Andrej Babiš (ANO) a Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Aby bylo jasno, nemyslím tím žádnou konkrétní osobu (která by mne případně mohla žalovat). Nýbrž pouze jev, který se v naší politice uplatňuje v různých variantách a vytváří zejména na půdě Poslanecké sněmovny PČR a v médiích neodmyslitelnou součást našeho dnešního politického koloritu. Patří mu velká zásluha o to, že dnes žijeme v „Nových pořádcích“, které někdy přibližně v roce 2013 nahradily „Pořádky staré“, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli.
„Staré pořádky“, jak o nich mluvívá Andrej Babiš, tj. dobu od listopadu 1989 do zhruba podzimu 2013, přitom já na rozdíl od pana Babiše nazývám „polistopadovou demokracií“, hlásím se k ní a trochu melancholicky na ni vzpomínám. Zato v babišovských „Nových pořádcích“, v nichž, ač si to nepřipouštíme, stále ještě žijeme a nevypadá to, že z nich hned tak vypadneme, se život pro méně otrlé osoby stává čím dál tím nesnesitelnějším.
Naivní idealisté (a taky já) se po listopadu 1989 domnívali, že nastává doba obnovy demokratických svobod a vůbec obnovy demokracie, kterou lidé mého věku znali jen z více či méně mlhavých vzpomínek těch starších. Tuto lepší minulost nám kdysi dávno zastínila nejprve léta Protektorátu Čech a Moravy, pak v letech 1945–8 postupná a nedůstojná kapitulace české politiky a inteligence před bolševismem a cílená destrukce vzpomínek na „buržoazní republiku“ z let 1918-1938. (Nešlo přitom o to, abychom tu lepší minulost adorovali, i ona měla své mouchy, a docela velké, ale abychom se ne ni dívali svobodně, což ovšem znamená spravedlivě a od případu k případu i kriticky. Lidé, kteří by to měli umět, většinou nedokázali pořádně vzdorovat zlu.) A konečně zlou roli sehrála v letech 1945 – 8 i vlna nenávisti většiny českého obyvatelstva vůči (víc než třímilionové!) německé „menšině“. V této psychóze se zaučovali brutalitě, mučení a vraždění ti, kteří se pak v plné síle uplatnili poté, co jsme se v roce 1948 stali – i vlastním přispěním, i vlastní slabostí – ruskou kolonií.
Po několika letech brutálního stalinského teroru prodělal u nás bolševický režim sérii krizí. „Rozpomínání na lepší minulost“ šlo v této době ztuha. Impulsy přicházely zvenčí, v závislosti na tom, jak se zrovna hroutil nebo upevňoval režim v ruské metropoli. Mladí čeští komunističtí intelektuálové se chtěli polepšit, a taky ospravedlnit před veřejností za to, co za stalinismu vyváděli – odtud potřeba reformy: samotná idea bolševismu je prý ušlechtilá, jen způsob uskutečňování byl více či méně problematický. (Patřil jsem k mladým lidem, kteří se v šedesátých letech propracovali k myšlence, že ohavný byl nejen způsob realizace, nýbrž už sama idea). První stanovisko – myšlenka správná, způsob uskutečňování nešťastný – byl ve své vyčůranosti pochopitelně snadnější a pro mnoho lidí přitažlivější.
V době, kdy se vytvářel disent a vznikala Charta 77, zformuloval Václav Havel ve svém známém eseji „Moc bezmocných“ strukturované stanovisko, že je třeba překonat jak komunistický totalitarismus, tak i zkostnatělou, „chcete-li buržoazní“ demokracii a zavést nový způsob politické organizace. Na tomto kompromisu pak vlastně stála „politická koncepce“ Charty: obrození komunisté i ti, co jsou jenom obrození, ti, kteří chtějí socialismus (rozuměj bolševismus) s lidskou tváří, i ti druzí, co se spokojí s lidskou tváří bez socialismu/bolševismu, to myslí dobře a mohou si podat ruku. Takový kompromis byl ovšem velmi problematický. Já jsem Chartu hned podepsal, ale zrovna k tomuhle jsem k němu měl od počátku výhrady.
