V letních měsících odvysílalo Rádio Svoboda cyklus debat věnovaných fenoménu Z, ovládajícímu od počátku ruské agresivní války proti Ukrajině všechny sféry života Putinovy říše. Šlo o jakési virtuální kulaté stoly, v nichž ruští politilogové, kulturologové a historici žijící v zahraničí nazírali z různých úhlů na Z-formy existence ruské společnosti. Z pražského studia RFE/RL vedl debaty přes skype politolog a historik Sergej Medveděv. (Ivana Ryčlová)

Hosty Sergeje Medveděva[1] byli Alexandr Morozov, přednášející na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a Nikolaj Mitrochin, vědecký pracovník Centra východoevropských studií na univerzitě v Brémách.

Sergej Medveděv: „Jedna země! Jeden prezident! Jedno vítězství!“ Většina z nás má ještě v živé paměti, jak Leonid Sluckij skandoval u rakve Darji Duginové, aniž by ho napadlo, že jde o opakování fašistického hesla: „Ein Volk! Ein Reich! Ein Führer!“ Rusko bylo označováno za fašistickou zemi od prvních dnů války. Ono, nikoli Ukrajina, by mělo být denacifikováno. Je však putinismus skutečným fašismem?

Zpravodaj RFE/RL (ze záznamu): V současném Putinově Rusku se projevuje mnoho forem fašismu. Patří k nim sakralizace režimu a jeho vládce (není Putin, není Rusko), obraz Západu jako hlavního nepřítele, nenávist k ukrajinskému lidu, militarismus a kult moci a nenávisti.

Někteří badatelé používají k definování metod používaných ruským režimem i ruskými vojáky na Ukrajině termín „rašismus“, který se stal populární po vypuknutí války. Podle amerického historika Timothyho Snydera je Rusko fašistickým státem a termín „rašismus“ se používá spíše pro konkrétní akce. Jeho zahraniční politika se vyznačuje porušováním mezinárodního práva, vnitřní politika pak porušováním lidských práv včetně práva na svobodu projevu a pronásledováním odpůrců režimu. Ukrajinský parlament oficiálně uznal rašismus za ruskou státní ideologii.

Litevci nebo Poláci při pohledu na Putinovu ideologii častěji hovoří o neostalinismu než o neofašismu.

Je to skutečný fašismus, nebo cosplay?

Alexandr Morozov (AM): Chápu logiku, podle níž to Timothy Snyder a mnozí další kvalifikují jako fašismus nebo neofašismus a srovnávají některé prvky ideologie putinismu s podobnými jevy, které známe z období mezi první a druhou světovou válkou. Nicméně ideologie, která doprovází Putinovu válku a agresi, je moderní. Bylo by příliš naivní ji ztotožňovat s fašismem, protože se změnil samotný svět, v němž ideologie fungují. Tato ideologie obsahuje některé prvky vlastní fašismu, ale zároveň i některé stalinistické praktiky. A není náhodou, že mnozí naši sousedé – Litevci nebo Poláci – v souvislosti s Putinovou ideologií častěji hovoří o neostalinismu než o neofašismu.

Do jaké míry je Z-ideologie odkazem na tradiční podobu imperiálního, etatického postoje Ruska? Do jaké míry reprodukuje eurasijství, tradicionalismus ve verzi Uvarova nebo Pobědonosceva?[2]

Nikolaj Mitrochin (NM): Každý má rád historické analogie, ale svět se mění, žije dál, objevuje se v něm stále něco nového. Použití tohoto latinského písmene k označení ideologické kampaně, jejímž cílem je mobilizovat obyvatelstvo země k podpoře války, je nepochybně něčím, co zde ještě nebylo. Můžeme to vnímat jako postmoderní hru. O tom, proč byly použity právě tyto znaky, se vedly dlouhé debaty. Myslím, že tato ideologická kampaň má blíže k populárním filmům jako Zorro mstitel nebo seriálům o upírech, než že by měla něco společného s Uvarovem či jinými příklady prastaré ruské národní ideologie.

Určitou podobnost však můžeme vidět v rétorice. A to ve smyslu, že „všechno, čeho jsme se zmocnili, je naše“, tj. nahlížíme na své sousedy jako na potenciální teritorium pro příjem našeho vlastního obyvatelstva. V tomto ohledu jde nepochybně o ruskou imperiální tradici. Přímé ideologické paralely s touto tradicí jsou však velmi fragmentární a zjevně se používají jen náhodou.

