Francouzský teolog a filosof Pierre Teilhard de Chardin. FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ESEJ / Francouzský teolog, filosof a paleontolog ve svém díle „Vesmír a lidstvo“ (v originále „Le Phénomène Humain“), jež napsal koncem třicátých let minulého století (vyšlo posmrtně v roce 1955), upozorňuje na zajímavý fenomén, jehož si v rámci evoluce je možné všimnout. A tím je, nebudu vás napínat, fenomén člověka.
Musím se přiznat, že jako člověk pocházející z poměrů ryze ateistických jsem podlehla dojmu, že křesťanská myšlenková tradice vyzdvihující člověka nad ostatní živé bytosti je vědecky chatrně podložená (což mnozí považují za velmi důležité), a že slouží v zásadě k upevnění představy, že je to právě člověk, jeho kultura a myšlení, kdo jsou vyvolení, aby ovládali okolní svět, a že jejich hlavním argumentačním strážcem je „koncept boha“, což se v naší ateistické rodině příliš nenosilo. Toť k mému prvotnímu (rodinnému) východisku.
Nebudu zastírat, že současný filosofický diskurz takzvaného posthumanismu a objektově orientované ontologie mě v tomto přesvědčení pouze utvrdil.
A jako velkou milovnici zvířat a zavilou pejskařku uvrhl směrem až téměř militantního charakteru, a (jak níže uvidíme) z falešného přesvědčení, že všechny živé bytosti jsou si rovny, a tedy tu mají mít stejná práva, a že tu mají stejný „účel“, uvrhl různými zákruty intelektuální kaše i do časté deprese. S teleologií (tj. s filosofickým zkoumáním účelnosti a cílů lidského jednání; řecky „telos“ znamená „cíl“) jsem vůbec jako „správný ateista“ měla problém, a tudíž i se smyslem života vůbec.
Naštěstí se mi jako zázrakem, jak to často bývá, dostala do rukou kniha „Vesmír a lidstvo“. Pokoušet se shrnout hloubku a obsáhlost Teilhardova myšlení by bylo ode mne bláhové. Nicméně se přesto pokusím sdílet své pochopení, a především pak obrat, který nastal v mé mysli. Obrat, který není pouze racionální, ale i emocionální a jaksi duchovní. Obrat, v mém případě nikoli návrat k víře, že člověk má v rámci tohoto světa specifické a s nikým nesrovnatelné postavení.
Pakliže se prokouše člověk velmi hutným začátkem knihy, kde chvílemi nerozumí vůbec ničemu a chvílemi jen zůstává v úžasu nad hloubkou Teilhardových znalostí z oblasti paleontologie a evoluční biologie, dočte se až do místa, kde se objeví člověk. Jelikož autor od počátku knihy avizuje, že je to právě člověk, jenž je ve středu jeho zájmu, po prvních dvou třetinách knihy se člověk na člověka těší.
Ve chvíli, kdy se objeví na scéně planetárního divadla, zdá se, že se skutečně děje něco, co se v rámci této planety a její biosféry ještě nedělo. Člověk, jako bytost nebývale inteligentní a schopná rozsáhlé spolupráce přesahující schopnost spolupráce mravenců a včel co do rozměru a předávání vědomím způsobem kultury a historie, stává se skutečným a nepopiratelným adeptem na ten živočišný druh na této planetě, který vytvoří její další sféru.
Pokud sledujeme pozorně Teilhardovo myšlení od vzniku sfér planety, jimž říkáme geosféra a biosféra, zahlédneme znenadání, že to, co přibývá planetě jako další svrchní kabátek s fenoménem člověka, je vrstva, již ve svém díle Teilhard pojmenoval vrstvou rozumu – noosférou.
Ve chvíli, kdy na jeviště, jež Teilhard obratně zatím pouze „vybavoval kulisami“ pro velkorysý nástup koncentrovaného vědomí, vstupuje člověk, čtenář (v tomto případě já), egoisticky zvědav především sám na sebe, opravdu si až do konce knihy připadá jako v ráji. Poslední třetina knihy je totiž bezvýhradně věnována fenoménu člověka a tomu, co Teilhard nazval noosférou.
A protože i v tomto díle zní a rezonuje duch doby, potřebuje se autor vypořádat s problémy, jež v daný moment u fenoménu člověka nahlíží. A k čemu by se mohl autor píšící koncem třicátých let potřebovat vyjádřit jako k prvnímu problému člověka, než je rasová nadřazenost. Rasovou nadřazenost považuje za problém mající stejného jmenovatele jako prostý individuální egoismus.