V osmdesátých letech minulého století, kdy se na cestu reforem vydalo nakonec i ruské komunistické vedení, propukla u nás „sametová revoluce“. A víceméně potichu se nakonec ukázala být přijatelnou i prostá obnova demokracie. Organickou a legitimní součástí politického systému, který se vytvořil po listopadu 1989, se stala i upravená komunistická strana. A byl s tím problém.
Další důležitou změnou proti době, kdy jsme existovali jako ruská kolonie, bylo i to, že po listopadu 1989 bylo možné se tak či onak veřejně hlásit ke křesťanským základům naší obnovené demokracie a demokracie vůbec. Což jsem činil.
Doba reformních hnutí
Během zhruba dalších dvaceti let však většinu české veřejnosti polistopadová demokracie omrzela. Jistě, jak vidno z toho, co jsem řekl, i ona měla své chyby: demokracie na rozdíl od různých tyranií mívá své chyby. A tak po roce 2010 propukla Velká protikorupční revoluce. Tak či onak se na ní podíleli lidé z ČSSD, odbory, KSČM, Havlovi pokračovatelé. K rozvratu přispěl i „vonhayekismus“ pravice, podle něhož vývoj společnosti je ustavičný zápas „pravice“ s „levicí“, který se neustále zostřuje a snad dokonce spěje k logickému konečnému vítězství pravice (je to tedy tedy vlastně taky něco jako marxismus). Míra nenávisti ve společnosti stoupala, jako ostatně vždycky v době rostoucích politických neúspěchů. A nadešla doba různých reformních hnutí.
Nejúspěšněji se v politické renovaci činil novopečený polistopadový podnikatel a zároveň společenský reformátor s kořeny v předlistopadovém režimu Andrej Babiš. Podařilo se mu vybudovat robustní konglomerát mediální, hospodářské i politické moci, který se silně uplatňuje dodnes, nenamlouvejme si prosím nic jiného.
Poměrně křehká polistopadová demokracie se v roce 2013 proti „Novým pořádkům“, které takto vznikly, ukázala být dosti bezbrannou. Ideje Velké protikorupční revoluce ovlivnily lidi v policii, mezi státními zástupci a v justici (jistěže ne všechny!) a nový vývoj smetl Nečasovu vládu. Nové Babišovo politické hnutí ANO se prosadilo v politice, nejprve získalo pro spolupráci v exekutivě ČSSD a KDU-ČSL, dvě „tradiční“ politické strany, jež byly součástí polistopadové politiky. V opozici nepříliš energické setrvávala slabá TOP09. Za pár let pak Babišův konglomerát docela ovládl exekutivu a do značné míry i legislativu. A konečně v roce 2019 a později na stránkách Lidových novin kapitulovali vedoucí představitelé kdysi nejsilnější ODS: požehnali nový revoluční vývoj s tím, že se vlastně nic nemění, demokracie u nás není nijak zvlášť ohrožena (resp. je ohrožena stejně jako kdekoli jinde) a že tedy nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy. To byla alespoň prozatím fakticky poslední a dosti drtivá rána polistopadové demokracii v České republice.
Proměna politického uspořádání. Studená občanská válka
K potřebě důkladné reformace polistopadové demokracie se postupně přidávala další politická uskupení, vzešlá už dříve z nespokojenosti s dobou, kdy nám, řečeno slovy Andreje Babiše, „vládli politici, co nemakali a kradli“: totiž uskupení jako STAN (vlastně žádní politici, jen hnutí starostů, nejlépe nezávislých), nebo po západním vzoru „Piráti“ (v politické dezorganizaci ještě radikálnější). Současně s rostoucími neúspěchy Babišova hnutí a se stagnací Okamurovy Strany přímé demokracie se tvořilo poměrně široké a pestré soustředění politických sil od ODS přes tradiční politické strany jako KDU-ČSL až po nové útvary jako TOP09, a zmíněné STAN a Piráty. V letech 2021 získaly dohromady většinu v legislativě a exekutivě a utvořily novou vládu (KSČM a ČSSD vypadly z poslanecké sněmovny). Nová vláda je lehce nesourodá, má v PS většinu nevelkou, ale dostatečnou, a senát výrazně ovládá. Další, byť i dočasnou a nejistou porážku Nových pořádků znamenalo přesvědčivé vítězství Petra Pavla v prezidentské volbě v roce 2023 (prezident je ovšem, ač to v české ústavě přímo nestojí, tradičně neutrální politickou autoritou).