Ze současných osobností blízkých Putinovi nehraje v této rétorice klíčovou roli Dugin se svou mystikou, ale Jegor Cholmogorov se svými historickými konstrukcemi. Spíše se objevují pokusy zasadit tuto novou ideologii do nějakého obecnějšího rámce. Lidé z Putinova okruhu jsou však historicky nevzdělaní. Hledat historické analogie by mělo smysl tehdy, kdyby měli solidní humanitní vzdělání.

A co když národní idea klíčí sama od sebe?

NM: Především se jedná o reinkarnaci myšlenky ruského militarismu, tedy „naše armáda je nejsilnější, dokáže dobýt všechno kolem nás“. A k tomu se přidávají různé nálepky. Například od písmena Z se už začalo upouštět. Ukazuje se, že není důležité, že důležité je něco jiného – zvětšování území.

Existuje ideologie jako celistvý konstrukt?

AM: Existuje ustálená, ale mylná představa, že ideologie je pouze to, co maximálně mobilizuje masy. Existují však i formy ideologií, které jsou zaměřeny pouze na establishment, tj. na civilní a vojenskou byrokracii. Cílí na skupinu nejaktivnějších veřejných činitelů. Aby Putin a Kreml udrželi svůj systém, v němž je obyvatelstvo zcela pasivní, stačí podporovat ideologii jen mezi byrokracií a skupinami nejrůznějších Z-aktivistů.

Na první pohled je zřejmé, že tato ideologie má tři vnitřní opory. První je radikální antizápadní postoj: „Západ nás vždycky nenáviděl, chtěl nás zničit.“ Druhou je důležitá teze, že Rusové mají jakýsi výjimečný civilizační kód, DNA Ruska, uznávají mimořádné hodnoty atd. A třetí opora této ideologie souvisí s přesvědčením, že Rusko je neporazitelné: všichni půjdou do pekla, a my – do ráje. To je obaleno bohatou pěnou představ o velikosti Ruska, o jeho věčné nadřazenosti, o tom, že ve všech bitvách vítězilo, tedy nepochybně zvítězí i nyní. Zmíněné tři teze jsou vnitřním motorem, benzinem tohoto ideologického komplexu.

„DNA Ruska“, „genetický kód“ – tyto biologické, fyziologické reference – nepřivádí nás to náhodou na půdu fašismu?

NM: Řekl bych, že jde o dědictví New Age, hnutí, kterým byla sovětská inteligence pro svou lásku k nejrůznějším energiím, biologickým záhadám a tajemstvím našeho původu uchvácena v šedesátých letech. Nemyslím si, že fašismus v tomto případě vystupuje jako samostatný fenomén a dal vzniknout tomu, co vidíme v dnešním Rusku. Neprovádí se například pro fašismus typické měření lebek a zjišťování rodu do sedmého kolene, protože ruská elita je stále multietnická, a dokonce je na to hrdá. Jejich rétorika je založena na myšlence, že hlavní věcí, která nás sjednocuje, je to, že milujeme Rusko. Myšlenka lásky k Rusku je mnohem důležitější než jakékoli úvahy o genetice.

Německý fašismus vyrostl z výmarského syndromu, z „kudly do zad“. Tímto syndromem Rusko, země, které se nedaří dohnat ve vývoji ostatní, trpí permanentně: „jsme přehlížení a nepochopení“. A tato ruská křivda, ruský resentiment, který se v 19. století vynořil z hlubin jako Dostojevského podzemní člověk, nyní jako podzemní člověk Putinův vylezl z petrohradských vnitrobloků.

AM: Existovala historická období, kdy ruský establishment žádnou křivdu necítil. V sovětském období oficiální ideologie žádnou zášť nezdůrazňovala. Dnešní situace je zvláštní. Myslím si, že v postsovětském přechodném období Ruská federace neměla ještě žádný reálný důvod k tomu, aby v ní vznikl pocit, že je jí Západem ubližováno. Tento pocit byl až v určitém okamžiku, kolem let 2003 až 2004, poměrně jasně vykonstruován a v roce 2005 se definitivně zformoval spolu se všemi ideologickými nástroji – ruské zpravodajské vysílání RT a prokremelské mládežnické hnutí Naši. Zároveň tato marginální hnutí začala být intenzivně podporována a důsledně centralizována bývalým Putinovým poradcem Surkovem.

Odtud se začala šířit všeobecná ublíženost, veškeré konspirační teorie o tom, že Západ od samého začátku – od Gorbačova – nehraje s Ruskem čestnou hru. O tom všem zpočátku velmi jemně mluvil sám Putin: že Rusko bylo vždycky opomíjeno, ačkoli ve skutečnosti se nic takového samozřejmě nedělo. Byla to jeho osobní politická hra. A tak to šlo dál.

