Uvidíme, zda u Petra Fialy převáží loajalita ke koaličním partnerům, nebo loajalita ke konzervativním hodnotám, píše Roman Joch FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2021 přinesly nemalou politickou změnu. Do sněmovny byla zvolena většina do té doby opozičních stran, byla ustavena vláda s novým premiérem Petrem Fialou a předchozí premiér Andrej Babiš se svou stranou odešel do opozice. Navíc dvě tradiční strany – socialistická a komunistická – nepřekročily pětiprocentní hranici, a tudíž se do sněmovny nedostaly. Komunisté nám dali ten nejlepší dárek k 100. výročí existence své partaje: vypadli z parlamentu.
Současná vládní koalice, i když s pohodlnou většinou ve sněmovně, je však politicky heterogenní, a to v současné situaci vyvolává otázku, zda se v této podobě udrží až do konce volebního období, anebo zda nějaká její členská strana odejde do opozice.
Navíc Českou republiku čekají na počátku příštího roku prezidentské volby. Dosavadní prezident Miloš Zeman už kandidovat nebude, ani nemůže, takže skupina zájemců usilujících o prezidentský úřad bude početná. Už nyní se začali mnozí hlásit o kandidaturu, byť někteří důležití ještě neoznámili, jestli na prezidenta vůbec kandidovat budou. Proces politické změny započatý v říjnu 2021 tak bude dokončen až 7. března 2023, kdy nový prezident vstoupí do úřadu.
Vítězství současné vládní koalice bylo dané notnou dávkou štěstí. Koalice má pět stran, které kandidovaly ve dvou volebních uskupeních. Jednak to bylo uskupení SPOLU, jehož lídrem byl Petr Fiala, současný premiér, a jehož členy byly ODS, hlavní politická strana napravo od středu v České republice, pak KDU-ČSL, česká křesťanská demokracie, a pak malá liberální strana TOP 09. Dohromady SPOLU získalo 27,8 % odevzdaných hlasů a 71 mandátů (z celkového počtu 200). Těch 71 mandátů je rozděleno takto: ODS má 34, KDU-ČSL 23 a TOP 09 pak 14. Druhým uskupením bylo spojenectví Pirátů a STAN (Starostů a nezávislých), které získalo 15,6 % hlasů a 37 mandátů. Jenže díky preferenčním hlasům získali Starostové 33 mandátů a kdysi favorizovaní Piráti jen 4 mandáty. Piráti se tak stali největším poraženým českých sněmovních voleb v loňském roce a pro většinu vládní koalice ve sněmovně nejsou nutní (s nimi má koalice 108 mandátů, bez nich by měla 104 mandáty z 200).
Andrej Babiš a jeho strana ANO získali 27,1 % hlasů a 72 mandátů, tedy více než SPOLU. Andrej Babiš však na rozdíl od SPOLU neměl koaliční partnery, s nimiž by měl ve sněmovně většinu. Jeho potenciální koaliční partneři se do sněmovny nedostali. Babiš tak utržil Pyrrhovo vítězství. Čtvrtou formací, jež se do sněmovny dostala, je strana SPD populisty Tomia Okamury, která získala 9,6 % hlasů a 20 mandátů. Babiš a Okamura mají dohromady jen 92 mandátů.
Jenže politický potenciál Andreje Babiše by neměl být podceňován. Na procenta hlasů prohrál se SPOLU jen těsně, a nakonec získal o jeden mandát víc. SPOLU vyhrálo v osmi krajích České republiky, ANO v šesti; ANO ale v mnohem větším počtu okresů než SPOLU.
To byly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v říjnu 2021. Ohledně voleb prezidentských v roce 2023 se čeká rekordní počet kandidátů, možná až dva tucty, s tím, že reálnou šanci dostat se do druhého kola mohou mít tři, maximálně čtyři. Petr Fiala, který je nyní oblíbený a těší se úctě i obdivu mnohých, by sice měl reálnou šanci být zvolen prezidentem, jenže on již oznámil, že na prezidenta kandidovat nehodlá; hodlá být premiérem.
