Nejnovější verze antipolitické politiky přinesla dosud nejnebezpečnější paradoxy. Babišův pokus o novou realitu je koncentrátem dnešní dekadence.
Úspěšnost Andreje Babiše a jeho politického hnutí ANO je vskutku zarážející, tedy přesněji řečeno: Byla by, pokud bychom si neuvědomili důvody, které jsou hluboce vštípeny v samotném jádru tohoto fenoménu. Domnívám se, že jsou postaveny na antipolitickém a zároveň virtuálním módu, který je současně antistrukturální, a tudíž pro politiku v České republice (ale také kdekoli jinde) vábivý i svrchovaně nebezpečný.
Paradoxy antipolitické politiky
Na čem spočívá babišovské pojetí politiky? Domnívám se, že by se to dalo vyjádřit v pěti základních bodech a jednom teoretickém bonusu navíc.
Za prvé, Andrej Babiš postavil svou politiku na zásadní negaci minulého období, tj. na ahistorické tezi, že v období po roce 1989 došlo nejen k chybám (což by byla argumentace standardního politika, který usiluje o moc – a případně o nápravu těchto chyb), ale k naprostému selhání politických elit a politického systému. Tento postoj, vyjádřený takřka dokonale v hesle „všeci kradnú“ a ve variaci „vy jste mne stvořili, vy, kteří jste dovedli zemi ke krachu!“, je popřením demokratického vývoje v naší zemi po roce 1989.
S tímto protihistorickým a protirealistickým programem občas koketovali i jiní politici (dobrým příkladem může být Zemanova „spálená země“), AB však udělal z občasného politického faulu pravidlo hry. Minulost je zcela špatná, její náprava je možná pouze zcela novým způsobem, který zcela samozřejmě nebude respektovat to, co bylo.
Za druhé, politika AB je založena na představě „antipolitické politiky“, nikoli ovšem v havlovském pojetí, které ještě vychází z konkrétní reality, případně z přijaté reálné zodpovědnosti za tuto realitu. Nová antipolitická politika bazíruje na některých politických institucích a metodách, i když je dovádí ad absurdum a de facto je anihiluje.
Politická strana, chápaná důsledně jako „hnutí“, tj. jako nestrukturovaný, organizačně chaotický a na jednu charismatickou osobnost zaměřený celek, je tu navíc chápána pouze jako vehikulum, jímž se dostává elita k moci, což právem připomíná způsob, jakým se domohli moci komunisté v letech 1945–1948.
Antipolitická politika Babišova střihu nakonec umožňuje vládu jedince, který je ideologem a praktickým vůdcem v jedné osobě, což je největší paradox „antipolitické politiky“: Na scéně je objevuje „totalitní vůdce“ hnutí.
Za třetí, politika AB v sobě obsahuje přece jen určité moderní politické tradice, jako je důraz na společenské i osobní ctnosti. Jsou to ovšem ctnosti jen vzdáleně připomínající Machiavelliho virtú, neboť jsou neprokazatelné a mají pouze účelový charakter. AB je představován jako dobrý hospodář, který dokáže řídit stát jako svou firmu (tj. k prosperitě), jako člověk nadaný potřebnými charakterovými vlastnostmi (všichni kradli, zatímco já [AB] nikoli!) a jako ten, který vychází z vůle lidu, jehož trpělivost s tradiční politikou již přetekla a jejíž volání AB vyslyšel.
Zde je nutné zmínit jádro skutečného problému, který je generalizován a současně absolutizován, totiž problém korupce, jež se přelévá z reality do projekčního plátna, na němž dav může rozeznat hrůzu dnešních dnů i poznat úhlavní nepřátele práva a spravedlnosti: Toto poznání přináší AB jako moderní spasitelský typ. Je přitom též podstatné, že reálný problém korupce je umocněn emočními prvky, které umožňují jednodušší manipulaci s vědomím lidí.