Má moderní ruská ideologie kořeny v Putinově cynismu? Nebo je to dědictví devadesátých let? Máme co do činění s uhlazeným gangsterem, který nedodržuje pravidla hry?

AM: V devadesátých letech existovala spolupráce mezi Ruskem a Ukrajinou – dodávky plynu a tak dále. Ale v politickém systému se vyskytovali také komunisté, kteří vždycky snili o obnovení SSSR a Ukrajinu si představovali jako součást tohoto pomyslného obnoveného celku. V té době však neexistovala koncepce, že Ukrajina je falešný stát, který by se měl rozpadnout na dvě části: západní a východní. Ale když přišel Putin a společně s ním, jak ty říkáš, cynikové, stalo se centrem pozornosti téma, že Ukrajina je stát tvořený jakoby ze dvou částí a že časem znovu přijme tuto svoji historickou podobu. A není vyloučeno, že celá Ukrajina až k Dněpru bude ruská, nejen Donbas. Tyto myšlenky zde byly, což bych rád zdůraznil, dávno před rokem 2014.

A územní nároky Kremlu, který loni v září prohlásil de facto za svá čtyři území – tedy prakticky celou východní Ukrajinu –, nyní vyšly najevo. To vše se stalo součástí účelové cynické hry. Mohli bychom si říci: kde je integrita ideologie, její klasičnost? Samozřejmě že tu žádná není, protože putinismus je takový Protheus, taková nekonečná tekutina, která se snadno přizpůsobuje okolnostem.

Hrál Putin nějakou roli při formování nové ruské ideologie?

NM: Domnívám se, že on je zdrojem všeho. Od něj se všechno odvíjí a všechny ideologické struktury se přizpůsobují jeho momentálnímu rozpoložení. S radikálními ruskými nacionalisty je spojován už od počátku devadesátých let. Prvním konfliktem byla jeho ostrá reakce na otázku Rusů v Pobaltí. Tady cítí potupu a osobní porážku. A všichni tito cyničtí lidé se názorově přizpůsobují vládci. V dobách, kdy to bylo jinak – především na počátku milénia –, dostával vládce na stůl jiné složky s úplně jinоu agendou.

Jsou tady ale přece lidé, masový volič, atmosféra, která v téhle mase vládne. A to, co říká Putin – propaganda, padá na úrodnou půdu, takže všechno je naprosto legitimní. Vztah k Ukrajině, k Západu, ruský pocit nadřazenosti, válečná mytologie, představa, že Rusko stejně jednou všechny předhoní… To jsou odvěká témata! Není to tedy tak, že Putin a jeho ideologie pracují s hluboce zakořeněnými archetypy?

AM: To si nemyslím. Spíš mám intenzivní pocit, že nejen ruská občanská společnost, ale celá populace se uvařila jako žába na pomalém ohni. Protože když nastoupil Putin, jeho ideologií byl ekonomický management. Všem říkal: „Zajistíme prosperitu“. A obyvatelstvo slyšelo na to, že v zemi bude větší bezpečnost, méně banditismu, budou hypotéky, moderní bankovnictví. A ono to fungovalo! Jenomže v další fázi nenápadně vyšlo najevo, že všichni Putinovi nejbližší spolupracovníci vytvářejí státní korporace, které by měly v budoucnosti všechno ovládat. A tyto státní korporace potřebují nějakou státní ideologii. Proto se musela pozornost soustředit tímto směrem.

V žádném případě nelze tvrdit, že Kreml plánoval nebo chtěl válku s Ukrajinou od prvního dne, co Putin přišel k moci. Dobře si pamatuji na období, kdy Moskvu nejvíc dráždily pobaltské státy. Tenkrát se politické vztahy Kremlu s Ukrajinou točily kolem plynu a do značné míry existovalo rusko-ukrajinské obchodní spojenectví.

Moskevský historik a politický aktivista Ilja Budraitskis píše, že fašismus lze chápat trojím způsobem: jako ideologii, jako masové hnutí a jako typ nadvlády. Žijeme v 21. století, žádné masové hnutí neexistuje. Ale Putinův současný režim, pokud se na něj podíváme z hlediska ideologie a typu vlády, tyto základní definice fašismu splňuje.