Čeká se na to, jestli svou kandidaturu na prezidenta oznámí Andrej Babiš; ten by měl velkou šanci dostat se do druhého kola, ale pak by mohl zafungovat efekt „všichni proti Babišovi“ a mohl by prohrát, což by pro něj znamenalo politické oslabení. Jako lídr opozice má totiž nemalou šanci příští volby do sněmovny v roce 2025 vyhrát, protože tato současná vláda bude kritizovaná ze všech stran a bude nepopulární, neboť je v mimořádně nepříznivé situaci, kterou zdědila od své předchůdkyně.
Dva roky lockdownů způsobené pandemií covidu byly těžkou ránou pro ekonomiku. Nyní v důsledku ruské agrese proti Ukrajině stoupají ceny energie a dopravy – což znamená zvýšení cen prakticky všeho, protože energie je nutná na produkci i dopravu téměř všeho. Inflace již nyní užírá z příjmů i úspor nás všech. Navíc si lidé zvykli na dotace v míře, jaká před covidem neexistovala. Poptávka po penězích z rukou státu bude růst, ale příjmy státu ani občanů nikoli. Z fiskálního hlediska stojí vláda před „mission impossible“, a proto lze čekat, že její nepopularita bude v čase narůstat; což také zvyšuje pravděpodobnost, že příští volby vyhraje současná opozice.
Podívejme se na složení současné české vládní koalice. Můžeme ji hodnotit podle několika kritérií: skládá se ze dvou stran velkých (ODS a STAN), jedné strany střední (KDU-ČSL), jedné malé (TOP 09) a jedné velmi malé (Piráti). Dále lze říci, že dvě strany koalice jsou konzervativní (ODS a KDU-ČSL), dvě liberální (TOP 09 a Piráti) a jedna je centristická (či lépe řečeno nevyhraněná) a má poslance i ministry některé liberální a některé konzervativní (STAN).
TOP je jediná strana, která ví, že sama by pětiprocentní hranici nepřekročila; do sněmovny se dostala jen díky volební formaci SPOLU s ODS a KDU-ČSL. Piráti naopak na svou volební spolupráci se Starosty doplatili a vypadá to, jako by si to chtěli kompenzovat hlučným prosazováním radikálně-liberální agendy v kulturně-morálních otázkách.
Premiér Petr Fiala je velice loajální ke svým koaličním partnerům; možná víc, než by měl. On jako člověk je konzervativní; tak konzervativní, jak jen člověk může být, aby v tak sekularizované a rovnostářské zemi, jakou je Česko, měl vůbec šanci se stát premiérem. Je to hodnotový konzervativec, bývalý disident, katolík z Moravy, dokonce člen podzemní církve a návštěvník brněnských seminářů Rogera Scrutona v 80. letech 20. století. Otevřenou otázkou je, zda u něho převáží loajalita ke svým koaličním partnerům, nebo loajalita ke svým konzervativním hodnotám a přesvědčení.
Všechny české vlády, ať již středolevicové nebo středopravicové, usilovaly o spolupráci v rámci Evropské unie, ale i o středoevropskou spolupráci na bázi Visegrádské čtyřky. Například pozice vlád a politických reprezentací Polska, Česka, Slovenska a Maďarska během migrační vlny v letech 2015 a 2016 byla stejná: nechceme povinné kvóty na přijímání migrantů z nám vzdálené a cizí civilizace. Tak se v rámci Evropské unie začala formovat středoevropská politická identita.
Jak se kritika ze strany levicově liberálního mainstreamu v západní Evropě vůči Polsku a Maďarsku začala zostřovat, čeští liberálové, toužící být více západoevropští než středoevropští, začali volat po oslabení visegrádské spolupráce a distancování Česka od Polska a Maďarska. Zatím s tím příliš neuspěli.
Bývalý premiér Andrej Babiš udržoval velice dobré vztahy s Viktorem Orbánem, avšak ne až tak dobré s polskými státníky. Když vznikla současná vládní koalice v čele s Fialou, její liberální politici z Pirátů, Starostů či TOP 09 se nechali slyšet, že Česko by mělo upustit od loajality vůči Polsku a Maďarsku.
