Ke jménům, která padají v souvislosti s tím, kdo by se mohl stát prezidentským kandidátem vládních stran, se přidalo jedno nové. Je jím poradce premiéra Petra Fialy pro zahraničí a bezpečnost, bývalý velvyslanec v Izraeli a dnešní prorektor vysoké školy Cevro Institut Tomáš Pojar. Jeho jméno se objevilo v analýze Seznam Zpráv. Pro deník FORUM 24 Pojar uvedl, že se ke své případné prezidentské kandidatuře nechce vyjadřovat. Pokud by se vládním kandidátem stal, mohl by být alternativou pro voliče, kteří mají problém s Petrem Pavlem kvůli jeho předlistopadovému členství v KSČ.
Představitelé vládní pětikoalice už dříve uvedli, že nejzazším termínem, do kdy chtějí rozhodnout o případném společném kandidátovi na prezidenta, je září. Podle všeho to zatím vypadá, že se koalice SPOLU (respektive ODS) jako hlavní síla ve vládě tak trochu chytila do pasti, kdy na jedné straně z prestižních důvodů chce mít svého prezidentského kandidáta a na straně druhé nechce dopustit, aby její uchazeč propadl a získal například tolik hlasů jako kandidát ODS Přemysl Sobotka v roce 2013 (pouhých 2,46 procent).
Tomáš Pojar by mohl být řešením této situace, ovšem musela by se na něm dohodnout ideálně celá vládní koalice, nebo alespoň koalice SPOLU. Pojarovou hlavní předností je, že je uznávaným a respektovaným bezpečnostním analytikem se zkušeností velvyslance, a například oproti generálovi ve výslužbě Petru Pavlovi nikdy nebyl členem Komunistické strany Československa.
Důvody pro to, aby se Pojar, který byl v minulosti také ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni nebo náměstkem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, stal vládním kandidátem na post hlavy státu, v analýze Václava Dolejšího shrnuje nejmenovaný blízký spolupracovník Petra Fialy: „Vzhledem k jeho věku je to člověk, který udělal velkou kariéru po listopadu 1989, není spojený s minulým režimem. Může oslovit více lidí, protože měl úspěchy jak v neziskovce, tak pak ve státní správě.“
To všechno je pravda, ale zůstává tady i hlavní Pojarova nevýhoda, kterou je jeho nevelká známost a určitá nejistota ohledně toho, jakým způsobem by na něj veřejnost reagovala a zda by v prezidentské kampani byl dostatečně výrazný. Pokud by však Tomáš Pojar byl kandidátem, na kterém by se dokázalo shodnout všech pět stran a hnutí vládní koalice, pak by jeho kandidatura měla rozhodně smysl. Vládní koalice by za ním ale musela pevně stát a udělat vše pro to, aby se prezidentem skutečně stal.
Pokud by měl být kandidátem jen ODS nebo jejím společným kandidátem s TOP 09, pak je otázka, zda by pro občanské demokraty opravdu nebylo lepší, aby podpořili nějakého občanského kandidáta či kandidátku, případně uchazeče nějaké jiné vládní koaliční strany.
Zajímavý úhel pohledu na tuhle problematiku zastává v textu Václava Dolejšího předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda: „Obecně ale platí, že my máme představit veřejnosti jméno kandidáta, kterého považujeme za nejlepšího, a přesvědčit o něm voliče. Nikoliv naopak, že si nějakého kandidáta necháme vnutit průzkumy veřejného mínění.“
To je vskutku ta klíčová a rozhodující věc – ODS a spol. se musí podařit přesvědčit o svém kandidátovi voliče. Úkol to není jednoduchý, není však nemožný. Prezidentská kandidatura bývalého diplomata a současného senátora Pavla Fischera v minulé prezidentské volbě ukázala, že i uchazeč, za kterým nestojí několik vládních stran a který byl z počátku neznámý, může dosáhnout velmi důstojného výsledku (obdržel 10,23 procenta hlasů).
Musí ovšem mít vůli jít do prezidentského klání naplno a zároveň mít dobře připravenou a profesionálně vedenou předvolební kampaň. Tomáš Pojar by tak mohl mít potenciál dopadnout ještě výrazně lépe, pokud by za ním stály strany vládní koalice nebo alespoň koalice SPOLU a k tomu byly splněné výše zmíněné předpoklady.