AM: Důležité je, že dnešní svět vnímá putinismus obdobně, jako bylo svého času vnímáno nebezpečí fašismu. Je to stejný typ hrozby: bezpečnostní hrozba pro celý evropský kontinent. Ideologie, která dnes slouží válce, obsahuje beze zbytku prvky vlastní fašismu. Proto bych skoro řekl, že slovo rašismus historicky nepřežije. Naproti tomu slovo putinismus nebo výraz Z-ideologie v dějinách zůstanou jako označení něčeho, co umožnilo Kremlu tuto obludnou válku a změnilo ruskou společnost.

Budraitskis cituje výbornou definici fašismu od historika Rogera Griffina. Základní parametry jsou poměrně přesvědčivé – obnovení ztracené velikosti národa, revoluční odmítnutí předchozích forem legitimity, masová mobilizace a biologické pojetí národa, národního společenství. Necháme-li stranou masovou mobilizaci, lze souhlasit s tím, že tento dnešní fašismus, fašismus jednadvacátého století, je stejný jako ten, který jsme viděli ve století dvacátém?

NM: Určitě to tak není a na Západě to jako stejnou hrozbu nevnímají. Německý průmysl se nepřevádí na masovou výrobu tanků a bundeswehr neotevírá své brány, aby přijal desetitisíce nových vojáků, ani neprovedl masovou mobilizaci, jako to udělaly země, které se rozhodly jít s ním do války. Máme zde však samozřejmě válku autokratického režimu vykonávajícího diktátorovu vůli. Tento režim si narychlo budoval něco, co se tváří jako ideologie, ale ve skutečnosti jde jen o propagandistickou kampaň. Ta skončila, zatímco válka pokračuje. Putinovа konstrukce neobsahuje etnickou nadřazenost ani nic podobného.

Vidíme zde touhu po zotročení sousední země, ale nejde o rasistickou nadřazenost genetického Rusa nad Ukrajincem. Pokud Valentina Matvijenková narozená na západní Ukrajině stále stojí v čele Rady federace, o jaké reálné nadřazenosti může být řeč?! Dvě třetiny důstojníků ruské armády jsou Ukrajinci nebo rodilí Ukrajinci. Mluvíme o agresivní formě autokratického režimu, o diktatuře. Ale kdyby Putin zítra zemřel, s největší pravděpodobností by válka skončila, protože žádná skupina, která by reálně měla na této válce zájem, neexistuje. Tím se Putinův režim liší od nacistického režimu, kde nešlo jen o Hitlerovu vůli, ale existovala zde zformovaná politická strana, politická elita opírající se o poměrně jasné teorie, z nichž bylo vytěženo ideologické jádro, rozsáhlý ideologický aparát, masová podpora obyvatelstva. V Rusku žádná masová podpora války ze strany obyvatelstva není.

AM: Myslím, že až Putin, obrazně řečeno, odletí na Mars, jeho politický systém zůstane zachován. Zůstanou i ti, kteří z něj profitují, ale nebudou pokračovat ve válce. Přejdou k nějaké jiné formě života a tuto válku ze sebe budou chtít setřást. A obyvatelstvo je v tom podpoří.

Není putinismus jakousi anticipační ideologií konzervativní odvety, kterou vidíme téměř ve všech zemích?

AM: Tuto ambici měl. Ve světě ruských ideologů byli lidé, kteří se z Putina snažili učinit lídra této nové pravicové internacionály. Válkou proti Ukrajině Putin o tuto možnost přišel, protože způsob, jímž začal konat, vylučoval vznik jakékoliv ideologické, antiliberální internacionály, jíž by byl on sám členem. Putin každopádně opustí politické dějiny 21. století jako vyvrhel.

Je reálné, aby putinismus zůstal ve světě jako globální fenomén, i když Putin nebude naživu?

NM: Není pochyb o tom, že většina z osmi miliard lidí žije v realitě lišící se od světa levicově liberálních hodnot, které jsou nyní rozšířené v Evropě a v USA. To, co se děje ve starém světě, je pro velké státy Latinské Ameriky, Afriky a Asie nepřiměřené a ukvapené. Proto tam budou ještě dlouho vítězit konzervativní politici, aby získali zpět – tak to vnímají – ztracené pozice. Kromě toho existuje aliance diktátorů, na jejímž hřišti hraje i Putin: aliance mezi Čínou, Íránem, Severní Koreou a Ruskem. Domnívám se, že nebezpečí pro budoucí světový řád hrozí především ze strany této aliance.

Fenomén putinismu zdaleka není ohraničen jedním člověkem a jednou zemí – Ruskem. Chci připomenout slova křesťanského filozofa a politického myslitele Petra Čaadajeva: „Někdy se zdá, že Rusko je předurčeno pouze k tomu, aby celému světu ukázalo, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“ A já mám teď pocit, že putinismem, tímto podivuhodným ideologickým komplexem, Rusko ukázalo světu, v co může vyústit v 21. století pravicový počvenničeský[3] konzervatismus, či dokonce fašismus, jakou strašnou zkázu může přinést.