To je ale názor, který nesdílejí čeští konzervativci z ODS a KDU-ČSL. Ti považují levicově-liberální kritiku Polska a Maďarska za přehnanou a pokryteckou – je to kritika těch zemí nikoli kvůli tomu, co jejich vlády dělají, nýbrž kvůli tomu, jaké názory mají, totiž národně-konzervativní, ale hlavně, čeští konzervativci mají pro středoevropskou spolupráci důvod geopolitický a realistický: dobré vztahy a spolupráce s okolními zeměmi jsou zásadní bez ohledu na to, jaké vlády jsou v nich momentálně u moci. Vlády přicházejí a odcházejí, ale sousední země coby sousedé zůstávají.
Především Polsko a dobré česko-polské vztahy jsou českými konzervativci považovány za naprosto zásadní pro bezpečnost střední Evropy; Polsko coby regionální mocnost je klíčové pro zastavení ruského „Drang nach Westen“. Kdyby nebylo Polska, Rus je v Praze i Berlíně. Jednou z prvních věcí, kterou udělal nový premiér Fiala, bylo ukončení česko-polského sporu o důl Turów vzájemným kompromisem. Od premiéra Fialy a ODS lze čekat úsilí o maximální česko-polské spojenectví.
Pak přišla agrese Putinova Ruska proti Ukrajině a situace se do značné míry projasnila. Česko spolu s Velkou Británií a baltskými zeměmi patří hned po Polsku k nejvíce proukrajinským zemím v Evropě. V Praze visí ukrajinské vlajky nejen na veřejných a vládních budovách, ale i na těch kulturních a soukromých. Sentiment proti ruské agresi a podpora Ukrajiny jsou v Česku velice silné. A na tom se shodují čeští liberálové i konzervativci; to je důležité, to je spojuje.
I čeští liberálové vidí, jak je polská pomoc Ukrajině klíčová a coby podpora zásadní. Proto v této situaci ruské agrese proti Ukrajině lze očekávat velice těsnou spolupráci Polska a Česka. České liberální hlasy kritické vůči Polsku budou poněkud utlumeny.
Naopak, rozhodnutí Viktora Orbána, které je v této otázce tak odlišné od rozhodnutí vlád Polska, Česka i Slovenska, může vést k ochlazení vztahů uvnitř Visegrádské čtyřky, konkrétně k oslabení spolupráce s Maďarskem. A to v případě českém nikoli z důvodů maďarské politiky vnitřní, nýbrž z důvodu maďarské politiky zahraniční. Ta je v otázce ruské agrese vůči Ukrajině neutralistická, zatímco Polsko, Česko a současná vláda Slovenska jsou přesvědčeny, že porážka Ruska na Ukrajině je pro bezpečnost celé Evropy vitální. A „vitální“ znamená životně důležitá.
Dokud naší zahraniční a bezpečností politice bude dominovat otázka ruské agrese proti Ukrajině, česko-polská spolupráce bude tak těsná, intenzivní a silná, jako nebyla snad nikdy od doby, když v roce 1994 v pražském jazzovém klubu Reduta Václav Havel a Lech Wałęsa společně přiměli Billa Clintona k tomu, aby souhlasil s rozšířením NATO.
Mám obavy z mnoha věcí v budoucnosti, ale obava z oslabení či zhoršení česko-polské spolupráce není jednou z nich. Naopak. To, co vidíme v přímém přenosu, je její posílení a zintenzivnění. A člověkem, který na tom má nemalou zásluhu, je tentýž člověk, který má i hlavní „zásluhu“ na dalším rozšiřování NATO: Vladimir Vladimirovič… Putler.
Roman Joch je konzervativní politický komentátor a publicista, mimo jiné od roku 2003 ředitel Občanského institutu a od roku 2020 ředitel Institutu pro výzkum práce a rodiny Slovenské republiky.
Text je výstupem z Polsko-českého fóra 2022 organizovaného Vysokou školou CEVRO Institut (Praha) a Jagellonským klubem (Krakov) s podporou Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.