Za čtvrté, politika AB se vyznačuje nerespektováním základních demokratických principů, což vyplývá z prvního bodu. Těmito principy myslíme především rozdělení mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní, jejich vzájemné napětí a kontrolu. K tomu je samozřejmě zapotřebí přičíst moc mediální, tak důležitou v současném světě – nejen pro roli „hlídacího psa demokracie“, ale svými možnostmi vytvářet přesvědčivé ideologické koncepty a emotivně silné obrazy, jimiž se sytí lidská představivost.
Úplné oddělení praktické politiky a ideových konceptů od médií je zajisté problematické a v praxi zřejmě neuskutečnitelné, existují zde ale mantinely, které jsou dány jak zákonem, tak zvyklostmi. AB tyto mantinely zcela otevřeně překročil, což mu umožnili i slabí koaliční partneři.
Za páté, důležitým rysem babišovské antipolitické politiky je proklamace o tom, že jakákoli odbornost (například jistá orientace v obchodování) už zakládá možnost kvalitní politické praxe. Kam vede toto falešné přesvědčení, které neuznává, že politika je umění svého druhu (v duchu tradičního chápání ars) a vyžaduje v případě politiky demokratické orientaci v tradici zastupitelských forem institucí a vlád, je zřejmé. Ukazuje se to v tom, jak je schopen AB hodnotit parlament – například označením „žvanírna“ se posunuje do pretotalitních forem označování politické reality.
To je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč nelze „řídit stát jako firmu“. Správné fungování státu je totiž závislé na vyvažování velmi komplikovaných systémů moci a kontrolních mechanismů – bulvarizace těchto skutečností je metodou, která vede k zisku hlasů, v žádném případě však ke kultivaci politické kultury.
Stará politická pokušení
Tyto prvky, které by se daly samozřejmě rozvinout a doplnit, by ale nebyly tak významné, pokud bychom k nim nepřidali ještě jednu charakteristiku, která je pro politiku babišovského typu typická. Uvedené body by se totiž týkaly většinou pouze míry bezostyšnosti při nerespektování standardních pravidel demokratického vládnutí. U AB však, jak se domnívám, dochází k vytvoření zvláštní, nové formy politiky, při níž už nezáleží v podstatě na ničem – s výjimkou jediné věci, a tou je mediální obraz, konkretizace neskutečného, virtuálně reálného.
Moci se zde dosahuje pouze a výhradně z apriorně naplánovaného konceptu, z mediálního a obchodního poradenství, které se sice podrobuje pravidlu volby (to koneckonců není problém, jak ukazuje historie zneužitých lidových hlasování), ale dále již neplatí žádné zákony.
Konkretizace neskutečného je jako velká mýdlová bublina, která je ovšem velmi kvalitně vyztužena, a pohybujíc se krajem, likviduje realitu skutečnou. Žít dnes ve virtuálním světě je lákavé proto, že je v něm umožněno překračovat pravidla hry, která nám odkázaly předcházející generace.
V Andreji Babišovi tak ožívají znovu stará politická pokušení – k nejhorším z nich patří pokus stvořit novou realitu, přičemž dochází k destrukci reality údajně zastaralé, zkažené. To, že je tento pokus prezentován „pokušitelem“ s chlapeckou vizáží a miliony v kapse, představuje koncentrát politické dekadence dneška.
Andrej Babiš není Antikrist, i když jeho křestní jméno by svádělo i k takovému výkladu. Jeho pokus o vyvázání se z demokratického systému vykazuje i jisté nedokonalosti a nedostatky. Navíc je blokován sice slábnoucími a degenerujícími, přece ale stále existujícími demokratickými mechanismy – koneckonců je ministrem vládní strany a nemůže si dělat úplně, co by chtěl. Metaforicky bychom mohli říci, že realita jej stále ještě dohání a usvědčuje.
Na druhé straně představuje antistrukturální jev babišovské politiky asi největší nebezpečí, které se objevilo v naší zemi po listopadovém převratu. Je zvláštní, že toto nebezpečí nevnímá většina domácích intelektuálů, kteří veškerou svou kritickou silou plýtvají směrem k Hradu.
Jiří Hanuš
Autor je historik a editor.
Komentář vyšel na webu Pravý břeh.
