V messengeru mi klinknul vzkaz neznámého člověka: „Zdravím, proč nemohu komentovat příspěvky?“ Odpověděl jsem pomocí předpřipravené šablony: „Proč by proboha měl mít nějaký cizí člověk právo psát mi na zeď, pane?“ – „Protože jsem dobrej!“ – „No to víš, že jo, ty moje blbátko,“ odpověděl jsem a podíval se mu na profil, než ho zablokuju. Kolik může takovému dítěti být? Bylo mu padesát. Komunikace přes internet, kdy komunikující sedí každý sám, doma, v teple a bezpečí, bez zpětné vazby a pohledu na člověka, se kterým mluví, vede k regresu. Lidé na netu – protože na komunikaci se vzdáleným člověkem nejsme biologicky připravení – se chovají jako malé děti. Někdy až dojemně hloupoučce.

Servírka v restauraci o dva baráky vedle, co bydlím, patří k té skupině lidí, na kterou „musí být přísnost“. Myslím si, že když se někdo chová stylem „poslíček nakopl kočku“ k pokladní v samoobsluze, servírce či taxikáři, aby si dokázal, že jsou „pod ním“, je to hlupák. Proto se s personálem té restaurace, kam na zahrádku v létě občas chodím na birrel, zdravíme, a zásadně se k nim chovám velmi vlídně. Šel jsem domů, servírka spolu se dvěma muži z té restaurace kouřila venku, pozdravili jsme se, prohodili pár slov na téma počasí, a já vešel do domu. Za chvíli klinknul messenger.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

„Zdravím, před 3 minutami jsme spolu mluvili před restauraci. Kluci kuchaři by se chtěli zeptat a vyměnit jídlo za cigo?“ To je přesně ta věta, za kterou dávám na ulici mužům facku. Ženy jsou obvykle citlivější než muži a při face-to-face komunikaci si to dosud vůči mně žádná nedovolila. Tato servírka ovšem najednou byla na internetu, kde si přece všichni tykáme a argumentujeme pomocí smajlíků a vykřičníků. Takže si troufla. Obtěžovat doma hosty, které poznala v restauraci, kde pracuje, žebráním o drogy? To je jako kdyby posílala hostům domů nabídku na sexuální služby.

Chvíli jsem přemýšlel a došel k závěru, že majiteli té hospody psát nebudu. Asi by neměl jinou možnost než holku na hodinu vyhodit pro hrubé porušení pracovní kázně. A já nechtěl mít na svědomí, že bude mladá holka – byť vlezlá, dotěrná a neuvěřitelně sprostá – v krizové pocovidové době bez práce. Tak jsem jen odpověděl: „To se mě jako ptáte, jestli prodávám drogy? To jako myslíte vážně? Nebo jste na perníku?“ – „Cože? Nee… jenom chtěli vyměnit jídlo za tabák… omlouvám se jestli to vyznělo jinak,“ hloupoučce lhala servírka jak malý fracek. Odpověděl jsem: „Ano, vyznělo to jinak. Tak se prosím těch „kluků“ zeptejte, za kolik kouřej,“ napsal jsem ještě a servírku zablokoval.

Ano – když mě neviděla a mohla mi napsat přes net, byla drzá jak opice. Projevila se jako ten typ člověka, který vlídnost vyhodnotí jako slabost, a ihned se vám pokusí skákat po hlavě. A začne přes internet, protože tam si troufá.

Pojďte si povídat…

Tak jsem alespoň ofotil komunikaci s tím žebravým hlupátkem, rozmazal jí identitu, dal na facebook a postýskl si na online drzost lidí. Vzápětí mi tam začal psát nějaký pán, jehož jméno mi nic neříkalo. Dávám si do přátel cizí muže jen tehdy, když jsem s nimi nějak v minulosti přes net komunikoval – ale o čem jsem komunikoval právě s ním, jsem si už nevybavil. Teď začal plácat nějaké nesmysly o tom, že to ta servírka myslela dobře. Každý somrák svoje somrování myslí dobře – pro sebe. A tak jsem moc nevěděl, proč brblá. Ale najednou mi jeho jméno přišlo trochu povědomé. I položil jsem skromný dotaz, zda je to ten pán, co si chtěl nedávno povídat.

Před pár týdny jsem totiž s ním – to už jsem ho měl v přátelích – komunikoval. Byly dvě ráno, cosi jsem dopisoval, a ten neznámý člověk, kterého mám v přátelích, mi napsal: „Mohl bych s vámi něco probrat?“ Když jsem se zeptal, co, odpověděl, že si chce povídat. Odpověděl jsem jednou ze svých šablon: „Vážená paní / pane, já vím, že to nemyslíte zle, ale nepište mi, pokud si chcete popovídat, neposílejte mi vaše podnětné nápady či rozbory, nevyzývejte mě ke hrám a neposílejte mi žádné nekomentované linky, veselá videa či výzvy k šíření nějakých putovních memů. Mám svůj program, nemohu se Vám věnovat. Zdraví jxd“. Pán pak ještě poslal dvakrát nějaké smajlíky – ale třetí, po kterém bych ho zabanoval, už ne. Pak jsem na něj zapomněl.

Pán nyní odpověděl, že ano, že je to on, a začal mi slinit na zeď nějaké úplně nesouvislé bláboly – ne urážky, spíš něco jako vysvětlování lhavého dítěte. Pak mi přes messenger napsal: „Soukromě. Hlavně ať se z Vás nestane dědek. Vždycky jste byl frajer. Bylo by mi ctí než mě smáznete, dát v Dejvicích, nebo na Kavčích Horách cigáro. Potom teprve řekněte: To byl ale kretén.“ Chudák pán – asi čtyřicetiletý – opravdu nechápal, že nejsem zvědavý povídat si ani dávat cigáro s nějakým cizím chlapem. Pokud má potřebu seznamovat se s muži, je v Praze dostatek gayklubů. Tak jsem ho zabanoval.

