Jestli je prezident Zeman v něčem konzistentní, je to kromě urážek novinářů a svých politických oponentů i využívání každé příležitosti k pokusům o posouvání hranic svých ústavních pravomocí. A tak tedy nepřekvapil ani v případě, když při příležitosti ustavování nové vlády po říjnových parlamentních volbách rozehrál svou oblíbenou hru s neochotou jmenovat navrženého člena vlády.
V tomto směru vlastně není ani podstatné, o jaké jméno se jedná. Takže i když média mají jasno, že sporným jménem je kandidát na ministra zahraničí Jan Lipavský, oficiálně to stále ještě nevíme. Koneckonců i sám Zeman prohlásil, že vůči dotyčnému nejde o nic osobního, protože ho osobně ani nezná. Tím nepřímo potvrdil, že jeho záměrem je otestovat možnost rozšíření svých pravomocí na úkor předsedy vlády, a to nad rámec ústavy, protože ta v tomto případě mluví zcela jasně: prezident na návrh předsedy vlády jmenuje ostatní členy vlády. Prezident tedy nemá žádné uvážení, žádný prostor pro své vlastní rozhodování, manévrování nebo zpochybňování návrhů jmen, které mu předseda vlády předložil. Ano, může se s navrženými kandidáty seznámit a v případě, že by zjistil nějaký závažný důvod proti jmenování, jako je střet zájmů či příslušnost k rasistické či extremistické organizaci, měl by o tom předsedu vlády informovat. To je ale asi tak vše.
Náš ústavní systém je totiž nastaven tak, že politickou odpovědnost za složení vlády má předseda vlády a nikoliv prezident, a tak rolí prezidenta je jmenovat členy vlády ty, které mu předseda vlády navrhne. A tím, že ústava pro jmenování členů vlády nestanoví žádnou lhůtu, znamená to povinnost konat bezodkladně.
Pokud se tak prezident Zeman bude zdráhat či přímo odmítne některého navrženého člena vlády jmenovat, bude jednat v rozporu s ústavou. A pokud si premiér Fiala a s ním celá vláda bude chtít v takové situaci zachovat tvář, bude muset reagovat podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu.
Mimochodem nebyl by to první kompetenční spor mezi premiérem a prezidentem v historii českého politického systému. Ten první a zatím poslední se odehrál před 18 lety a jedním z jeho aktérů byl – hádejte, kdo – ano, Miloš Zeman. Tehdy ovšem v roli premiéra, který odmítl podepsat jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem ČNB. Tehdejší i nynější chování Miloše Zemana má tedy jeden společný jmenovatel: odmítání splnění povinnosti, kterou mu ukládá ústava. Tehdy před 18 lety u Ústavního soudu prohrál a troufám si tvrdit, že by prohrál i teď.
Jediným důsledkem jeho mocenských her, které staví nad zájem země, by bylo odložení jmenování, a tedy zahájení působení nové vlády, a tím pádem prodloužení vládního vakua, jakéhosi mezivládí, které je tím posledním, co naše země v době přetrvávající epidemie covidu-19 a dalších více či méně souvisejících problémů potřebuje.
Problém je ale ten, že předchozí dva premiéři prezidentu Zemanovi v otázkách jmenování a odvolávání členů vlády z různých důvodů ustupovali, a jak známo, nejenom v případě prezidenta Zemana platí okřídlené, že s jídlem roste chuť. A tak si na to zvykl a začal to považovat za normu. Jedno se však oproti dřívějšku přece jen změnilo a tuto změnu, myslím, vnímá i Zeman: zatímco premiér Babiš kompetenční žalobu ani nepřipouštěl, protože Zeman byl jeho důležitý politický spojenec, a premiér Sobotka ji sice připouštěl, ale byl příliš nerozhodný a slabý na to, aby ji skutečně podal, premiéru Fialovi lze, myslím, věřit, že je kompetenční žalobu skutečně připraven podat. A nelze proto vyloučit, že s tímto vědomím Zeman nakonec couvne, protože si spočítá, že eskalovat spor, v němž není v právu a nemá šanci vyhrát, se mu opravdu nevyplatí.
Autor je europoslanec za TOP 09 a bývalý ministr spravedlnosti