Básníci na válečné stezce

Válka na Ukrajině přinesla v Rusku vlnu patriotické, militaristické a šovinistické kultury: Z-poezii, Z-festivaly, Z-seriály. Zároveň válku oslavují i známé kulturní osobnosti: ředitelé muzeí, umělečtí ředitelé divadel, rockoví hudebníci. Jak je Z-kultura organizována? Jaká je role kultury v totalitní společnosti? Na tyto a další otázky odpovídali: kulturolog Ilja Kukulin, hudební kritik Michail Kozyrev a kulturní kritik Jan Levčenko.

Jak bychom měli chápat Z-poezii? Jako druh nové upřímnosti? Jako cosplay nějaké válečné poezie Simonova, Bergholzové z doby Velké vlastenecké války? Nebo je to nový fenomén?

Ilja Kukulin (IK): Je to fenomén, který je nový i starý zároveň. Rozmach nadšené patriotické nebo šovinistické poezie, popkultury – to je pravda i lež. Skutečností je, že tento druh kultury vzkvétá, ale zároveň existuje také mohutný proud protiválečné poezie. V loňském roce vyšlo několik antologií. I když tři z nich byly exilové, jedna jako zázrakem vyšla v Petrohradě – Poezie poslední doby [Poezija posledněgo vremeni, 2022]. A samozřejmě vyšlo mnoho antologií obsahujících poezii oslavující válku. Nepochybně je v tom i prvek cosplay. Ale podívejme se na fenomén Z-kultury podrobněji. Z-kultura je především propagandistická kultura; slouží potřebám současné ruské militaristické propagandy. Skládá se z několika vrstev. Jednu z nich tvoří lidé, kteří nejenže přísahají věrnost současnému ruskému režimu, ale skutečně mají pocit, že válka dává jejich životu smysl. Nejde jen o odpornou antologii PoeZie ruského léta [PoeZija russkogo leta, Moskva, 2023].

Která byla distribuována prostřednictvím Jednotného portálu státních a komunálních služeb.

IK: Řada antologií vyšla v regionálních nakladatelstvích. Píší pro ně málo známí autoři, kteří snad ani nemají sovětskou zkušenost. Nicméně jsou to lidé, kteří vyrostli v sovětských literárních souřadnicích, jsou zvyklí psát v souladu s generální linií strany. A tak pokračují v reprodukci starých klišé, čímž dochází k bouřlivé imitaci vlasteneckého literárního života.

Přesto mám pocit, že tato válečná poezie způsobila vzedmutí jakési přízemní vrstvy upřímné poezie. Kdysi existovaly „afghánské písně“, které se zpívaly v příměstských vlacích…

IK: Jenomže spousta básní a písní o válce v Afghánistánu byla napsána lidmi, kteří měli za sebou zkušenost z fronty v Afghánistánu. A většina poezie druhé světové války byla napsána lidmi, kteří skutečně bojovali. Ale autory dnešní Z-poezie jsou převážně ti, co se buď frontě rusko-ukrajinské války vyhnuli, nebo tam maximálně zpívali na propagandistických koncertech, jež s takovou láskou líčí ve svých básních představitelka současné Z-poezie Marija Vatutinová.

Dá se obecně říct, že po pěti stech dnech války se v Rusku zformovala kvazifašistická kultura, nový velký styl? Někdy to autoři pochopitelně přehánějí, je to příliš postmoderní, jako třeba Ochlobystinova „gojda“, ale netvoří tyhle velké pochody, velké koncerty celkový obraz této nové kultury? [Herec Ivan Ochlobystin vzbudil velký rozruch kvůli slovu „gojda“, které použil ve vystoupení na podporu Putinova režimu. Slovo převzaté z tatarštiny znamená výzvu k boji, pozn. IR]

IK: Podle mého názoru nic takového nevzniká: ani nová velká kultura, ani nová ideologie. Mnozí politologové píší, že ruská vláda se snaží paralelně řešit neslučitelné problémy. Na jedné straně inspirovat národ a říkat, že bojujeme proti celému světu: „Jsem Rus – celému světu na zlost,“ jak zpívá mladý ruský zpěvák Shaman, a na druhé straně z toho udělat zábavu. Právě tento vnitřní rozpor neustále překvapuje ty, kteří pokus o vytvoření velké kultury sledují.

