý rok jsem nahrával na svůj mobil reflexe věcí, které jsem zažil, viděl a slyšel. Týkaly se všedního života: Miro Tóth k tomu složí hudbu a Miro Švolík nafotí exteriéry. Praha je teď úplně jiná a ten prostor, kterým se pohybujeme, má neopakovatelnou atmosféru. Hodně píšu pro slovenský Týždeň, pro slovenský Denník N. Jedu jak parní válec, protože hodně sedím doma a víc můžu číst a psát.

Snažím se také, abych neměnil běžné návyky. Myji si ruce častěji než kdykoliv v životě, nosím roušku a snažím se vyhýbat davovým srocením. Na očkování jsem se přihlásil. Denně se snažím reflektovat, co se kolem mě děje, a to jsou úžasné, nepochopitelné a neopakovatelné věci. Myslím, že jsme si nezasloužili své politiky, nezasloužili jsme si do krizové doby takové babráky a nezasloužili jsme si atmosféru, kterou ti lidé kolem sebe šíří, a ani tu pandemii strachu a hysterie, která nás obklopuje místo toho, abychom racionálně řešili své zdraví a životy.

Když říkáte nezasloužili, tak ale zřejmě nějaká většina lidí ty politiky zvolila, takže nějakým způsobem aspoň tak polovina těch lidí si to zasloužila. Ne?

Patří mezi charakteristické rysy ducha naší doby, že si spousta lidí plete volební urnu se záchodovou mísou. Nicméně, když si pozorně všimnete, jak reaguje veřejné mínění na to, co se ten poslední rok děje, tak je to záblesk naděje. Na Slovensku, odkud jsem, obrovský propad preferencí Igora Matoviče a jeho strany Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti je bezprecedentní a v Čechách vidíme, že pořád víc lidí začíná chápat, kdo to je premiér a kdo je prezident České republiky. Řekl jsem záblesk naděje, z iluzí jsem už trochu vyrostl. Lidí mé krevní skupiny, politického smýšlení, není inflace. Existují ovšem nějaké trendy. Všimněte si, že lidé, kteří hlásají jako number one na svých zástavách takový ten primitivní nacionalismus, kterému říkají „vlastenectví“, kteří volají po tak zvaném „normálním životě“, jsou méně slyšet.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

Zmlkly (částečně) také hlasy, které pochybovaly, že žijeme v globalizovaném světě a že ta globalizace a globální spolupráce není nějaká ideologická floskule. V krizové situaci se ukazuje, co je důležité a co je „jenom“. Marketér z vás neudělá racionálního politika, který se orientuje v krizích, a neudělá z vás krizového manažera, byť o tom budete mluvit 24 hodin denně, kolik firem jste založil, kolik platíte daně.  To je u Babiše vidět na první pohled.

Mluvil jsem o záblescích naděje. Zuzana Čaputová na Slovensku je příkladem, že i v přímé volbě si země může postavit do významného ústavního postu člověka s charizmatem, charakterem a intelektem. A ona taková je, každý její projev je uklidňující a důležitý.

Z českého pohledu můžeme být trochu zmateni, protože vám závidíme prezidentku a pilně se tam zavírá, což se Čechům bude líbit, ale na druhou stranu si říkáme, proč ten Matovič najednou začíná vítat Sputnik. Je to osobní pomatení, nebo je v tom něco horšího?

Osobní pomatenost u premiéra je docela špatná věc. Igoru Matovičovi se během velice krátkého času povedlo předvést veřejnosti, co znamená, když je narušená osobnost na tak významném politickém postu. Nepochybuji o tom, že lidí podobného typu existuje spousta, ale je obrovský rozdíl, jestli masakrujete nějaký společenský mikrosvět, nebo rozhodujete o pětimilionovém státě. Igor Matovič je horor, který probíhá v reálu. Člověk, který si myslel, že může řídit stát přes sociální sítě, který, když se nevidí jeden den na tiskové konferenci, kde je hlavním aktérem, tak je nesvůj. Člověk, který musí vyvolávat konflikty, aby měl na koho ukázat prstem za vlastní omyly a chyby. Vyvolávání negativních emocí vyvolává nové a další negativní emoce. To je bludný kruh a toto se na Slovensku momentálně děje v přímém přenosu.

Myslíte, že bychom se tady mohli po podzimních volbách propadnout do nějakého takového podobného zmatku, jak to vidíme na Slovensku?

Nepřeji si to. Zkušenost mi ovšem říká, že nejdřív musí padnout člověk, skupina, společnost na hubu, aby bylo možné trochu poučeněji kráčet do budoucna. Nevím, jestli jsme padli na hubu dostatečně už tento rok a jestli ty příští volby v říjnu už budou reflexí toho pádu. Uvidíme.