KOMENTÁŘ / Slovenského premiéra Roberta Fica a jeho maďarský protějšek Viktora Orbána spojuje v současné době kromě mnoha jiného jedna věc: přístup k zahraniční politice. Oba se snaží ze všech sil uplatňovat to, co by u nás exprezident Miloš Zeman nazval „politikou více azimutů.“
Pokoušejí se vystupovat jako silní, protřelí a pragmatičtí lídři schopní orientovat se v zahraniční politice na všechny světové strany. Věří, že jejich země z toho budou profitovat více, než kdyby se prioritně soustředili především na země EU či spojence v NATO.
V Orbánových šlépějích
Jak vypadá taková politika v praxi, nám ukázal Viktor Orbán před pár měsíci, když na začátku maďarského předsednictví v Radě EU na vlastní pěst navštívil vedle Ukrajiny také Rusko a Čínu. Mělo se prý jednat o „mírovou misi“. Ničeho samozřejmě nedosáhl a jako mírotvorce se do dějin nejspíše nezapíše.
K žádné mírové misi neměl žádný mandát ze strany EU a jeho cesta do Moskvy byla navíc zjevně v rozporu s evropskými smlouvami. Ty totiž zakazují jakákoli „opatření, která by mohla ohrozit dosažení unijních cílů“.
Maďarskou specialitou je několikaleté budování spojenectví s turkickými zeměmi kvůli domnělé historické příbuznosti s jejich národy. Mimochodem, jižní soused Slovenska má od roku 2018 status pozorovatele v Organizaci turkických států.
Robert Fico se snaží kráčet v Orbánových šlépějích
Samozřejmě s tím rozdílem, že deklarovaná sounáležitost s turkickými národy by na Slovensku patrně moc nezaujala. Současný slovenský premiér se vždy snažil vystupovat jako pragmatik.
Při jednáních v rámci EU obvykle volil odlišná slova, než když hovořil k vlastním voličům. O to více překvapí nynější donebevolající absence politické prozíravosti ve vztahu k Rusku.
Obrovské ponížení Slovenska
Žádnou významnou návštěvu Moskvy Fico sice zatím nepodnikl. I přesto byl schopný uříznout si ještě větší ostudu než Orbán. Zatímco maďarský premiér se při své návštěvě alespoň snažil zapůsobit jako hrdý a sebevědomý lídr vlastní země, Robert Fico se ve vztahu k Rusku zachoval, jako by úplně ztratil veškeré zbytky sebeúcty.
Na dálku vystoupil v propagandistickém pořadu v ruské státní televizi, kde papouškoval Putinovu rétoriku o „míru“. Tvrdil, že neexistuje racionální zdůvodnění pro tvrzení, že Rusko má zájem na konfliktu s celým světem. Naopak kritizoval země Evropské unie s tím, že jejich podpora Ukrajiny prodlužuje válku.
Navíc řekl, že Kyjev v roce 2022 odstoupil od mírových rozhovorů pod tlakem Západu nebo že západní sankce uvalené na Rusko nefungují. Šlo o vůbec první vystoupení premiéra členské země EU i NATO v ruské státní televizi od vypuknutí invaze na Ukrajině.
Svým trapným vystoupením udělal ostudu nejen sobě, ale i celému Slovensku. Fico by přitom jako zkušený politik měl vědět, že podlézavé a servilní chování vůči Rusku nikdy žádné zemi nepomohlo. Zcela oprávněně proto zaznívaly ze Slovenska hlasy, že slovenský premiér svým vystoupením ponížil vlastní zemi.
A co ostatní světové strany?
Podobně jako Orbán usiluje i Fico o sbližování s pevninskou Čínou. Návštěva Čínské lidové republiky měla podle jeho vyjádření potvrzovat „novou kvalitu bilaterálních vztahů mezi SR a Čínou s důrazem na strategické partnerství, vyšší kvalitu obchodně-ekonomických vztahů a oboustrannou podporu investic“.
Ani zde nemusí být nadšení na místě. U nás v Česku si dobře pamatujeme, jak to dopadlo, když prezident Zeman podepisoval v roce 2016 dokument o strategickém partnerství s čínským prezidentem. Z plánovaných 230 miliard nakonec investovala Čína jen zlomek.
Politika Fica i Orbána stojí na naprosto naivní představě, že pěti- a ani ne desetimilionová země mohou být hráčem, kterého budou respektovat jako rovnocenného partnera i ty nejtěžší geopolitické váhy. Nebudou.
Pokud slovenský premiér Fico prohlašuje, že se chce v mezinárodní politice orientovat na všechny světové strany, slova se zde míjejí se skutečnými činy. Pozornost směřuje především na východ, ale co ostatní světové strany?
Podle mě mu tam vypadly sever, jih a západ. Očekával bych, že se bude třeba více orientovat na Grónsko a jeho aktivity by určitě přivítali třeba v Mali nebo v Burundi. Zatím ale v jeho případě nevidím nic více než jen ten silný příklon k východu.
Autorem je europoslanec za KDU-ČSL.