A jak máme chápat chování velikánů té staré postsovětské ruské kultury? Třeba ředitele státní Ermitáže, uměleckých ředitelů velkých divadel…? Jak upřímné je jejich začlenění do tohoto kvazifašistického diskurzu, oslava války a velká písmena Z na fasádách? Nebo jde o čirý pragmatismus? O zachování institucí, vlastních pozic a rozpočtů?

IK: Myslím, že v tomto případě jde o poměrně složitý labyrint motivů. Máme co do činění s nejhlubším pokrytectvím tohoto systému. Proběhlo mnoho pokusů vysvětlit chování ředitele Ermitáže Michaila Piotrovského. Myslím, že je v tom jak pragmatismus, tak přesvědčování sebe sama. To je důležité si uvědomit! Je v tom také pocit, že člověk jmenovaný do funkce státem ztělesňuje zájmy státu. A toto poněkud primitivní, vulgární státní myšlení, v němž se stát jeví jako neoddělitelný od současného režimu, samozřejmě těmto lidem prokazuje velmi špatnou službu.

Od počátku milénia se vztah ruského státu a kultury neustále upevňoval, až dospěl do fáze, „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, což znamená, že dospělí lidé pobírající plat ze státního rozpočtu by měli dělat přesně to, co stát řekne. Děsí mě, do jaké míry to lidé považují za přirozené!

Jak se stalo, že se k této kultuře přidal také ruský rock? Vzhledem k tomu, že rocková kultura je svou podstatou alternativní, muselo to být pro mnoho lidí velké překvapení.

Michail Kozyrev (MK): Myslím, že to zas tak nová věc není. Začalo to tím, že na festivalu Našestvije [v češtině napadení, invaze] se začaly objevovat tanky a stany ministerstva obrany. Pro mě bylo velkým varováním, když jsem přišel na tiskovou konferenci, kde vedle organizátorů seděli generálové v epoletách. [Ministerstvo obrany se tehdy stalo jedním z organizátorů festivalu.] Naprosto šokován tímto obrazem jsem se zeptal svých bývalých kolegů a kamarádů, kteří bez ohledu na tuto skutečnost dál organizovali festival: „Co to má znamenat?! Vždyť je to rockový festival! Co to má společného s ministerstvem obrany?“ Odpověděli mi: „Míšo, copak nevidíš, že všechno postupně zavírají, že se akce za akcí ruší? Jediná naše šance, jak festival zachránit, je být pod tímhle generálským ochranným štítem.“

Většina ruského rocku válku podporuje. Ty, kteří ji nepodporují, můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Patří k nejlepším v tomhle žánru: Ševčuk, BG+, Makarevič, B-2.

MK: A taky Zemfira. Musíme si uvědomit, že všichni jsou výjimeční. Jsou to ti nejtalentovanější, jistí si svým hudebním nadáním a tím, že si dokážou najít publikum kdekoli na světě. Rozhodli se, že s touto invazí nechtějí mít nic společného, a opustili zemi. Jsou to hvězdy rockového nebe, první liga. Z těch prvoligových rockerů, co zůstali, mě nejvíc zklamali tři: Garik Sukačev, Voloďa Šachrin a Slava Butusov, lídr legendárních Nautilus Pompilius.

Velká část ruského rocku vlastně podporuje válku. Někteří z těchto hudebníků jsou skálopevně přesvědčeni, že Rusko mělo „bratrskému donbaskému lidu“ přispěchat na pomoc!

Voloďa Šachrin začal pomáhat uprchlíkům z Donbasu od prvních dnů, co se objevili na Urale. Když jsem protestoval, že existují mezinárodní zákony, že hranice se musejí respektovat, nebylo to nic platné: jsme přece bratrské krve a ti, kteří tam trpí, potřebují pomoc.

Zřejmě jsou to stále hluboce sovětští lidé, vychovaní v duchu „přátelství mezi národy“.

MK: Myslím, že problém je hlubší, že jde o rozdíl mezi západniky a slavjanofily.. Nejvíce mě překvapují lidé, kteří procestovali půl zeměkoule, a stále si stojí za tím, že ruský národ je výjimečný a naše duše zvláštní. Ale Voloďa [Putin] takový není. I když je hodně zcestovalý, nikdy zemi neopustil. A nedosti na tom. Domov, rodina, půda jsou mu nade vše: holt jsme takoví, to je náš způsob života. Odtud je jenom krůček k „zvláštnímu poslání našeho národa“, takže smíme dělat to, co jsme udělali v roce 2014.