Nové politické uspořádání v ČSR bylo velmi výraznou „nevýhrou“ babišovských Nových pořádků. Bohužel se ukazuje, že zatímco Babiš prohrál, nevyhrál vlastně nikdo. Babiš a spol. se jen otřepali a rozpoutali úporný politický a mediální třídní boj. Rozpoutala se studená občanská válka, jejíhož konce zatím nevidět. Zvlášť tenkrát, když opozice má pevný cíl, za nímž cílevědomě jde (porazit a zničit současnou vládní koalici), kdežto koalice v čele s ODS hlásá už od roku 2019, že situace je stabilní a nic vážného se neděje. Boj nelítostných, cílevědomých útočníků s vládnoucími kapitulanty se ovšem kapitulantům vyhrává jen ztuha. Navíc Babišovy Nové pořádky mají silné pozice zejména v médiích. Občas mám dojem, že skoro ve všech. Vratké politické situaci v ČR pomáhá přímo i nestabilní hospodářská situace u nás i ve světě.
Je hrdinou naší dnešní politiky typ „smradlavý skunk“?
Demokratická politika, jak se u nás, v Evropě a v západním světě za tisíciletí vyvinula, není jen neúprosný zápas soupeřících klik, v němž spolu bojují nelítostní bijci, usilující o bezpodmínečné vítězství a bezpodmínečnou kapitulaci nepřítele. Je to politický zápas, který má svá pravidla, a při všech rozdílech ho pojí společný zájem státu a společná dobrá vůle. Musí tu být taky prostor pro politickou diskusi, silná, svobodná a nezávislá média. A musí tu být taky něco jako obdoba středověkého rytíře nebo něco, co se zobrazilo v hrdinech amerických westernů, které mi imponují. Nic podobného však bohužel nemůže vzniknout v odpudivé hospodské rvačce mezi divokými rváči na jedné a vystrašenými kapitulanty na druhé straně. Tady neexistuje žádná dobrá vůle a taky žádná víra, aby to člověku stálo za to něco obětovat. Vypadá to, jako že hrdina našeho dnešního westernu (tedy spíš easternu), ideál našeho dnešního politického zápasu, je spíš něco, co bývá v příbězích z „divokého západu“ nazýváno obhrouble „smradlavý skunk“. Někdo, kdo se podle okolností (co je pro něj osobně výnosnější a pohodlnější) mění z nelítostného bijce v kapitulanta a naopak. A naší veřejnosti v době Nových pořádků takový odpudivý cirkus bohužel spíše imponuje. Ježíšmarjá!
Vytrvalý zápas nelítostných bijců s kapitulanty se v neúprosném třídním boji těžko může změnit v něco lepšího než v nepřehledný rej smradlavých skunků. To je nejstrašnější nebezpečí, které naší společnosti v dnešní době hrozí. Vlastně jaképak hrozí! Už se tak s neúprosnou setrvačností politické katastrofy děje. Je to například daleko větší nebezpečí než „komunismus“ a „komunisté”, což jsou příšery dnes živé už jen podobně jako Tataři z doby krále Václava I.
K tomu, abychom dnešnímu, opravdovému nebezpečí zabránili, nám, přiznejme si to, chybí politické instrumenty i aspoň fousek opravdové společné dobré vůle a víry. Nedokážeme ji zformulovat, nemáme pro to dostatečné prostředky (např. média) a taky se nedostává času. Jsme na tom podobně jako kdysi Jan Palach. Bude se znovu opakovat podobná tragédie?
