Vzhledem k tomu, že obsah aktivit na facebooku se již v úplnosti odtrhl od obsahu, kterým jsou ty které konkrétní aktivity nazvány, vzniká značné zmatení jazyků. Proto jsem na základě několika let pozorování definoval, co se ve skutečnosti skrývá pod některými aktivitami nazvanými tak, že zjevně již svému názvu neodpovídají. Sytí je jiný, spontánně vzniklý obsah, těmi aktivitami se rozumí něco jiného, než je na nich napsáno, a ten skutečný význam není kodifikován, ale tušen.

Jistě vás také zaujaly občasné výkřiky – komentáře k něčím facebookovým postům, které mají jen velmi volný vztah k obsahu postu. Bývají krátké, pár slov, někdy bez interpunkce, a v kontextu původního výroku působí zcela slabomyslně. Nemluvím o handrkování na facebooku, ale o podivných výkřicích k postům.

Plácanec

Pro potřeby tohoto textu nazývám – inspirován poslancem Volným – výkřik mimo kontext plácanec. Malý příklad: Napsal jsem článek o tom, že někdo veřejně známý, nějaký politik, je narcistní psychopat. V prvním odstavci článku jsem vysvětlil, že slovo „psychopat“ již dávno není výrazem medicínským, ale nadávkou. Něco jako dejme tomu „z**d“. A slůvko narcistní se dá dobře nahradit slůvkem sebestředný. Takže nepřiděluji onomu politikovi psychiatrickou diagnózu, ale nově – vulgárně a pejorativně – nazývám frází „narcistní psychopat“ člověka, kterého je také možné nazvat „sebestředným z**dem“. V druhém odstavci jsem popsal onen konkrétní případ jeho sebestřednosti a v odstavci třetím pak doložil jeho z**dství. A jak v deníku FORUM 24 vyšel, tak jsem článek nasdílel na svou facebookovou zeď.

Vzápětí přibyl komentář od nějaké neznámé dámy – bylo to v době, kdy jsem studoval uživatele facebooku a mohl mi komentovat na zdi každý – ve znění: „No nevim, takhle někomu přidělovat diagnózu!“ Dámu jsem zabanoval, ale měl bych jí poděkovat. To, jak zjevně komentovala text, který nečetla, najednou dalo vzniknout krátkému spojení – a já si vzpomněl na svou babičku Marii, kterak sedávala se svou sestrou, mou pratetou Aloisií, povídaly si o sousedce Lapáčkové a k tomu byla potichu puštěná černobílá televize pratety Aloisie. Obě dámy tedy drbaly sousedku, občas pohlédly na obrazovku a zcela mimo kontext děje onoho právě vysílaného pořadu podotkly něco jako „ta má ale ránu“. To když se objevila nějaká herečka od krve a v rozervaných šatech, která byla těsně předtím ve filmu znásilněna. Po deseti minutách zastřelili hlavního kladného hrdinu a některá z dam podotkla „no, on fakt blbě vypadal“. Podobně podnětně strávily celý večer.

Řada facebookových plácanců vzniká podobným způsobem. Dáma podobající se mé babičce a pratetě nemá puštěnou televizi, ale jede si svým kanálem vybraných příspěvků a občas tam zahlédne text komentující nějakou událost, kterou nezná. Ale ten komentář ji natolik zaujme, že jej okomentuje (aniž by tušila, k čemu se vztahoval) písemně na cizí zdi, a jde dál. Často ani nechápe, že píše na cizí zeď, a vysvětluje, že mi nic na zeď nepsala, že psala jen na tu společnou nástěnku.

Plácance na facebooku nahradily mimoběžné komentáře televizního vysílání od žen, plně zaujatých háčkováním, louskáním ořechů či drbáním. Když ovšem něco plácla u sebe doma prateta Aloisie, tak to zůstalo u ní v jejím domečku. Když podobná „prateta Aloisie“ něco stejně hloupého plácne na „společnou nástěnku facebooku“, tak to holt mám já na své zdi. Nejde o vyjádření názoru, polemiku ani skutkové sdělení, jde o první reakci na určitý podnět, který zaujal uživatele facebooku, a on k němu zcela bez kontextu plácnul první asociaci, kterou v něm dojem z podnětu vyvolal. Ne podnět, sdělení samo, to nečetl. Plácanec odráží pouze dojem, který v autorovi plácance vyvolal nějaký post, který blíže nezkoumal.

To se mi líbí

Velmi zajímavý obsah má rovněž kliknutí na tlačítko „To se mi líbí“ na nějaké stránce. Vedl jsem na toto téma rozhovor se dvěma perspektivními mladými dívkami, 18 a 19 let, středoškolačkami. Jedna z nich mi v první větě řekla: „Na tlačítko »To se mi líbí« klikám, když se mi něco líbí, anebo když se mi něco nelíbí.“ Byla střízlivá. Mnoha a mnoha pohovory s lidmi – včetně lidí ze svého okolí – jsem si to, že výrok oné dívčiny byl reprezentativní, potvrdil. Tázaní si to racionalizovali tvrzením, že uvidí ve svém kanále vybraných příspěvků všechny posty oné stránky, co ji olajkovali. Na dotaz, jak to stíhají, když denně přečtou sto cizích postů a olajkováno mají pět set stránek, na kterých na každé přibudou dva příspěvky denně, nebyli schopni odpovědět.

Kliknutí na tlačítko „To se mi líbí“ totiž získalo význam „vidím“, „všiml jsem si“, „zaznamenal jsem“. Zatímco do příchodu internetu hledal subjekt informace, dnes se na síti snaží informace o to, aby ji subjekt vůbec zaznamenal. A když se to stane, uživatel si všimne, tak dá stránce lajk – i kdyby se jednalo o stránku za legalizaci kanibalismu. Všiml si, tak lajkuje, klikne na tlačítko „To se mi líbí“, přestože se mu kanibalismus fakt nelíbí.

Žádost o přátelství od veverky

Celkem běžně se mi stává, že přijde žádost o přátelství od účtu s názvem „Nikdomě Nezná“, případně „Ano Nymně“. Opakovaně jsem se pokoušel z takových žadatelů vypáčit, proč si myslí, že by měl někdo přijmout požadavek na facebookové přátelství od anonyma.

Psal jsem si takto s několika z nich. Stejně jako s lidmi, kteří sice měli na profilu jméno, ale také trikolóru užívanou sympatizanty Václava Klause mladšího. Opravdu není důvodu, proč bych si měl zařazovat do své sociální bubliny fanoušky Klause juniora. Nikdy to nedokázali vysvětlit jinak než svou vlastní hloupostí. A pak jsem si vzpomněl, že kdysi v počátcích facebooku, kdy ještě nesl všechny rysy původního účelu – komunitní sítě studentů, zahrnoval funkci „šťouchnout“. Tak, jak se pošťuchují studenti se studentkami, když chtějí upoutat pozornost, protože někde se před sexem začít musí. Navíc nemuselo vůbec jít o sex, jen o studentské škádlení. A většina dnešních requestů, které mi chodí, nejsou requesty od čtenářů mých textů. Jsou jenom takovým šťouchnutím někoho, kdo kdesi na facebooku zahlédl můj profil a (třeba) jej zaujala úvodní fotka.

Facebook sice komunikaci zrychlil – ale zároveň ji posunul do regresu, do stadia, jak spolu komunikují malé děti. Do zhloupnutí.