Nebo jen od interpretů rockové hudby očekáváme příliš mnoho? Byl vůbec ruský rock v posledních dvaceti třiceti letech morální silou? Nezdá se vám, že ruský rock za Janky Ďagilevy, za Jegora Letova, za skupiny Graždanskaja oborona byl zkrátka jiný? V těch dobách měl silné morální jádro, kdežto teď je to čistá komerce.

MK: Každý člověk se ve věku patnácti šestnácti let musí zbláznit do hudby. I když dlouhá léta to byla rocková muzika, posledních dvacet let je to rap. Ale obojí se od popu liší tím, že rockoví muzikanti i rapeři píší srdcem. Teenageři se vždycky vymezovali vůči rodičům, jejichž hlavy se proměnily v televizní přijímače, tím, že si do uší pouštěli vlastní muziku. Rock vždycky plnil protestní funkci a plní ji dodnes. Jenže ty rodící se kapely, hrající po sklepích a v zapadlých uličkách, dnes už neslyšíme. Jsou samozřejmě zastrašené, bojí se vystupovat. Ale písně, které vyjdou za pár let, budou skutečnými protestsongy. Znám pár skladeb, ze kterých vstávají vlasy na hlavě.

Nakolik je fenomén Z-kultury nový? Nebo je to něco jako pozdně stalinská sovětská kultura, jakýsi nový velký styl?

Jan Levčenko (JL): Především je to kultura imitační. To znamená, že napodobuje to, co prohlašuje za svůj vzor. Může sama o sobě mluvit jako o velkém stylu, ale rozhodně jím není, protože je eklektická a založená na negaci. Nic netvrdí. Je schopná si prostě cokoli vypůjčit, zkombinovat a prohlásit to za pokračování, reprodukci, oživení toho, co prohlašuje za svůj vzor nebo ideál. Opírá se o totalitní vzory, které považuje za ztracený zlatý věk, ale ve skutečnosti nevěří ničemu. Neobsahuje žádné myšlenky, pouze odmítání a negaci. Jako by říkala svým odpůrcům, pomyslnému kolektivnímu Západu nebo ruským liberálům: „Jste-li přesvědčeni o tom, že máte nějaké myšlenky, jste na omylu. Nemáme-li myšlenky my, nemáte je ani vy. A my vám to teď dokážeme.“ To je filozofie Dostojevského člověka z podzemí, který říká: „Mám-li si vybrat mezi zkázou světa a svým šálkem čaje, říkám, ať jde celý svět k čertu, jen když já si budu moci vždycky vypít svůj šálek čaje.“

Ocitli jsme se zkrátka v situaci, kdy si člověk z podzemí nasadil vojenskou brigadýrku s groteskní kokardou a uniformu s obrovskými karnevalovými výložkami, které jsou dvakrát větší než jeho ramena, a mašíruje, aniž sám ví kam.

Jde o ideologii. Mluvíme o Z-kultuře, která se tváří, že je upřímná. Slzy v Putinových očích, když recituje Borodino,[4] Z-poezie, Vatutinová, moderátoka a zpěvačka Karaulovová – to přece působí jako ambice stát se novými Simonovem, Bergholzovou, Surkovem.[5] Do jaké míry je dnešní kulturní život v Rusku normální?

JL: V současné době jsme svědky toho, že situace na frontě Z je vyhrocená. Ti, kteří se snaží vyhýbat ostří nože, přímému vyjádření podpory režimu, jsou již potenciálně v nemilosti pro svoji neutralitu. Nehledě na to, že se tím staví do explicitního protikladu k této dominantní, proklamované a jediné možné kultuře či kulturnímu mainstreamu. Ale Rusko je země záhybů – v nich se dá hezky schovat a ztratit.

Nicméně pokus o zformování velké kultury, velkého stylu je evidentní. Vidíme, jak vychovatelky v mateřských školách této kultuře učí děti, jak ji předávají, jak školáci procítěně všechno deklamují. To není jen implementovaná ideologická věc, tady klíčí státní kultura, jakási lidová opravdovost.

JL: To samozřejmě nelze vyloučit. Lidé disponují tvůrčím zápalem, jehož energie, zažehnutá současnou situací, je usměrňována a využívána. Zatím se ale nedá říct, že by existovalo něco jako „rezervoár inženýrů lidských duší“, lidí, kteří budou na úrovni tvůrčích organizací psát manifesty vedoucí jejich hnutí kupředu, kteří budou tuto kulturu vytvářet.

Důležité téma je stát a kultura. Převážná většina ruské kultury – s výjimkou těch záhybů, o kterých mluvíte – je nucena vymezovat se vůči státu sama. Nespočívá právě v tom hlavní paradox Z-kultury?