Zjednodušeně řečeno, pakliže se člověk stará jen o sebe a považuje sám sebe za lepšího a hodnějšího větší pozornosti než ostatní živé bytosti, případně lidi především, dostává se do stejné pasti jako ten, kdo tvrdí, že jeho rasa je vyvolená a lepší než ty ostatní. A bez okolků nám autor hned názorně předvede, v čem ona past spočívá, což na základě zkušenosti druhé světové války čtenář tak trochu v případě rasové nadřazenosti tuší.
Na historii fenoménu člověka si také všímá toho, že jedním z klíčových faktorů jakéhosi druhového vítězství člověka na této planetě byla právě schopnost hromadné spolupráce a také bez jakékoli vědomé lidské zásluhy i pouhá četnost výskytu a samozřejmě schopnost efektivního a rychlého přizpůsobení na změny podmínek čili environmentální adaptibilita.
Tato naše vlastnost dostane v příštích letech šanci ukázat, jak se v posledních několika desítkách tisíc let rozvinula spolu s rozvojem noosféry. Mým cílem však není ukázat, že Pierre Teilhard de Chardin byl velmistrem syntézy křesťanského a evolučního systému vidění světa, ale že viděl očima tak vědomýma, že dokázal v problému, ať už hromadného či individuálního egoismu, vidět potenciální zkázu veškerého vědomého úsilí vesmíru a nepochopení naší pozice a našeho účelu na této planetě.
Pokud se západní společnost posunula a ze zkušeností druhé světové války a dalších rasově podmíněných zločinů začala přiznávat základní lidská práva všem lidským bytostem bez rozdílu barvy kůže a sociálního postavení, tak, jak si předsevzala již v ústavě americké a francouzské, pak by se měla dále velmi pečlivě o tyto základní dokumenty starat, o což se snaží (buďme na člověka také nejen přísní, ale i hrdí).
Stalo se módou tvrdit, že každý člověk může mít přece svůj názor, však také i ve výše zmíněných dokumentech naší snahy o ochranu všech lidských bytostí je mezi prvními nároky také právo na svobodu tisku a názoru. Žel potýkáme se samozřejmě i s problémem, že pakliže je tisk svobodný, musí umožnit všem, aby své názory prezentovali, často by se snad spíše hodilo sloveso „ventilovali“, aby zkrátka šířili třeba i rasově nenávistné texty.
A to pak svět, který se zavázal tato práva hájit, musí se postavit za svá východiska, totiž že všechny živé bytosti jsou si rovny, a kdo tvrdí opak, tak to veřejně zkrátka tvrdit nemá. Zdá se, že to máme vyřešené. Systém je v pořádku a je třeba hlídat, aby jím neproklouzávaly jedovaté myšlenky nenávisti a neotravovaly veřejný prostor. Jak se někde vylíhne, byť jakkoli zahalené, tvrzení, že „ti druzí vlastně nejsou lidi“, je třeba zbystřit.
Jak je zjevné z výsledků posledních eurovoleb, čekají nás nelehké časy, neboť politické extrémy sílí a bobtnají, často z pochopitelných důvodů důsledků neuváženě řízeného až neřízeného míchání civilizačních okruhů (po bitvě je každý generál a kritizovat předchozí vlády za nedostatečně ostražitou a střízlivou migrační politiku je jako kálet do vlastního hnízda. Vždyť netvrdila jsem právě, že všichni lidé mají mít rovná práva, tedy i ti, co tvrdí, že jsou lepší než ti ostatní?).
A tak jsem se jako filosof-začátečník, aspirující na mírně pokročilého začátečníka, zamotala do vlastní intelektuální pasti, z níž sleduji úpění i zdatnějších a zkušenějších myslitelů, zatímco okolo nás bouří svět těch, kdo se v tom tak nebabrají a „selským rozumem“ vykřikují zjednodušené pravdy. Avšak přesto cítím, děkuji vřele mistru, jemuž neznám ve filosofické tradici rovného, že mi otevřel vrátka do zahrady teleologie, kde alespoň na chvíli utichají otázky po samotném smyslu naší existence.
Mgr. Aneta Fodorová se věnuje participativnímu umění, aktuálně vede multižánrovou uměleckou platformu Třetí prostor // Third space a zároveň je doktorandkou oboru filosofie výchovy a vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