Pollert, primáti a pitomec

Primát Lukáš Pollert předvedl další ze svých výkonů. Sdělil národu, že ty tři miliony mrtvých na covid vlastně nic neznamenají. Že jen umřely tři promile populace jednoho druhu primáta. Napsal jsem sloupek o tom, že už neumím rozlišit, zda se u něj jedná o úplné vyhoření, nebo počínající lehkou kognitivní nedostatečnost (slabá demence), která u mnohých s andropauzou přichází.

Vzápětí mi začal na zdi poskytovat nevyžádané rady chlapík, co jsem ho snad čtvrt století neviděl. Psal mi, že o Pollertovi nemám psát, když ho nemám rád. Objednal si u mne kdysi besedu – někde na Vysočině, pak jsme byli v hospodě, a pak jsem se u něj myslím ještě jednou stavil na kafe, když jsem jel okolo. Když začal facebook, nějak jsme se na něm potkali a měl jsem ho v přátelích – znal jsem ho osobně a byl mi sympatický. Odpověděl jsem další ze svých šablon: NEVYŽÁDANÉ RADY jsou hrubou neslušností. Ten, kdo dává nevyžádané rady, se staví do nadřazené pozice vůči tomu, komu je dává. Někdy to lidé dělají, aby si připadali užitečnější a důležitější. Většinou je to ale proto, aby si upevnili a potvrdili svoji nadřazenou pozici vůči druhým. Čím větší radílek, tím méně užitečné jeho rady jsou. Ve většině případů tito chorobní radílci radí a dávají takové pokyny, které jsou pro druhého zcela samozřejmé a jasné, tedy absolutně neužitečné a hlavně zbytečné. Pokud takového radílka upozorníte, že vám stále dává nějaké rady, bude argumentovat tím, že je to pro vaše dobro. On totiž ví lépe než vy, co je pro vás dobré. Takový člověk obvykle nemívá kvalitní vztahy s lidmi.

Více zde: https://www.skolakomunikace.cz/clanek/nevyzadane-rady

Chlapík odpověděl, že čekal nějaký argument, ne že tam plácnu odkaz. Když vysokoškolsky vzdělaný člověk nechápe, že citace relevantního zdroje a jeho uvedení jsou jeden z nejpádnějších argumentů… vzpomněl jsem si, že byl starší než já, a že mu dnes může být pětašedesát nebo sedmdesát let. Takže statistický nárok na demenci už má. I rozklikl jsem jeho profil, a pak se deset minut smál, až jsem si poprskal monitor.

Někdy v roce 1997 jsem měl krátký románek s dívkou vybavenou opravdu ukázkovou histriónskou poruchou osobnosti (dříve hysterie) z jedné vesnice na Vysočině. V té době se rozhodla, že své psychické onemocnění bude monetarizovat, a stane se léčitelkou. Díky ní vznikla moje první kniha o léčitelích, a díky ní se o šarlatány okrádající nemocné zoufalé lidi zajímám systematicky. A když jsem – letos na jaře – standardně monitoroval své léčitelské ovečky, nalezl jsem tu porouchanou dámu na webu. A u toho, jak alternativně léčí a homeopatuje, měla napsáno, že je absolventkou jedné nové, ale prestižní a kvalitní odborné školy. Školy, jejíhož ředitele léta znám, mám ho rád, a respektuji ho jak lidsky, tak odborně. A respektuji i jeho školu. Tak jsem mu ihned poslal e-mail a tu podvodnici prásknul,  že mu dělá ostudu. Když si toho všimne někdo ze spolku skeptiků, tak mu školu, kterou vybudoval, poplivou jak veřejné záchodky. I když samozřejmě nemá mnoho možností, jak zamezit fabulacím nějaké paní s poruchou osobnosti, je pro něj lepší vědět, že jméno jeho školy takhle zneužívá šarlatánka, aby byl připraven na případnou kritiku.

No a teď jsem seděl a koukal na profil toho chlapíka, co jsem ho čtvrt století neviděl, a on mne poučoval, o kom mám či nemám psát. Když jsem s ním před těmi pětadvaceti lety byl v hospodě na Vysočině, tak jsme s překvapením zjistili, že sexuální potřeby té dámy s histrionskou poruchou osobnosti zajišťoval ještě přede mnou. Nyní měl na profilu napsáno, že je zástupcem ředitele školy, jejímž absolutoriem se šarlatánka chlubila na webu svého podvodnictví.

Když jsem její web četl, nenapadlo mě nic jiného, než že si absolvování té školy vymyslela. V době, když jsem ji znal, byla masérkou, a měla tomu odpovídající rozhled a kognitivní výkon. A kdyby mě nezačal úplně nesmyslně napadat onen chlapík kvůli článku o Pollertovi, tak si to myslím dodnes. Ale asi to bylo jinak. Chlapík asi obdržel příkaz studium zařídit. A naštvalo ho to. Dokonce do té míry, že nyní dostal potřebu „vytmavit mi to“. Až se díky tomu sám prásknul. Takže teď vím, že si studium a absolvování prestižní školy podvodnice nevymyslela, ale nejspíš poctivě vysouložila.

Komunikace non-face-to-face přes internet přivádí spoustu uživatelů do tak těžkého regresu, že se chovají jako malé hloupé děti. A bohužel, platí to bez ohledu na jejich věk a vzdělání.