JL: Podíváme-li se na stát, na to, jak dnes funguje… Bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, vypadá to jako agonický stav. Kultura Z má tedy do určité míry alarmistický charakter. Zdá se, že jednoduše bezprostředně reaguje na zhoršující se situaci. Stát mobilizuje tuto kulturu stejným způsobem, jako mobilizuje živé lidi, aby zalepili díry na frontě.

Válka není v ruské kultuře výjimkou. Válka je velká síla obnažující to, co zůstávalo skryto. Obnažuje ty kódy, archetypy, matrice, modely, které mají kořeny v ruské historii a kultuře. A obnažuje také nebezpečnou závislost kultury na státu. Kultura následuje stát, což se projevilo i v současné tzv. Z-kultuře.

/ Pro časopis Kontexty vybrala a přeložila Ivana Ryčlová. Redakčně upraveno s ohledem na českého čtenáře a doplněno poznámkami překladatelky. /

K překladu byly použity tyto zdroje: Putinizm kak fašizm, Radio Svoboda [online], 12. 7. 2023. [Cit. 26. 8. 2023.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/putinizm-kak-fashizm-efir-v-18-05-/32497535.html; Poety na trope vojny, Radio Svoboda [online], 19. 7. 2023. [Cit. 26. 8. 2023.] Dostupné z: https://www.svoboda.org/a/poety-na-trope-voyny-efir-v-18-05-/32509061.html

Sergej Medveděv (1966), ruský historik, politolog, rozhlasový a televizní moderátor. Od roku 2015 se podílí na ruském vysílání RFE/RL. V únoru 2022 opustil Rusko, v současné době vede v pořadu RFE/RL Archeologie debaty o neurastenických bodech ruské minulosti i přítomnosti; je afilovaným profesorem Univerzity Karlovy v Praze.

Alexandr Morozov (1959), ruský politolog, žurnalista. Dne 24. února 2022 podepsal otevřený dopis ruských vědců a vědeckých novinářů, v němž odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu a vyzval ke stažení ruských vojsk z ukrajinského území. V současné době je vědeckým pracovníkem Centra ruských studií Borise Němcova Univerzity Karlovy v Praze.

Nikolaj Mitrochin (1972), ruský sociolog, historik a publicista. Zabývá se především činností Ruské pravoslavné církve jako společenské a ekonomické instituce a historií ruského nacionalistického hnutí ve 20. století. V současné době působí jako vědecký pracovník Výzkumného centra pro východoevropská studia na univerzitě v Brémách.

Ilja Kukulin (1969), ruský literární vědec, literární kritik a básník. Dne 24. února 2022 rovněž podepsal otevřený dopis ruských vědců a vědeckých novinářů. V současné době žije v USA, působí na University of Massachusetts.

Michail Kozyrev (1967), ruský hudební kritik, televizní a rozhlasový moderátor, mediální manažer, producent. Sehrál jednu z klíčových rolí při formování a rozvoji rockové scény v postsovětském prostoru. Vystupuje mimo Rusko s autorským pořadem „NĚmoj Rock’n’Roll“.

Jan Levčenko (1974), estonský odborník na kulturní a vizuální studia, autor více než dvou set článků o současné literatuře, filmu a populární hudbě. Vyučoval na řadě univerzit v Moskvě a v Petrohradu. Žije v Tallinu.

[1] Podrobněji o Sergeji Medveděvovi a pořadu Archeologie viz Ryčlová, Ivana. Rozhovor se Sergejem Medveděvem, Kontexty 3/2023, s. 72–73.

[2] Sergej Uvarov (1786–1855), ministr lidové osvěty (školství) za cara Mikuláše I., autor triády „pravoslaví, samoděržaví, národ“. Konstantin Pobědonoscev (1827–1907), snažil se učinit z církve pilíř samoděržavné moci. Byl odpůrcem jakýchkoli liberálních reforem.

[3]     Počvenničestvo, filozofický směr a literární hnutí ze šedesátých let 19. století v Rusku. Počvennici prosazovali ideu kultivace půdy jako základ pro sociální a duchovní rozvoj Ruska.

[4] Borodino (1837), báseň Michaila Lermontova, která popisuje bitvu u Borodina (1812), v níž se utkala vojska francouzského císaře Napoleona I. a ruského generála Kutuzova.

[5] Alexej Surkov (1899–1983), básník, redaktor, literární kritik a vysoce postavená osobnost nomenklatury, předseda Sovětského svazu spisovatelů v letech 1953–1959, nechvalně proslulý aktér štvanice proti spisovateli Borisi Pasternakovi.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.